Čarovný los 1

Milá Anne, jedno z tvých přání byla H/D povídka. Zatím tedy jen první část, ale druhou můžeš očekávat za několik málo dnů. Veselé Vánoce!

Název: Čarovný los (1/2)
Autor: Brygmi
Přístupnost: 12+
Pár: Harry/Draco
Varování: Slash. Sníh. Náklaďák.
Shrnutí: Je po válce, ale to neznamená, že je všechno v pořádku.
Prohlášení: Fan fiction nebyla sepsána za účelem zisku a postavy patří J. K. Rowlingové. „Čarovný los“ (Troll-Elgen) pak Walteru Fyrstovi.
Poznámka: za beta-read děkuji Milošovi

Takovou zimu v Anglii nepamatovali. Teploty už přešly do mínusových hodnot a sněžilo takřka nepřetržitě, hustě a nepříjemně. Jako kdyby se po těch letech mírných prosluněných zim jim to někdo rozhodl vynahradit. Bílé závěje kam až oči dohlédly. A místo ticha kouzelného času vánočního tu bylo hlasité skuteční meluzíny. Zlý a krutý hluk. Dobrovolníci nestíhali odvážet londýnské bezdomovce do útulků či do provizorních ubytoven. Nedoporučovalo se vycházet ven, bylo to příliš riskantní, příliš lehkovážné. Nedoporučovalo se vycházet ven. A přece… Někdo venku byl.
V jedné vesnici nedaleko od Londýna, na samém kraji, u lesa. Dvě postavy se snaží brodit sněhem, ale ustavičně zakopávají a noří se hlouběji a hlouběji do závějí. Dlouhé pláště omotané pevně okolo sebe, čepice naražené do obličeje, snaží se odolávat chladu a vánici. Míří k menšímu domku, z jehož komína vychází kouř. Je to jediná budova v celém okolí, která se zdá obydlená. Která je obydlená. Postavy k ní míří, navzájem se snaží přidržovat, jedna je výrazně menší a drobnější a má problém udržet rovnováhu. Druhá se snaží šeptat uklidňující slova, ale nejsou přes hluk větru slyšet.
Po zaklepání se dveře ihned otevřou a dvojici ovane na okamžik teplo. Mladá žena naopak couvne před chladem. Drobné zamumlání a jako kdyby se teplo rozšířilo i okolo ní a ven. Uvolnila se. Ale neusmála.
„Harry?“
V tónu bylo cosi nepříjemného. Takže ani tady… Zřejmě to nepůjde ani tady.
Přenesl váhu na druhou nohu, stiskl rty. Hrdost už dávno nechal za sebou a teď… potřeboval pomoc.
„Hermiono, já…“
Zarazil se.
Co může říct? Může po ní vůbec ještě něco chtít?
Musí. Protože tady nejde jenom o něj.
„Potřebujeme tvou pomoc.“
Víc říkat nemusel, protože samozřejmě věděl, že Hermiona chápe o co prosí. O střechu nad hlavou, o útočiště před smrtícím chladem, o teplou peřinu, o klid… O azyl.
Přivřela za sebou dveře a ztlumila hlas.
„Harry, víš že tě mám ráda a odpustila bych ti všechno na světě. Ty k nám samozřejmě můžeš kdykoliv.“
„Ale?“ věděl, že ale bude. A tušil jaké.
„Ale on ne. Ten do našeho domu nevkročí,“ měřila si pohledem druhou postavu, která jí vyzývavý pohled beze slov opětovala.
