DMD č. 24 pro 24. 4. 2024. Téma: Vrána k vráně sedá

Starý pán žil v malej dreveničke na okraji lesa. Už roky býval sám a jediným kontaktom s okolitou civilizáciou bola cesta na trh. Dni trávil prácou okolo domu a kŕmením vrán. Vždy, keď sa čierne krásavice zatúlali k jeho domčeku, mal pre ne pekné slovo a niečo do zobáka.
Jedného dňa ochorel. Neschopný zavolať pomoc či zísť do dediny ostal zaseknutý doma. A tu, na jeho prekvapenie, priletela k oknu vrana. Potom ďalšia. Deň čo deň nechávali na okenici kúsky byliniek a lesných plodov.
Keď sa vyliečil a vyšiel von, boli tam tiež. Sedeli na streche a nahlas ho vítali.

It was a lush, green planet, more than Lister would have expected. Though at least that made sense; with water, there could be life.

What puzzled him were the birds.

There might have been other animals there, but the birds were impossible to miss. They held their distance, circling above them. Cat would stop now and then to sniff the air, and glance up. "I don't get it," he said, "There's something off.

Later, of course, Rimmer explained everything. How there was only his DNA to work with. How he'd tried and failed.

What had been hiding in the woods?

Jejich dětství nebylo snadné. Jeden měl otce, který nesnášel kouzelníky, holdoval alkoholu a pro ránu nešel daleko.
Druhý zase matku, která nesnášela mudly a nerozpakovala se použít kletbu Cruciatus proti vlastnímu synovi.

Oba si našli nejlepšího přítele, který jim nahradil rodinu.

Oba následovali stranu, která byla v přímém rozporu s ideály jejich rodičů.

Oba ztratili nejlepšího přítele 31.10.1981 a ta ztráta ovlivnila celý zbytek jejich života.

Oba chovali k tomu druhému hlubokou nenávist.

Oba zemřeli předčasnou, násilnou smrtí.

*

"Blacku. Jak typické. Ani na onom světě od tebe nemám pokoj."
"Vlastně tu na tebe čekám. Posadíš se?"
Pomalé přikývnutí.

Ne/rozprávka Príbeh temný a strašidelný práve začína.
„Mne sa najviac páči ten s hlbokým hlasom, hlavný rozprávač," Linka vyskakuje a vrtí chvostom, že jej skoro odletí.
„Však keď brešeš, len to duní. Mne sa páči tá vrana dievčatko." Binka sa ju snaží napodobniť.
„Tú viac pripomína Vozanka. Ty si ako papkáčik," odporuje jej Linka. Binka sa oduje: „Nie som ako ten papkáčik."
Slzy má na krajíčku, tak si ju vezmem do náručia a hladím medzi ušká:„S tvojím huňatým kožúškom si také naše malé baculiatko."
Všimnem si maminu opretú o rám dverí:„Vy moje tri vrany ste sa skutočne našli."

Uděláme si zahrádku, navrhl jednou Mirek, a Jarka se přidal, Mirku, řekl, to bude něco, pak můžeme zahradničení naučit kluky a holky z naší čtvrti, napíšeme o tom taky do TAM-TAMu, to bude žůžo, a co budeme pěstovat?, tak Mirek odpověděl, všechno: mrkev, cibuli, rajčata, melouny, prostě všechno, ale ostatní nadšení nebyli, na tohle nemám, oznámil Červenáček, zlatý převádění důchodců přes přechod, to radši panádlovou polívku od Hojerů, a Jindra přikývl, plantážníku, klidně ti ji přihřeju, jenže Rychlonožka neposlouchal, tak slyšel jenom melouny, a hnedka řekl, pánové, melouny nebudou problém, o těch Bětčiných vím všechno, a Mirek zahradničení radši zrušil.

Od Grand Canyonu jsem neměla žádná přehnaná očekávání. Prostě velká díra v zemi. Co by mě mohlo překvapit?!

