Šťastné a veselé

Přístupnost: G, je to celé nevinné
Pár: Azirafal/Crowley
Varování: fluff, hřích obžerství
Shrnutí: Vánoční den v podání oblíbené dvojice.
Prohlášení: Povídka není sepsána za účelem zisku, postavy patří Nealu Gaimanovi a Terrymu Pratchettovi

23. prosinec

Vyšel ze dveří na ulici. Déšť, jak jinak. Ohrnul si límec kabátu a klobouk stáhl hlouběji do obličeje. Ještě jedna pochůzka a bude mít hotovo. Chtěl se k tomu dostat dřív, ale letos mu nějak nic nevycházelo. Hastur mu už fakt lezl na nervy se svými planými výhrůžkami. Ligur a jeho tajné schůzky s Michaelem na místech, kde on chtěl mít své tajné schůzky, ho vytáčel do nepříčetnosti. A jako třešnička na dortu byl Dagon se svojí motivační řečí, který se zjevil zrovna když … Dost. Dnešek je speciální den. Den před Vánoci, mají všichni démoni jinou práci a nikdo ho nebude otravovat.
Zahl do vedlejší uličky, aby se zkratkou dostal k onomu obchodu a narazil na tři Eriky.
„Tady už končí všechna sranda. Co mi chcete?“ zavrčel na démony v uhlazených baloňácích.
Erikové byli stejně zaražení jako Crowley. Nečekali, že jim vejde do cesty hned, mysleli, že ho budou muset v Londýně hledat že jim to zabere větší část dne.
„Pane Crowley, je mi ctí vás tady potkat,“ začal první Erik, který se vzpamatoval nejdřív, ale na Crowleyho zavrčení se zarazil.
„Nechceme vás obírat o váš vzácný čas zbytečně,“ pokračoval druhý Erik, ale při pohledu na Crowleyho sevřenou pěst a zatnutou čelist radši zmlkl.
„Jde o vyúčtování za poslední měsíc, které jste poslal.“ poslední Erik byl očividně nejhloupější z trojčat a vůbec si neuvědomoval jak tenký je led, na který se pouštěl.
Crowley si sundal brýle a palcem a ukazovákem si zmáčkl kořen nosu.
„Pánové, uvědomujete si, co je dnes za den?“
„Ano?“ trochu se zarazil třetí Erik.
„To opravdu nemáte nic lepšího na práci?“
„Nic není důležitější než fiskální uzávěrka.“ odvážil se promluvit první Erik. Pod Crowleyho pohledem o krok ustoupil.
Čtyři postavy stály v uličce, tři proti jednomu, v bezútěšném mrholení.
„Čert to vem.“ odplivl si Crowley a vyloudil na tváři něco jako úsměv. Všichni tři Erikové o krok ustoupili.
„Pánové, nebudeme tady dál moknout, za rohem je kavárna, zvu vás na horkou čokoládu, tam to vyřešíme.“
Tři Erikové se zmateně koukali jeden na druhého a vlastně nevěděli, co mají dělat.
Crowley nevzrušeně prošel kolem nich a pokračoval k ústí uličky. Třetí Erik se vzpamatoval jako první a beze slova následoval Crowleyho, na zkoprnělé bratry jen netrpělivě mávl, ať jdou taky.

Po půl hodině dohadování nad čísly zanechal Anthony J. Crowley své tři biznis partnery sedět v boxu a vychutnávat horkou čokoládu se šlehačkou a barevnými cukrovým sypáním. Všichni tři Erikové s očima navrch hlavy ucucávali své nápoje brčkem, olizovali šlehačku a třetí Erik se odhodlával požádat číšnici o minimarshmallows, které viděl na čokoládě holčičky ve vedlejším boxu.
Crowley se ve dveřích kavárny otočil, sklopil brýle a mrkl na ženu za pultem. Ta se na něj zářivě usmála a poslala mu vzdušný polibek. Zvonek na dveřích melodicky zacinkal a Crowleyho prostoupil chlad ulice. Drobné mžení, které ještě bylo deštěm, ale hodně se snažilo změnit ve sněžení, mu připomnělo cíl cesty.