Harry nechápal, jak může být pořád tak neoblomná, tak… krutá. Vysvětloval jí to tolikrát, snažil se aby ho pochopila. Kdyby je tak chápal alespoň jeden člověk… Ale ne. Ona si stála na svém a nedovedla (nechtěla) pomoci.
Přitiskl ho k sobě ještě pevněji a takřka cítil, jak mu buší srdce. Tohle je už na něj moc, po všech těch měsících ve vězení už nemá sílu. Je nemocný, křehký a slabý. A Hermiona musí být stále tak tvrdá a bezohledná.
„Draca neopustím.“
Zatřásla hlavou: „Jak můžeš být tak hloupý, Harry? Vždyť je všechny zabil, kvůli němu umřely desítky lidí, zabil přece i…“
„Není to tak, jak to vypadá,“ Harry ji nenechal dopovědět.
Draco stále mlčel a tisknul se ke druhému muži. Jeho tvář byla neproniknutelná, nešlo odhadnout jeho myšlenky.
„Co se to s tebou, Harry, stalo? Život na útěku… To je to co chceš?“ ztišila hlas.
Podíval se na Draca.
Hubené paže obalené kožešinou, aby byly alespoň trochu v teple. Obličej planoucí horečkou i něčím jiným. Třesoucí se tělo a přesto nezdolný pohled v očích.
Zaplavil ho nával citu.
„Jo. To chci.“
„Měl bys odejít,“ vypadala nervózně.
„Hermiono, prosím, má horečku. Bojím se, že… K sakru, jsou Vánoce,“ použil poslední argument.
Nadechla se. Snad chtěla souhlasit a navrhnout jim, aby zůstali do druhého dne. Aby se měli kde vyspat, prostě jen trocha klidu na jeden večer. Jenže…
„Mami? Kdo je tam?“
Hermiona zamrkala. Jako kdyby si na něco vzpomněla a na tváři se jí znovu objevila nepřístupná maska.
„Jak jsem řekla. Ty k nám můžeš, ale on ne. Kvůli němu Ron zmizel.“
Říkala zmizel, ale pravda byla trochu jiná.
Ano, Ron tu nebyl a mohl za to i Draco. Jenže to bylo skutečně trochu jinak a Harry to musel říct, i když věděl, že tím Hermioně ublíží.
„Ron byl srab a utekl. Mohl zůstat a možná umřít, ale to by na něj bylo příliš. A jelikož se nevrátil ani po válce… Nevrátí se, prostě se s tím smiř. A neviň z toho Draca.“
„Vypadni,“ sykla.
Víc slov pro něj neměla.
„Jo, to udělám. Draco, pojď…“
Vzal ho okolo ramen a začal se brodit závějemi zpátky, pryč od domu s kouřícím komínem. Bohužel také pryč od tepla a pryč od naděje, že přečkají dnešní večer. Ne, nevzdával se. Pořád má spoustu plánů, spoustu nápadů jak by to mohli zvládnout... Ale jeden po druhém zhasínají jako plameny svíčky. Jen kdyby byl Draco trochu silnější... Harry se o sebe nebál, ale Draco... Pokud se mu něco stane... Tak končí svět pro ně oba.
„Harry…“
Otočil se na ni. Že by přece nebyla tak chladná, jak se zdá?
„Pošlu Bystrozorům zprávu. Musí se dozvědět, že jste tu byli.“
Jak by mohla mlčet? Kvůli kamádovi, který jí byl nablízku víc než deset let? Hloupost. Ani Vánoce někdy nestačí…
„Proč mi to říkáš?“
„Pošlu ji až za chvilku.“
Takže jim dává náskok?
Jak velkorysé.

