Poslední krok
Nahrazuje téma č. 13 Tichá voda.
Svítá. Hladinu oceánu čeří zlaté květy slunce, čerstvý vánek jí z tváře něžně stírá noc. Voda je smířlivě tichá. Natáhne ruku, naději na krvavé vykoupení vrátí temnotě, z níž vzešla, a hladina mlčky odpoví:
Vlny jsou vlasy sester, obzor je náruč otce, sluneční paprsky hřejí úsměvem matky; cítí bolest a cítí lásku, cítí strach a cítí sílu osvobozené mořské vody ve svých žilách. Otevře oči a pod jejich pohledem se tříští pověry a kletby, je sama sebou a taková, jaká měla být.
Vydechne, v tanečním skoku se rozloučí s bolestí země a odevzdá se vodě, věčná v lásce, kterou cítí.
V původní Malé mořské víle ve skutečnosti víla primárně touží po tom, aby měla lidskou duši, a tu má získat tak, že si získá lásku člověka. Na konec se změní v mořskou pěnu, ale jen dočasně, než ji k sobě vezmou dcery vzduchu a dají jí možnost lidskou duši získat tím, že s nimi bude sloužit tři sta let, víc třeba wikipedie tady. (Nabízí se interpretace, že Andersen do postavy, jejíž láska není opětována, mohl promítat sám sebe, což té pohádce dává dost smutný kontext.)
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
Mně vždycky přišla Malá
Mně vždycky přišla Malá mořská víla hrozně desinterpretovaná. To, že není člověk, nemá duši a vůbec nechápe, jak to mezi lidmi funguje, mi přijde dost důležité.
Krásné.
Mně se na víle právě líbila
Mně se na víle právě líbila ta druhá šance. I když, která Andersonova pohádka není depresivní, alespoň trochu, že.
Drabble je naopak krásné a optimistické.
To je moc krásné, i když
To je moc krásné, i když takové posmutnělé. Vždycky mi na té pohádce přišlo hrozně divné, že se tam někde stala chyba. V tom, že on ji prostě nemiluje, nezaujala ho. A není to ničí vina, prostě se nestalo, a ona tomu obětovala všechno. Asi jak to někde říkali - "v životě to takhle chodí" - "ale v pohádce ne." Závěr mi přišel takový divný, ale aspoň to neskončilo jejím naprostým zničením.
Krásné a jemně nadějné.
Krásné a jemně nadějné.
úžasné
úžasné