Ať je válka hodně krvavá

Souhrn: Skřivánek se vinou nepřesných informací dostane do střetu s větším a silnějším protivníkem a Toma s Frances, kteří už dávno nejsou malá písklata, čeká zkouška ohněm.
Varování: Smrt, zranění, instantní deprese
Poznámka: Tento příběh se odehrává ve zcela fiktivním světě. Podobnost s reálnými historicko-geografickými celky je čistě náhodná.
Za beta-read děkuji Veveričce
Recyklovaný název je první polovinou běžného přípitku důstojníků královského námořnictva v 18. a na počátku 19. století, kdy v případě absence vhodných známostí, měli největší šanci na kariérní postup, když někdo jiný zemřel. Celý přípitek zní: "Ať je válka hodně krvavá a ať toto roční období přinese hodně nemocí!"
Pokud byste si potřebovali spravit náladu můžete si třeba jít zatančit nebo vést společenskou konverzaci na ples.

Skřivánek kapitána Roberta Doylea býval šťastnou lodí ve všech ohledech, v jakých loď šťastnou být může. Měla spolehlivou, za roky společné služby sehranou posádku, ve které se nacházelo jen málo suchozemských nemehel a ještě méně opravdových potížistů, a za sebou několik vcelku úspěšných akcí. Jenomže žádné štěstí netrvá věčně.
Když dostali rozkaz dopadnout nepřátelskou fregatu, která si za si za cíl vybírala zásobovací konvoje, zdálo se, že se bude jednat o rutinní záležitost. Když se potom z fregaty vyklubal těžce vyzbrojený dvojpalubník o čtyřiašedesáti dělech, bylo na bezpečný ústup příliš pozdě. Bronzové hlavně čtyřiadvacetiliberek na spodní palubě i dvanáctiliberky na palubě horní se hrozivě zubily a rvaly Skřivánka, který se snažil vymanit z železného sevření a uprchnout, na kusy.
Na dělové palubě vládlo peklo. Poslední salva zničila dvě děla na přídi a vzala s sebou i jejich osádky. Kadeta, mladého pana McIlroye, který jim velel, odnesli na ošetřovnu s přeraženou nohou. S ním i dva jeho muže, kteří by snad mohli žít. Tělo plavčíka leželo rozdrcené pod převrácenou hlavní.
Tom Martin dělovým otvorem sledoval trup dvojpalubníku, zahalený hustým dýmem. Pomalu, jako nějaký obrovitý netvor z námořnických báchorek, se chystala k obratu. Ještě jeden takový nápor a malá fregata zcela určitě nevydrží. Netušil, co se vlastně děje na palubě. Proč kapitán pokračuje v tom beznadějném boji? Vždyť proti dvojpalubníku s dvojnásobnou přesilou mužů i děl byli téměř bez šance. Ale nepřišel žádný vzkaz. Žádný nový rozkaz. Slyšel jen neutichající štěkání mušket, nářek raněných a sténání namáhaného trupu. Nezbývalo než vydržet až do hořkého konce. A pak ho to napadlo.
„Slečno Doyleová! Pane Dudley!“ křikl na dva mladší důstojníky velící ve středu lodi. „Až ukáže záď, miřte na kormidlo! A musíme informovat kapitána. Je to dost zlý.“
Byla to jejich poslední šance!
Pan Dudley se dotkl klobouk na znamení, že rozumí. Byl nejstarší z mladých gentlemanů, spolehlivý mládenec, který měl dobře našlápnuto. S Frances Doyleovou krátce na pozici třetího důstojníka tvořili slibný tandem. Zdravá míra soutěživosti mezi nimi dokázala vybičovat jejich družstva k nebezpečné rychlosti a přesnosti.
Frances krátce přikývla.
„Dojdu za kapitánem.“
Klobouk v zápalu boje ztratila. Nejspíš ležel zadupaný někde pod bosýma nohama námořníků. Ryšavou kštici měla rozcuchanou.
„Pane Vaine,“ houkla na dalšího mladíka v uniformě podporučíka. Mohlo mu být patnáct, nanejvýš šestnáct let. V obličeji měl ještě téměř chlapecký výraz. „Převezmete velení nad mou baterií. Slyšel jste pana Martina?“
„Aye aye, madam!“ odpověděl odhodlaně. „Mířit na kormidlo! Slyšeli jste, chlapi?“
V jeho hlase nebylo po chlapecké nejistotě ani památky. Odpovědí mu bylo souhlasné hučení.
Frances se prodrala ke strmým schodům, spíš žebříku, na velitelskou palubu. Překročila tělo padlého lodníka a pustila se po žebříku vzhůru.