Jdi někam, Hermiono.

*****

Konečně se dostali k silnici, která kupodivu byla ještě docela udržovaná. Zacházka za Hermionou byla zbytečná… bohužel. Harry čekal, že mu to Draco vyčte, ale nestalo se tak, řekl jen něco neurčitého a dál mlčel. Což bylo možná ještě horší… Už mu nezbývají síly ani na ironické poznámky, v očích stále jen to podivné světlo, které tam dříve nebylo.
V čase vánočním se ale skutečně dějí i zázraky, protože netrvalo to ani pět minut a zastavilo jim nákladní auto. Namáčkli se společně na přední sedadlo vedle řidiče. Byl to takový ten postarší typ zavánějící pivem. Čepice, šála, rukavice. Zase tolik štěstí mít nemůžou, zatopeno v náklaďáku nebude. Přitiskli se k sobě, když se auto rozjelo. To mělo zřejmě něco najeto a každou chvíli jako by v něm něco nepřirozeně poskočilo. Zvuk motoru taky nebyl dvakrát příjemný.
„Kam to bude?“ zeptal se řidič.
„Tam kam jedete. Co nejdál.“
„Dobře,“ kývnul na ně muž a nevěnoval jim už žádnou pozornost. Na cestách už viděl ledasco.
Harry vděčně kývl. Neměl skutečně náladu na nenucenou drobnou konverzaci. I Draco vypadal vyčerpaně a ani nereagoval.
Krajina za oknem rychle ubíhala. Aspoň na ně nefouká, nepadá na ně sníh. A hlavně je snad vozidlo odveze pryč od možného nebezpečí. Pneumatiky značkovaly sníh na silnici, ale Harryho to nijak neuklidňovalo. Měl zavřené oči a přemýšlel. Momentálně po nich pátrá celé Ministerstvo kouzel v čele s Bystrozory. Vždyť nemají nic jiného na práci… Po pádu Voldemorta sice nastalo temné a zlé období soupeření o moc, ale teď byl konečně klid. Nebo spíše ticho před bouří. Což je ideální na to, aby se konečně postarali o největší zrádce a tím nový Ministr kouzel Poll potvrdil svou funkci. Protože co může být větším úspěchem, než dopadnout jednoho ze Smrtijedů, který byl zodpovědný za masakr v Manchesteru a navíc skoro na měsíc nahradil Voldemorta na pozici Pána zla? Který uprchl z Azkabanu? Navíc když tenhle Smrtijed je doprovázen bývalým národním hrdinou Potterem, kterého očividně ovládla temná magie nebo nějaké další primitivní pudy. A dopadnout je na Vánoce… Nic by nebylo větším úspěchem. Kouzelničtí občané, můžete spát klidně. Zlo je definitivně zničeno.
Ha. Ha.
Nebo spíše hou hou hou? Veselé Vánoce.
Kdyby tak mohli alespoň použít kouzla. Jenže magie zanechává stopy a bylo by to příliš nebezpečné. V téhle době je magie přepych, který si oni dva nemůžou dovolit, ne dokud se skrývají.
Harry sis hořkostí vzpomněl na dobu, kdy se s Hermionou a Ronem přemísťovali, na dobu pátrání po horcruxech a relikviích. Bohužel, přemístění také nyní nepřichází v úvahu, protože Ministerstvo kouzel má jejich Otisky a tudíž... Jsou uvěznění v mudlovském světě a nuceni cestovat starým nákladním autem.

