Potomci Zamčeného království 2/2 reloaded

Česká pošta je proti mně instant messaging. Přesto jsem se nakonec přiměla tenhle hroznej blok prolomit a vyprávění aspoň nějak dopsat.
Veselé Vánoce všem bytostem dobré vůle, především však Sothis Blue.

Název: Potomci Zamčeného království
Fandom: Originální ochucený pohádkami a dračákem
Shrnutí: Čtyři královští potomci na toulkách z jejich vinou zakletého domova obdrží nabídku docela malého, neškodného dobrodružství.

Slunovrat minul, minul rok, je hluboká noc a čas vyprávět příběhy. Zvláště ty zapomenuté, zamčené.

Část třetí: Kras

Vůni, Naoko, Jelena a Obzora, sourozence královské krve a vlastní vinou exulanty (ale o tom opravdu někdy jindy a někde jinde), jsme zanechali co by kamenem dohodil od krasové oblasti Staré země.
Podle mapy, informací z ještěrčí knihovny (protože knihy vám znovu nenarostou) i údajů od tajemného člověka, jenž je do jeskyní poslal, by se tam měl nacházet poklad nedozírné hodnoty chráněný kletbou nedozírné hrůzy. Muži, který vejde, hlava sejde, pravila šifra zfalšovaná královskými sestrami na základě varování ještěrek. Obzora přesvědčila, Jelen se do nebezpečí hrnul po hlavě. Jinak to ani neuměl.
Kras se vám dostane pod kůži. Všudypřítomný vápenec ovládne každé místo skropené byť jen kapkou vody. Za to se ovšem odvděčí skrytou nádherou a hmm… rozsáhlými úložnými prostory. Na poklady, netopýry, netopýří poklady, podzemní továrny na zbraně a tak.
*
Jelen si rozčileně pohazoval s klubkem provázku.
„Tohle má být vaše jediné jištění?! Jsem naprosto proti!“
„Ano, to jsme si všimli, Jelene. V posledních pár dnech jsi byl proti všem našim nápadům. Máš nějaký návrh ty?“ opřela se do bratra Naoko.
„Já bych –“
„Kromě toho, že tam vtrhneš sám a necháš se zabít nějakou pastí?“
„Jak vlastně ta past pozná, že do ní vkročil muž? zahloubala se Vůně.
„Zkoušet to nebudeme.“ uzavřel Obzor pokus o hádku. Toho dne zhruba patnáctý.
*
Dokonce i vstup do podzemí působil podobně útulně jako celá Stará země. Pohádkám se fakt nedá věřit. Jeskyně s prokletým pokladem by měla mít aspoň trochu slušnosti a vypadat nebezpečně. Ne jako… kus šutru a v něm nízký a široký průchod*. Jelen jen rozhodil rukama.
„Tak vidíš. V takové jeskyni se o nás ani nemusíš bát, bratříčku.“
Jelen si kecnul na vyvrácený strom, nejdramatičtější krajinný prvek v okolí, a setrval v dotčeném mlčení.
*
Vy už byste asi rádi věděli, co v té nevinně vyhlížející jeskyni číhá, jak to rozeznává pohlaví příchozích a jak by to reagovalo třeba na někoho nebinárního. Ve skutečnosti však nejde o obsah kalhot, ale o obsah hlavy. Samozřejmě.
Dobrodruhové nosí do jeskyní obvykle pochodně, ale ty na jedné straně nehoří moc dlouho a na straně druhé se jejich zásoba pronese. Svíčky jsou mnohem vhodnější a není z nich tolik kouře.
*
Chodba se poměrně dlouho táhla po rovině. Pak začala klesat a temnět. Světla svíček se rozmihotala po sintrových záclonách a jiných krápnících.
Mimochodem, stalagMit roste ze zeMě a stalagTit ze sTropu. Není to zrovna nejpřímější mnemotechnická pomůcka, ale v mojí mysli drží lépe než vodní kámen v rychlovarce.
V jeskyni převládaly ty od eM.
A bylo jich tam hodně.
A téměř všechny sdílely jeden a ten samý tvar.
A v dómu, který byl na plánku označený křížkem, jich stálo nejvíc.
A jestli si Myslíte, že Měly tvar řekněMe truhly s pokladeM, jste na oMylu.
„Chmm, chmm, chm,“ zadržovala smích nejstarší ze starých bab Staré země. „Vítejte v našem malém, ošklivém tajemství, princezny.“
Naoko a Vůně nevěděly, čemu se mají divit dřív.
Zkamenělým mužům? Přítomnosti stařeny? Tomu, že zná jejich původ?
První našla řeč Naoko: „Takže ta kletba je skutečná.“
„Ano a ne. Nezáleží na tom, zda vstoupí muž, ačkoli je jich tu převaha, dokonce není důležité ani to, že vstoupí. Důležité jsou jeho úmysly.“
„Takže bratři sem s námi mohli jít?“ ujišťovala se Vůně.
„Ten starší snad. Toho mladšího by vzal sintr.“
„Ale proč?“ zajímalo obě dívky.
„Není to tak dávno, co byla tahle země děsivým krajem plným dobrodružství, po němž tak prahnete. Dařilo se tu víc černé magii než obilí a dokonce ani ty krápníky pořádně nerostly. Čaroděj Serpent za to mohl. Ale nebyl první ani poslední obyvatel Staré země, co se rozhodl ovládnout svět. Jako by tu byla touha po moci přímo ve vodě a usazovala se v lidech jako vápenec. A váš otec nebyl první, kdo se takovému zloduchovi postavil, ale byl poslední.“
Naoko překvapeně zavrtěla hlavou, Vůni rovnou spadla brada.
„Co se divíte? To, že vám to neřekli, ještě neznamená, že se to nestalo. Jak povídám, byl poslední a zařídil to tak, aby už žádná horká hlava nezatáhla tuhle zemi zbůhdarma do války. Tady vychladnou i ti největší štváči.“
„Ale jak tohle všechno táta dokázal?“ obsáhla Vůně pohybem ruky celý sál.
„To jeho sestra. Na kouzelnici moc chytrá ženská. Jak se jí daří? Musíte ji ode mě pozdravovat.“
Naoko a Vůně si vyměnily pohledy. O tom, že se s nikým z jejich království zřejmě dlouho neuvidí, se jim mluvit nechtělo. Zaměřily se tedy na poslední zbývající záhadu.
„Ale my přece nemáme tetu!“ vyhrkla Naoko.
„Ledaže by… Viděla?“ pustila se na tenký led Vůně.
„Přišla o zrak tady. O zrak a o snoubence.“
„Ten bídák Slepý čaroděj…“ zašeptala Vůně.
*
Na schůzku s mužem, který sourozencům úkol zadal, se dostavil jen Obzor. Z vlastní zkušenosti ho varoval před nebezpečím přílišné touhy a podrobně mu vylíčil osud jeho mocichtivých předchůdců. Možná si to i trochu přibarvil, čistě pro dobro varovaného, že ano.
A pak se potomci zamčeného království vydali dál.

*Tímto se omlouvám jeskyni Pekárna.