Po desítkách mil plochou krajinou jsme dorazili na parkoviště a zastavili u nízké zídky. Za zídkou jako by se všechno propadlo kolmo dolů. O kilometr.

Zírám do propasti, která pohltila celé pohoří: pohoří s rozeklanými hřbety, kolmými srázy, s roklinami a soutěskami ztrácejícími se hluboko v šeru.

Slunce na skalách rozehrává přehlídku padesáti odstínů rudé, zlaté a purpurové.

Na zídku dosedne vrána a shlíží s námi do kaňonu.
"Krá, krá," praví a zní to jako: "Zíráš, co?"
"Krá," odpovím se staženým hrdlem.

Clarissa Barnaby hodně četla. S každou knihou se jí otevíraly nové světy. Radovala se z každé nové vědomosti, každého jednoho slova. Byla ale tak hrozně sama! Ve večerní škole s nikým nemluvila, bála se, že nedovede skrýt svou odlišnost. Že se její falešná tvář pod falešným jménem odloupne jako divadelní maska. A pak se z ničeho nic objevila Grangerová.
Chtěla se jí vyhýbat. Co když ji pozná? A co když… Mohly by být přítelkyně, nebýt naučené nenávisti. Mohla by mít jednu jedinou kamarádku.
Možná to nebude tak zlé, pomyslí si Clarissa / Lin a na příští hodině si sedne vedle Hermiony.

Budivoj náhle spatří na druhém konci ostrůvku ptáka. Kde se tam bere? Zdá se, že je to vrána. Posléze k ní přilétá druhá. Během chvíle jich je tam celé hejno.
Kdyby tak měl prak. Nebo aspoň nějaký šutr. Pokusil by se některou z nich ulovit. Nakonec se k nim iracionálně rozběhne. Když už má ptáky téměř nadosah, hejno se zvedne a ufrnkne mu.
"Krááá, krááá...," sborově se mu vrány vysmívají.
Budivoj si vzpomene na báseň Havran od Poea a má náladu ještě depresívnější než předtím. Přemýšlí, zda ty vrány nebyly jenom halucinací. Ať tak, či onak, opět suší svá ústa.

Nekonečná svoboda je cizí koncept, který jednomu může přerůst přes hlavu.
A pak je tu Kodex, který vám dá hranice.
Vran si užívá bezstarostné léto. Courá se, dobře jí, dobře spí. Víceméně nic neřeší.
Někdy narazí na ostatní.
Dnes narazil.
A později ještě jednou.
Bejček je klidný, usměvavý. Podělí se o králíka.
„Tohle je život,“ podotkne. „Ne se plazit před Lidmi.“
„Potřebujou, abysme jim vobčas píchli,“ nesouhlasí Vran.
„Ale houby. Jen počkej. Za pár let se může všechno změnit. Všechno.“
Vran pokývá hlavou.
Nastane nepřehledný zmatek.
„Už můžete,“ ozve se po chvíli Vranovo volání. „Už jsem si na něj sed!“

Byli vyčepaní. Jistě, zvládli tu dívku nést dva další dny. Dokázali se dostat do bezpečí jednoho z předsunutých stanovišť, ale ...byla tu jistá cena.
Dívku předali lékařům.
Pedro byl vyčepaný,většinou ji nesl on. Creavanovi třeštila hlava.
Teď seděli u zdi, někdo je zběžně prohlédl, dal jim léky, vodu, něco na jídlo.
Skoro nejedli, napili se, Crevan vděčně spolykal prášky.
Podaná deka.
Byla příjemně teplá. ¨
Spali během chvíle.

Vzbudilo je zakašlání.
"...Ano?"
"Běžte dovnitř, jsou tam postele."
"Je to daleko,"zamumlal Crevan.
"Hned!"
"..."
"Pojď starouši,"Pedro ho zvedl.
"Drznoune!"
"Jo a kdo z vás je Pedro?"
"Já."
"Volala Dafné."
"Sakra..."

