Poslední, co měl

Bylo za pět dvanáct. Jeho srdce už tlouklo jako o závod. Rozběhl se vzhůru po schodech. S každým krokem si připadal lehčí. Konečně vyběhl na zvonici.
Tady byly. Stále tak tvrdé, stále tak krásné. Stále stejné. Pohladil Gabrielu.
"Jste připraveni, přátelé? Dnes musíte zpívat lépe než kdy jindy! Ať se lidé třesou! Thibaulte, dnes žádné zahálení!"
Ručička se posunula a hodiny teď ukazovaly za minutu poledne.
Ještě jednou přehlédl svých milovaných šest zpěváků a pak dal pokyn pomocníkům. Zvony se začaly rozhoupávat. Zvoník stál napjatě před největším z nich. Pak se srdce zvonu poprvé rozezvučelo.
Hřmot. Lup. A bylo ticho.