Dubové fošny, ač posypané pískem, byly kluzké krví. Z ráhen visely cáry plachet a přetrhaného lanoví. Jeden z člunů v krakorci ve středu lodi byl roztříštěný na kusy. Koutkem oka Frances zahlédla v dýmu temnou siluetu Nemesis. Slyšela hrkání lafet. Co nejrychleji se snažila dostat na záď. V hustém dýmu po paměti tápala vpřed. U hlavního stěžně ležel první důstojník, pan Aldridge. Na okamžik ztuhla. To bylo zlé.
Pan Thomson, jeden z mladších mladých gentlemanů, se bledý hrůzou krčil u zábradlí mezi strženým lanovím jako vyděšené zvíře. Bezvládné tělo druhého kadeta zahlédla o pár kroků dál. Popadla pana Thomsona za kabát.
„Před ní se stejně neschováte,“ zavrčela. „Kde je kapitán?“
Chlapec oněměle ukázal k zádi.
Přikývla. Pomohla klukovi na nohy. Zahlédla siluetu svého otce. Stál na zádi s panem Wilkinsem. Slyšela jejich hlasy i hlasy mužů, kteří obsluhovali čtyři záďové karonády, a tepání seker tesařovy party, avšak slova zanikala v řevu bitvy. Vratiplachta bezvládně visela přes záď. Kdosi vytáhl vlajku na provizorní žerď.
Pak se dým na okamžik rozestoupil. Uviděla Nemesis. I důstojníky na její zádi. Vykročila kapitánovi vstříc. Střetli se pohledem. Dělilo je sotva pár kroků.
„Slečno Doyleová, proč nejste dole u dě...“
Slova zanikla v další vlně běsnění.
„K zemi!“ zavelel pohotově.
Déšť kulí z ráhnoví Nemesis nemilosrdně šířil smrt. Jeden z mužů u děl přepadl přes zábradlí. Vrhla se ke křížovému stěžni. Otce ztratila z očí. Děla zaburácela. Cítila, jak se fregata otřásá a sténá v posledním zoufalém odporu. Srdce jí zběsile tlouklo. Bolest v rameni jako by k ní nepatřila. Rozhlédla se.
Kapitán Doyle ležel zhroucený jen několik kroků od ní. Nehýbal se.
„Táto,“ hlesla. Dvanáct let mu tak neřekla. Sukno uniformy se barvilo krví. Jeho i její. Vyškrábala se na nohy. Natáhla se k němu.
„Pane Wilkinsi!“
Navigační důstojník se spolu se starým kormidelníkem krčili za kompasnicí.
„Musíme dostat kapitána na ošetřovnu!“
Překonal těch několik kroků, které je dělilo. Sklonil se nad nehybným kapitánovým tělem. Potom zavrtěl hlavou. I on byl viditelně otřesený.
„Tomu už doktor nepomůže. Myslím, že máte velení, slečno Doyleová.“
Slova jako kopanec do břicha. Kapitán byl mrtvý. Rukou tiskla ránu na rameni. Přehlédla palubu malé fregaty. Zvyk tepaný roky služby klidnil roztříštěnou mysl. Křížový stěžeň byl těžce poškozený. Z tesařovy party zůstala naživu sotva polovina. Pak se ohlédla po Nemesis. Nebyla dál než na dostřel z muškety. Obrovská. Hrozivá. A chromá. Tomova poslední salva odvedla dobrou práci. Ale pořád představovala nebezpečí. Možná ji zchromili, ale její boční baterie by je pořád mohla poslat na mořské dno. Museli se dostat pryč! Pryč z dostřelu!
„Pane Thomsone,“ houkla na chlapce. „Informujte pana Martina. Kapitán a první důstojník po smrti. Nepřítel ochromen.“
„Aye aye, madam,“ kývl otřeseně, ale přece jen chvatně odkvačil.
„Pane Wilkinsi, mají poškozené kormidlo. Odveďte nás odsud.“