"Can I have this dance?" asked Aziraphale.
Reality seemingly shifted when Crowley looked at him.
Only Aziraphale could be thinking about dancing right now!
What was he thinking?
Crowley wasn't sure. But he also couldn't refuse.
Right at that moment, they heard something ominous.
Old trees were also dancing. And there were hundreds of crows sitting in their crowns.
Wind changed into a tornado and took his Angel away.
"Crowley, wake up!" Aziraphale shouted.
Rational thoughts were slowly crawling into Crowley's brain.
"Oh, no," he mumbled.
Was it a premonition? He grabbed Aziraphale's hand. His Angel is not going anywhere.

Sedla si ke mně
ani nevěděla kdo jsem
sedla si ke mně
šla přímo za nosem
seděla vedle mě a víc si nepamatuju
seděla vedle mě a dál to rozvádět už nebudu
byly jsme jiné
byly jsme stejné
přátelství vzniklo neochvějné
bez ní prostě nejsem celá
jako bych upadlou končetinu měla
a když jsme spolu chcípám smíchy
výlet s námi není tichý
posedáváme
cestujeme
i když už dál nemůžeme
jsme tu pro sebe
a až půjdem do nebe
nebe už nebude stejné
budou tam dvě krávy
popíjet u stolku šálek kávy
a plánovat další inkarnaci
vlítnem na to jako draci

„Je to vůbec divný,“ podotknu, studujíc dnešní rozvrh, „že v Bradavicích nemají obecný předměty. Třeba matematiku.“
„Nevadí,“ povídá San, „já matice nikdy moc nedala. A potřebovala jsem ji?“
„Potřebovala,“ podotknu.
„Ale houby. I tak vidím, že jste jedna za osmnáct a druhá bez dvou za dvacet.“
„A která jseš pak ty?“ rejpne do ní Gwen.
„Já jsem nezúčastněný pozorovatel,“ vytáhne San tužku.
„Ne, vona je za třikrát šest. Za druhou vodmocninu třista štyriadvaceti, za...“ nedám se.
„To jsi spočítala z hlavy?“
„Jasně.“
„Tess, já mám takový podezření, jestli nejsi taky Havraspár.“
„To teda nejsem!“
A jestli náhodou jsem, tak co.

Otravoval ho dlouho. Až když napsal Musíme si promluvit o Nině, zaujal Vojtěchovu pozornost.
Sešli se v místním pivovárku, poměrně pozdě. Prý dopékal zakázky.
O Nině nakonec nemluvili téměř vůbec, byla to jen záminka, vyjevilo se nakonec, záminka pro všetečnou ruku zajít až moc daleko. Na konci večera zašátrala pod sako na Vojtěchova bedra.
V přítmí liduprázdné ulice vrazil Danielovi ránu do zubů, poslal ho dřepnout přímo na chodník.
V lampě nad jejich hlavami zajiskřilo. Něco ve vesmíru se propojilo. Cukráře to neodradilo; Vojtěch to ještě nevěděl, ale oba mozky zalila opojná záplava serotoninu.
Každý chce hrát mocenské hry jinak.

Lydie je otřesená.
Kolega Kostelecký ji doprovodil domů, přestože to odmítala. Nakonec byla ráda, zase potkali Weissovku. Neviděla je. Teď už Lydie ví proč. Iluze! Mohlo ji to napadnout!
Přemýšlí, komu se svěří. Svěřit se někomu musí, ale Paulině ne a matce teprve ne.
Nakonec ji napadne teta Rossdorfová, matčina druhá sestřenice.

Napíše dopis, obratem dostane pozvání.
Salomena Marie Klára Rossdorfová z Rossdorfu vlastní děti nemá, možná i proto ji přijme jako dceru.
Dají si čaj.
Lydie ze sebe chrlí slova jedno přes druhé, pak už jen pláče.
„Podobné často přitahuje podobné,“ řekne jí vlídně teta. „Oba se vymykáte konvencím.“