Hlas v temnotě

Tentokrát utekli povinnostem spolu, Hakím a Ines. Maminka je poslala do kuchyně, oni se prosmykli oknem a už běží ulicí. Smějí se až se zalykají, zakopávají o vlastní nohy. Zastavují se, když se před nimi objeví vysoká kamenná zeď a v ní malá dvířka.
Podívají se na sebe. Stačí jim jediné mrknutí. Dobrodružství jim rozzáří oči jako hvězdičky.
Pohltí je tma, jsou v malé komůrce.
Nahmatají vzájemně ruku toho druhého.
Šelest. Kroky. Chraplavé vydechnutí. Zachichotání.
"Mám ráda, když lidé křičí..."
Zaječí a utíkají.
Stará nemocná žebračka se pousměje. Snad už se nevrátí.
Lepra je zlá, a děti by neměly umírat.