DMD č. 22 pro 22. 4. 2013. Téma: Krásná neznámá

Bylo s podivem, že se Johnovi podařilo Sherlocka vytáhnout z doupěte ven. Snad v tom sehrál roli i jeho (v podstatě neověřený) argument, že sluníčko podporuje myšlení. Ale byl krásný jarní den a oba teď seděli na lavičce v nedalekém parku.
„Příčesek, nabarvené vlasy, křečové žíly.“
„Nedávno rozvedená, manžel ji bil.“
„Ráda se napije.“
„Chodí tajně s ženatým mužem.“
„Má nohy jako hroch a proto nosí dlouhé sukně.“
„Závislost na dortech a na DMD.“
„To, na co koukáš, je umělé.“
John si v duchu povzdechl. Vyhlížet krásnou neznámou v Sherlockově přítomnosti prostě nemělo smysl. Z každé nevyhnutelně udělal známou ježibabu.

První den v první práci byl příšerný. Výslech od personalistky, školení o bezpečnosti práce, seznámení s pracovním kolektivem. Padesátimužným. Oplzlé pohledy, dvojsmyslné poznámky, rádoby nenápadné doteky. Byla ráda, když padla. Druhý den nezačal o moc lépe. Nevyspaně mžourala, na vstávání ve čtyři fakt nebyla zvyklá, sotva doběhla jediný ranní vlak, a na pracovišti ji čekala hora papírů na stole. Zvedla první, očekávajíc pracovní pokyny, a zírala: „Má Krásná Neznámá, lýbýš se my moc, chtěl bich tě lýbat...“ Dál nečetla, raději popadla druhý. „Přiť ve dvanáct k zásobníku, ukážu ti Nebe...“ Nechala hlavu žuchnout na stůl. Tohle bude teda zajímavé zaměstnání.

Pečlivě si uhladil pěstěný knír a urovnal si uniformu. Zaškaredil se do zrcadla, dneska se mu nikam nechce, navíc na nějakou hloupou inspekci. Bude to pěkně nudný den.
"Když to rychle vyřídíš, budeme rychle doma," usmála se na něj manželka.
Oplatil jí úsměv a nasedl do sportovního vozu.
Den nebyl nudný. Před jedenáctou dopoledne už jeli do nemocnice.
Pak jí zahlédl v davu.
Mezi jásajícími lidmi, stála dívka.
Nádherná dívka.
Mlčky a nesouhlasně je pozorovala.
Jeli pomalu, tak si mohl dobře prohlédnout její modré oči.
Auto se otřáslo.
Na stupačce u dveří stál mladík s knírem a brovninkem.
Dva výstřely.

Gwen si kontrolovala kostým a masku, když se ozvalo zaklepání.
"Máme nejvyšší čas."
"Už jdu."
Přede dveřmi postával Mimas jako její doprovod a nervózně poškubával límcem u kabátu. Když jí uviděl, poklesla mu brada a pak zrudl.
"Je to maškarní v benátském stylu, Mimasi! Hluk, spousta lidí a nevázané chování. Kluci jsou na místě?"
"Kluci, co? Totiž jo."
Na plese se Mimas ihned stal terčem několika přiopilých slečen. Gwen ho nechala na holičkách a pátrala po svém cíli.
"Co tak sama, neznámá krásko?"
Mám ho!
Po čase se cíl podařilo nasměrovat do salonku.
"Konečně sami."
Nebyli. Kluci už tam čekali.

Projížďka krajinou začala pro Edvina vypadat mnohem zajímavěji, když ho trefil kámen letící z věže. Z koně už padal předpisově a bez újmy a jeho pohled upoutal pergamen kolem kamene omotaný.
„Chrabrý rytíři, spěchej. Lotři mě drží pod zámkem a potřebuji zachránce,“ stálo na poplakaném vzkazu společně s pramenem blond vlasů. Podrbal se na hlavě, pokrčil rameny a v zájmu zachování zdejšího paradigmatu, který velel zachraňovat krásné panny v nesnázích, vyrazil na jednomužnou zteč.
Uspěl, lotry znemožnil a ve věži ke svému překvapení našel sira Lancelota. Zprávu vzteky roztrhal a za divoké gestikulace odcházel. To bylo tenhle týden už potřetí!