*****

Probudilo ho ticho. Neslyšel vrčení motoru.
„Co se to doprdele děje?“
„Co to doprdele je?“ opakoval řidič, tentokrát ještě hlasitěji.
Draco se na Harryho nechápavě podíval, ale Harry ihned pochopil co se řidiči nezdá. Jsou na dálnici v čase vánočním, ale kolem není ani jediné auto. Sníh očividně přestal padat.
Ale hlavně to ticho. Nebyl slyšet motor a náklaďák se řítil dál jako kdyby ho řídil někdo jiný.
Tohle není dobrý.
Tohle krucinál není dobrý.
„Připrav si hůlku, Draco.“
Nemusel mu to ani říkat, protože Draco věděl, že něco se skutečně děje.
„Hej... co to má...“ muž vykřikl a pak se toho najednou stalo strašně moc.
Muž zmizel.
Na vozovce stála tmavá postava a hůlkou mířila na auto.
Oblohu křižovaly blesky.
Draco zakřičel zaklínadlo a z hůlky mu vytryskl proud rudého světla. Prozářilo na okamžit setmělou scenerii a muž na silnici se pod jeho úderem zhroutil na zem
A náklaďák sklouznul a zůstal stát napříč uprostřed cesty.
„Sakra, Harry, jeď!“ Draco na něj zakřičel a byl to opět ten známý autoritativní tón. Harry začal jednat. Možná čekali a tonuli ve sněhu moc dlouho.
Ve vteřině seděl za volantem a že v životě neřídil náklaďák mu bylo v tu chvíli upřímně jedno.
„Drž ten krám na silnici, já se postarám o ten zbytek,“ Draco se k němu ještě na chvilku obrátil a zdál se být ve svém živlu.
Harry bleskově otočil klíčky. Stiskl plyn a zároveň rychle pustil spojku...
Nákladní auto zastavilo a zhaslo.
„Kruci!“
Draco již mířil hůlkou na ležícího muže a něco potichu mumlal. Harry mezitím znovu zápasil s klíčky, spojkou a plynem.
Po chvíli se náklaďák znovu s kovovým skřípáním pomalu rozjížděl. Harry si zvykal na těžký volant ve svých rukou, i na stále zrychlující se pohyb vozidla. Naštěstí byla cesta prázdná, nesněžilo a klid. Jo, to sice nebylo dobře, ale momentálně se to hodilo.
Minuli ležícího muže.
„Protego permanent,“ Draco udělal pohyb hůlkou směrem k přednímu sklu.
„Myslíš, že to bude potřeba?“ Harry se pořád snažil vyrovnat s řízením.
„Myslíš, že ne?“
Draco pořád vyslovoval ochranná zaklínadla zatímco Harry stále po dálnici zrychloval, prostoru měl dost.
Vzduch prořízlo nepříjemné syčení.
„Kurva!“
Cizí kouzlo prorazilo sklo u předních dveří. Okolo vozidla kroužili Bystrozoři na košťatěch a vysílali po nich kouzla. Harry se snažil vůz přesouvat z jedné kranice na druhou, ale auto bylo zoufale těžké a pomalé. Ochranná kouzla auto chránila jen zběžně. Rány sice nepronikaly dovnitř, ale otřásaly kovovou konstrukcí.
Proraženým oknem se sápala ruka.
„Impendimenta!“ Dracovo kouzlo ruku odrazilo a on dál vrhal po Bystrozorech všechna kouzla, na které si vzpomněl.
„Saccreo!“
„Mobilictus!“
„Mineo, mineo!“
Náklaďák nabral rychlost a bylo stále obtížnější ho udržet na silnici.
„Zpomal!“ křiknul na něj Draco
„Cože?“
„Bude to nebezpečný… Reall.. Va…“ Draco mířil hůlkou před sebe.
Harry nevěděl přesně co dělá, ale zpomalil. V tu chvíli doteď rozmazané šmouhy postav na košťatech začaly získávat reálný tvar. Známé tváře mířily na ně dva. Hlavně Nevillův kulatý obličej byl nezaměnitelný.
„… lautrus realle!“ Draco vykřikl poslední slovo protizaklínadla a v tu chvíli nastalo peklo.
Něco zablikalo, několik ran a Harry musel strhnout volant, protože přímo před ním jel dálkový autobus. Slyšel ránu, jak vozidlo smetlo nějakkého Bystrozora z koštěte. Sníh, hluk, spousta aut před nimi i za nimi. Dálnice ožila.
Před nimi bylo další auto a Harry tak tak cukl volantem, aby se vyhnul nárazu.
Kličkoval mezi auty, mezi sněhem, mezi Bystrozory a hlukem. Draco mezitím vytrvale posílal kouzla směrem za kouzelníky na košťatěch.
Harry se zařadil s vozidlem zpět na levou stranu.
Slyšel podivné skřípění, jako kdyby něco z náklaďáku odpadlo. Ale pořád jeli, tak to zřejmě nebylo nic důležitého.
Bystrozoři vytrvale kroužili kolem.
Harry instinktivně dupl na brzdu, když se proti nim zablesklo tmavě modré kouzlo a čelní sklo bylo poseto sítí prasklin.
„Reparo!“
Praskliny se po Dracově kouzlu začaly zmenšovat.
Troubení z několika stran, Harry si uvědomil, že motor pořád běží a snažil se rozjet. Jeden z Bystrozorů mezitím odvážně seskočil z koštěte na notně poškozenou karosérii.
Harry našel zpátečku a prudce zacouval. Nezvaný pasažér se neudržel a dopadl na vozovku. Draco za ním ještě poslal kouzlo. Harry, ve zpětném zrcátku viděl, že ani ostatní se již za nimi neženou. Točil volantem a mezi prsty mu protékala krev.
Začalo hustě sněžit.