Zahřměla poslední rána. Tom napjatě vyčkával. Potom se dým rozestoupil.
„Dostali jsme ji!“ zajásal pan Dudley, podpořený vítězným pokřikem svých mužů.
„Ještě nemáme vyhráno,“ zpražil je Tom. V tomhle boji nešlo o vítězství, ale o holý život. A ten jejich stále visel na vlásku. Stále k němu doléhaly rány z mušket. Nad hlavou mu pořád zuřil boj. Nevědomost tížila.
Na žebříku se objevila chlapecká postava pana Thomsona. V obličeji byl úplně bílý. Zjevně měl vyřídit nějaký vzkaz, ale byl celý bez sebe strachem. Tom se mu vydal vstříc. Potom ho pevně chytil za rukáv.
„Tak mluvte, pane Thomsone. Co se děje nahoře?“ zeptal se ho naléhavě.
Chlapec lapal po dechu.
„Ka-kapitán,“ vykoktal.
Nemusel říkat víc.
„A pan Aldridge?“ zeptal se bezbarvým hlasem.
Chlapec jen zavrtěl hlavou. V Tomovi by se krve nedořezal. Pokud padl kapitán i první důstojník, stal se nejvyšším důstojníkem na lodi on.
„Pane Dudley,“ oslovil mladíka. „Připravte děla na levoboku. Ona má pořád zuby. Jestli se za námi pustí, palte podle uvážení.“
„Aye aye, pane,“ přitakal. Jásot mu s příchodem pana Thomsona zmrzl na rtech.
Tomovi se na palubě naskytl obraz naprostého zmaru, který však vší hrůze navzdory pomalu získával jakýsi řád. Ti, kteří zbyli z tesařovy party, a pár dalších lodníků už odklízeli strženou vratiplachtu. Jiní odnášeli raněné na ošetřovnu. Mrtví počkají.
Frances s panem Wilkinsem dělali, co mohli, aby zuboženou fregatu dostali z dosahu Nemesis. Avšak řady těch, kteří mohli ovládat plachty, byly značně prořídlé a Skřivánek se ochromenému dvojpalubníku vzdaloval jen pomalu a těžkopádně, zatímco Frances na zádi organizovala palbu z karonád.
Tom přešel k pahýlu křížového stěžně. Tělo kapitána Doylea stále leželo tam, kde padl. Poklekl u jeho hlavy a zatlačil mu oči. Ze zakrvácené paluby sebral stříbrné kapesní hodinky. Otřel je do kapesníku a schoval je do kapsy.
Došel ke karonádám. Palba už utichla.
Frances strnule kývla na pozdrav, když ho spatřila. Tvář měla strhanou.
„Nezdá se, že by nás chtěli pronásledovat,“ řekla a pak dodala: „Jsi teď nejvyšší důstojník, Tome. Skřivánek je tvůj.“
Zodpovědnost tížila na hrudi. Roztáhl dalekohled a namířil jím směrem ke zvolna vzdalujícímu se dvojpalubníku. Ochromená Nemesis ležela na hladině vydaná na milost větru a proudům. I na její palubě panoval zoufalý shon. Francesina palba kartáčovými střelami na rozloučenou způsobila chaos a zvýšila zbídačenému Skřivánkovi šanci na ústup do bezpečí. Alespoň prozatím. Nepochyboval, že stejně jako oni, i kapitán Nemesis se bude snažit co nejrychleji napravit ty nejhorší škody. Zaklapl dalekohled.
Vyměnil si s Frances všeříkající pohled. Snad chtěl odpovědět, jak se očekávalo, ale pak se zarazil. Všiml si tmavé skvrny na sukně uniformy.
„Jsi zraněná.“
Bylo to víc konstatování než otázka.
„To nic není,“ ucedila. „Ještě tu máme nějakou práci.“
Věděl, že ho nechce nechat v té zatracené mizérii samotného, ale přímému rozkazu neodporovala.

Skřivánek plul těžkopádně pod zoufale nízkým počtem plachet, zatímco pan Wilkins organizoval ty nejnutnější opravy - nahradit zpřerážená ráhna a potrhané plachty, odklidit trosky. Tesařova patra se snažila ucpat trhlinu, kterou objevili v nákladovém prostoru, a bocman Williams s ovázanou paží poháněl muže u pump doslova jako o život.
Jeho pomocník Ludlow se s těmi, kteří zrovna nebyli potřeba jinde, staral o padlé. Jednoho po druhém s dělovými koulemi u nohou zašívali do hamak. Po tvářích malého Thomsona tekly slzy. Neplakal sám. V posádce Skřivánka nebylo muže, který nepřišel o druha ve zbrani, o kamaráda.
Tom sešel do příšeří ošetřovny. Čpěla krví a doktorovými mastmi a dryáky. Lodní chirurg doktor Dobbler právě Frances, shrbeně sedící na lavici, obvazoval zraněné rameno.
„Jak to vypadá, doktore?“ zeptal se. Jen stěží skrýval starosti. Zůstali bez kapitána a přišli o tolik lidí, že jakýkoliv další boj by už neustáli. Padlé počítali na desítky, raněných nebylo méně, loď byla zmrzačená. Budou mít štěstí, když se dostanou bezpečně do přístavu.
Doktor Dobbler zvedl hlavu.
„Mám tu víc než tři desítky raněných, pane Martine. Pan McIlroy přišel o nohu. Jestli to přežije...“
Pokrčil rameny.
„A další na tom nejsou o mnoho lépe.“
Tom vážně potřásl hlavou. Možná se dostali z dosahu Nemesis, ale zdaleka neměli vyhráno. Pak z kapsy u kabátu vylovil kapitánovy kapesní hodinky.
„Fanny, tohle patří tobě.“
Podal Frances stříbrný strojek.
Sevřela hodinky v dlani, než je schovala do kapsy u kalhot.
„Kdo?“ zeptala se prázdným hlasem.
„Travis se o něj postará,“ odpověděl Tom.
Frances doktorovým námitkám navzdory sáhla po zakrvácené košili a přetáhla si ji přes hlavu. Otce na poslední cestu vypraví sama. Navíc štěstí Skřivánka opustilo a potřeboval každého, kdo je alespoň trochu schopen služby.