Drahý Hawkeye, je pro mě velmi těžké psát tento dopis. Ale nemohu si pomoci. Miluji tě. Trvá to už nějakou dobu. Vím, že je to špatné, ale... Pokud by ses chtěl dozvědět víc, přijď zítra večer do baru U Motýla.
Na druhý den si ho kolegové doktoři dobírali.
"Ty máš rande, přiznej se."
"Proč zapírat, co je zjevné." Usmál se na ně.
"A kdo je ta krásná neznámá?"
"Sám netuším, pozvala mě na rande, ale nepodepsala se."
"No, tak dobře pořiď."
"Jak jinak." Rozloučil se a odešel.
V baru narazil na jedinou známou duši.
"Hawkeye." Pozdravila s vlídným úsměvem.
"Francisi...?"

Antonie děkovala bohyni, že ji napadlo si pořídit ten amulet. Nikdy ho nesundávala. Podle jeho občasných jemných záškubů cítila, že Damián se jí snaží dostat na kůži. Od těla si ho dokázala udržet spolehlivě; ale co dál?
Albínu jí seslalo samo nebe. Znala Damiánovo slabé místo. A měla plán. Antonii se s ním svěřila trochu váhavě.
"Já vím, že tohle po tobě nemůžu chtít. Ale já ještě pořád téměř nekouzlím..."
Antonie byla mírně v šoku.
"jiný způsob není?"
"To kouzlo by nevyšlo, kdyby se jen sebemíň bránil. Jestli znáš jinou situaci, ve které by ti byl tak odevzdaný..."
"Udělám to."

Předstíraje, že rozumím umění, odpovídal jsem na pozdravy, bral si od číšníka jednu skleničku za druhou a nudil se. Všechny moje obranné mechanismy ten večer jely na volnoběh: to se ukázalo jako zásadní chyba.
Nejdřív jsem jí uslyšel. Posílala někoho pro drink. Ta prosba zněla zároveň jako rozkaz, přání i slib, což jsem nedokázal pochopit. Pak najednou stála vedle mě, v ruce skleničku, oči přivřené. Dívala se na obraz.
„Myslím, že to vůbec nechápu,“ řekla s úsměvem. "Vy ano?"
Až do rána jsem pak vymýšlel, co všechno jsem jí mohl odpovědět. Chtěl jsem být vtipný. Inteligentní. Okouzlující.
„Eh?“ udělal jsem.

„Stejně na mě kašle,“ posteskla si Klára o přestávce.
„Je divnej,“ přisadila si Katka.
„Ty seš divná,“ nedala se Klára. „Je tichej, ale… tak strašně hezkej a milej.“
„Kdyby ses viděla!“ rozesmála se Katka.
„A poslal mi dopis,“ pochlubila se Klára. „Jen ho nechápu.“
„Ukaž!“
Obě chvilku hleděly na shluk písmenek.
„Říkám, že je divnej,“ trvala Katka na svém. „Tak to aspoň někomu dej, ať ti to spočítá.“
Zbytek dne se Klára pořád usmívala a nemohla se ani trochu soustředit. Po škole se s ním potká a budou si mít hodně co říct. Všechno díky papírku, na kterém stálo „9x-7i>3(3x-7u)“.

"Kdo jste?"
"Jsem Isabelle, mistře," usměje se na něj má společnice mile.
I přes to, že má na sobě šaty s potrhanou sukní od trní a na tvářích špinavé šmouhy, vypadá líbezně.
Bezděky si vzpomenu na naše první setkání.
"Kdo jste?" vydechnu okouzlen jejím půvabem.
"Vy to nevíte?" zdá se zmatená takovým zjištěním.
"Jediné co vím je, že přede mnou stojí kouzelné stvoření, které muselo utéci ze zahrad samotného božstva," jemně sevřu její dlaň.
"Přeháníte," ruměnec v její tvář jí dělá o to víc kouzelnější.
"Já? Nikdy..." zavrtím odmítavě hlavou a rty přitisknu na hřbet její ruky. "...má krásná neznámá."