Bez dalšího zdržování se octl před vyřezávanými dveřmi. Zvonek zacinkal zastřenou melodii. Těžké závěsy, plné knihovny a suchý vzduch tlumily veškeré zvuky. Zezadu se přišoural starý shrbený muž a zamžoural na příchozího.
„Jak vám můžu pomoci?“ Ozval se příjemný baryton.
Crowley se rozhlédl a na nejvyšší polici třetí knihovny vpravo od dveří zaměřil sedět drobného impa.
„Pyry, starý příteli,“ rozzářil se.
„Crowley,“ pronesl imp a znělo to jako nadávka: „Co jsem komu provedl, žes zavítal na toto místo?“
„Nejsem tu pracovně.“ odpověděl rudooký stále s úsměvem.
Imp pozvedl obočí a jeho výraz se uvolnil: „V tom případě vstup, příteli, a povídej, co tě přivádí.“
„Potřebuju dárek.“
Imp se zasmál. Znělo to jako padající kamínky věštící předzvěst půdního sesuvu.
„Vím přesně, co potřebuješ,“ pokynul starému muži a pronesl něco v hrdelním jazyce.
Muž se odšoural dozadu a po chvíli štrachání něco bouchlo, jakoby spadlo něco hodně těžkého a zpoza závěsu se vyvalilo mračno prachu.
„Možná by sis měl někdy pozvat uklízečku, znám jednu skvělou paní,“ poznamenal Crowley.
„Ani náhodou. Obchod s manuskripty musí nést patinu.“
Crowley si pomyslel něco o rozdílu mezi patinou a pěti centimetry špíny, ale dál se k tématu nevyjadřoval.
„A jak se má Annabelle?“
„Ta se má jak prase v žitě,“ ušklíbl se Pyry: „Pořád sedí v okultním muzeu a nasává. Je permanentně sjetá reziduální magií. Měla by se zítra objevit, na štědrý den je muzeum zavřené.“
„Pozdravuj ji ode mě, na zítřek mám jiné plány.“ odvětil Crowley. Pyry jen zvedl obočí a pokýval hlavou s pochopením.
V tu chvíli se vynořil zpoza závěsu muž s knihou. Byl pokrytý prachem a pavučinami a vypadal ještě sešleji než před chvílí. Beze slova podal Crowleymu knihu a odšoural se zpátky. Crowley si potěžkal knihu, přičichl a spokojeně se pousmál.
„Jak dlouho ještě vydrží?“ pronesl k impovi a zamyšleně koukal směrem k vlnícímu se závěsu.
„Budu ho musel vyměnit, ale nechce se mi do toho. Je to nejlepší služebník za posledních 150 let. Bohužel lidi toho moc nevydrží.“ imp smutně pokýval hlavou.
„Pokud na někoho vhodného narazím, dám ti vědět,“ přislíbil Crowley a vrátil se k probíhajícímu obchodu: „Kolik?“
„Na tuhle nemáš, ale řekněme, že jsem v dobrém rozmaru, tak dva tucty.“ ušklíbl se imp.
„To je moc, maximálně patnáct. Podívej na ten odlupující se hřbet a volné listy.“ Crowley byl očividně ve svém živlu.
„Tvá znalost okultní literatury je děravá jak ústa staré ženy. Tohle je unikátní kousek, který nezískáš nikde jinde. Nebe i Peklo by na mě vypsalo odměnu, kdyby jen tušili, že existuje. Dva a dvacet.“ pokračoval imp rozohněně.
„Fandíš si, Pyry. V Pekle by se jen zasmáli, co to prodáváš za předražený škvár, jelikož oni mají v moci jeho autora. Osmnáct.“ nadhodil Crowley protinabídku.
„Autorova duše budiž zatracena na věky věků. Dvacet, poslední nabídka. Ber nebo nech ležet.“ imp se očividně taky dobře bavil.
„Jsi tvrdý obchodník, Pyry, ale když jsou ty Vánoce, tak dobře. Dvacet.“ pronesl Crowley obřadně, plivl si do dlaně a plácl do nastavené impovy pravice. Zasyčelo to, zablyslo se, zasmrděla síra a obchod byl uzavřen. Crowley schoval knihu do připravené schránky a tu strčil pod kabát.
„Rád jsem tě po dlouhé době zas viděl, starý brachu. Doufám, že se příště nepotkáme pracovně.“ rozloučil se démon.
„Prokleta budiž tvá cesta žárem tisíci ohňů,“ odvětil imp.
„Nápodobně, a ať ti Annabelle naježí jen cetky z muzejních suvenýrů.“ zasmál se Crowley s rukou na klice. Ze dveří vyšel právě včas, se zacinkáním zvonku se ozvala i dutá rána, jak do dveří narazila nějaká těžká kniha.