*****

Rozmlácený náklaďák nechali stát u jedné benzínky. Za peníze nalezené v palubní desce si pronajali pokoj v motelu a objednali něco málo k jídlu. Zítra budou muset jít dál, ale teď potřebovali chvilku v klidu. Odpočívali na posteli a navzájem si snažili omývat a ovazovat rány, kterých měli oba až až. S hojícím kouzlem by to bylo snadnější… ale bohužel. Něco jiného je používat kouzla v zápalu boje, kdy o nich Bystrozoři už ví a něco jiného je přilákat Ministerstvo k nim do úkrytu.
„Promiň… za Hermionu.“
Draco jen mávnul rukou: „Nemohl jsi to vědět. A stejně bylo fajn po dlouhé době použít zase kouzla.“
Draco vůbec vypadal… spokojenější. Jistější. Jenže Harry dobře věděl, že se mu Azkaban zaryl pod kůži a že krátkodobé vytržení z letargie mu nepomůže.Teď byli alespoň v teple a byla to úžasná úleva. Shodili ze sebe oblečení a lehli si společně pod peřinu, kde je navíc hřálo i teplo druhého těla.
Mlčeli.
Draco jako kdyby se zase pohroužil do sebe. Ztratil, tak tomu říkal Harry. Myšlenky pohroužené někam daleko. Přitisknul si ho k sobě blíže a napůl ve spánku k němu mluvil: „Bude to v pořádku. Seženeme peníze, obstaráme si falešný pasy a prostě jen zmizíme pryč. Pojedeme někam kde je teplo a kde budem moc žít normálně.“
„To nepomůže.“
„Šššš…“
„Budou nás lovit, vždyť jsi to viděl, Harry. Možná bych měl…“
„Co?“
„Vzdát se. Měl bys to snažší.“
„Víš co by ti udělali? Popravili by tě, nedali by ti šanci. Předtím ti nabídli Azkaban, ale víš že to bylo kvůli informacím. Teď už jsi pro ně bezcenný.“
„Dali by šanci tobě. Přinejhorším by tě zavřeli k Mungovi. Ale pořád lepší než tohle. Já jsem viděl, co... Viděl jsem naši budoucnost. A není pěkná,“ odmlčel se.
Harry ho pohladil po vlasech. Draco občas říkal takové podivné věci, tedy od doby se přišel z Azkabanu. To místo ho změnilo. Už předtím byl ovlivněn všemi věcmi, které se udály, vším umíráním, životem na útěku... Azkaban ho zlomil. Ten Dracův sebevědomý pohled nahradilo zvláštní pološílené světlo. Jako kdyby skutečně viděl (věděl) něco víc.
„Utečeme dál. Půjdeme do Ruska, do Číny. Zapomenou…“
„To nepomůže. Pro kouzelníky vzdálenost nehraje roli, to přece moc dobře víš, Harry.“
„Tak se očistíme.“
„Jako kdyby to šlo. Zabil jsem je? Zabil.“
„Neznají okolnosti.“
„Okolnosti nic nezmění. Myslel jsem, že…“
Ticho.
„Draco?“
Usnul v půlce rozhovoru.
Takové věci se v poslední době stávaly často.
Harry zavřel oči a snažil se aspoň na pár hodin také ponořit do spánku.

*****

Kdyby se v tu chvíli podívali z okna, viděli by venku stát stříbrného losa. Stál v klidu, nahlížel na ně přes sklo. Čekal.

Konec první části