24. prosinec

Azirafal pekl. Úplně náhodou včera večer otevřel Klub Pickwicků a začetl se. I když si přísahal, že letos pojme Vánoce v odlehčeném duchu, nějak mu to nevyšlo. Ve tři ráno udělal drobný zázrak, aby svou maličkou kuchyň zvětšil na trojnásobek a naplnil spíž vším potřebným. Už měl napečené slané i sladké koláče, dvě várky perníčků, zázvorky, ve várnici teplý sladký čaj a na plotně čekala čokoláda na rozpuštění. Před chvílí vyšlehal nadýchanou bramborovou kaši, v miskách se skvěly saláty od výmyslu světa a zrovna dokončoval glazovanou šunku s diamantovým prořezem.
U dveří zazvonil zvonek.
„Moment!“ zakřičel, zatímco obřadně potíral šunku medovou směsí. Když ji strčil do trouby a nastavil minutku, utřel si ruce do zástěry a vydal se ke dveřím.
O futra se opíral Crowley.
„No to je dost,“ pronesl a cpal se dovnitř: „Uvědomuješ si, že hustě sněží?“
Azirafal si až teď všiml bílou pokrývku na ulici. Velké chundelaté vločky se proháněly Londýnem a v mokrých těžkých vrstvách pokrývaly všechno a všechny.
Rozhodil ruce a bezelstně pronesl: „Pekl jsem.“
„No, to vidím,“ zavrčel Crowley a dodal: „Zavři už ty dveře, táhne sem.“
Azirafal zavřel dveře a v tu chvíli se v něm probudil obvyklý pozorný hostitel. Odebral Crowleymu kabát a klobouk a pověsil je na věšák ke krbu, aby uschly. Při pohledu na promočené polobotky mu nabídl černé huňaté elegantní papuče, které pořídil speciálně kvůli němu. Sám měl na nohou kýčovité červeno-bílo-zelené vánoční papuče se sobí hlavou.
Usadil Crowleyho do křesla ke stromečku, přinesl mu horký čaj a perníčky a s prohlášením „už to nebude trvat dlouho“ se zavřel v kuchyni.
O tři čtvrtě hodiny později probudil Crowleyho se slovy: „Večeře je na stole.“

Podlouhlý stůl byl prostřený pro dva, zakrytý červeným ubrusem se zlatým přehozem a bílými krajkovými podložkami pod nádobí, uprostřed trůnil adventní věnec s dlouhými zlatými svícemi a rudými dekoracemi. Vedle něj jako dominanta trůnila dokonalá glazovaná šunka obložená mističkami salátů, na druhé straně se ve velké míse skvěla hedvábná bramborová kaše ozdobená snítkou petrželky. V malém omáčníku trůnila brusinková zavařenina. Dvě mísy koláčů v rozích stolu - jedna se slanými, druhá se sladkými - završily zpodobnění hříchu obžerství.
Crowley se podíval na stůl, pak se rozhlédl kolem, pak se znovu podíval na stůl a nechápavě na Azirafala: „To máme tohle všechno sníst jen my dva?“
„Je toho moc?“ zháčil se anděl a začal se roztomile kousat do spodního rtu, těkat pohledem a proplétat prsty, až u toho vypadal jako žáček, který čekal pochvalu a dostal pohlavek.
Crowleymu ho přišlo tak líto, že k němu přistoupil a něžně ho objal kolem ramen.
„Neboj, co nesníme, můžem pak rozdat chudým.“ trochu se mu u posledního slova navalilo, ale statečně polkl žluč a dovedl svého přítele k židli.
Azirafal, obočí pořád u sebe v grimase nechápavého přemýšlení si jako v mrákotách sedl a nechal se přisunout ke stolu. Crowley se usadil na židli naproti andělovi a když ho ten pořád nevnímal, tak hlasitě tleskl. Azirafal se na něj podíval a Crowley ho gestem pobídl, aby začal.
Anděl se rychle vzpamatoval a co nejtišeji zašeptal modlitbu poděkování Pánu za toto jídlo. Crowley si tiše pískal a tvářil se, že tam vůbec není a nic takového neslyší, a když Azirafal skončil, spokojené plácl rukama do stolu a s úsměvem pronesl: „Vánoční obžerství může začít.“

Po dlouhou dobu bylo slyšet jen cinkání příborů a spokojené mlaskání. Když oba ochutnali od všeho trochu a popovídali si o nedůležitých věcech, Crowley provedl drobný zázrak, kterým naporcoval a nabalíčkoval všechno zbývající jídlo. Rozdělil ho na to, co si nechají na později, které uklidil do kuchyně a na zbytek, který skončil úhledně zabalený v chladicím boxu vedle vstupních dveří. Pak se démon rozvalil v křesle u krbu, anděl přinesl z kuchyně horkou čokoládu, šlehačku a výběr posypek, mezi kterými nechyběly cukrové hvězdičky a drobné marshmallows. Zhasli světla a nechali svítit pouze světýlka na stromečku. V družném tichu si každý připravil svůj nápoj a spokojeně popíjeli.
„Neuhodneš, co jsem pro tebe sehnal letos,“ popíchl anděla démon.
Azirafal se jemně usmál, usrkl z horké čokolády a pokýval hlavou: „Nechám se překvapit.“
Crowley se zasmál: „Zbabělče,“ prohodil a stočil hovor na počasí.
Společně koukali z okna na padající sníh, který dál pracoval na pokrytí Londýna bílou peřinou.