DMD č. 22 pro 22. 4. 2013. Téma: Krásná neznámá

Třásl se. Choulil se v dlouhém plášti, věděl ale, že to k ničemu nebude, poněvadž tenhle zimomřivý třas jímal teď jeho tělo prakticky pořád. Ulicí poletoval sníh...
A zničehonic se díval do očí koni, černému koni, odfrkujícímu, zjevně nemocnému; a v těch očích bylo tolik bolesti, že i on, soucitem nadevše opovrhující, zatoužil ulehčit zvířeti v jeho trápení.
Vyčerpaným zrakem zaregistroval vozku. Hněvivě na koně křičel, rozpřahoval se s bičíkem. A kůň se ani nehnul, trpěl tiše, jen ty jeho oči - ty oči...
Rozběhl se ke zvířeti, ale to už netušil, kým je.
Blik.
Přivítala jej krásná, neznámá krajina nevědění.

Tam, někde těsně za mrknutím oka, za nepatrnou slupkou námi vnímaného světa - a přesto na miliardy světelných let vzdálená, je jiná realita. Možná jich je několik, možná nekonečně mnoho. Pro naprostou většinu z nás je neznámá, a ta moje je i krásná. Lidé v ní třeba dokáží i létat, číst si myšlenky, žijí v souladu s přírodou. To je ten k dokonalosti vykreslený paralelní svět. Někdy, na hranici snu a vědomí nebo spatřená koutkem oka v prchavém zlomku sekundy se objeví jeho skutečná tvář. Prolétne jako sen a zmizí beze stopy. Ale moje krásná, neznámá, milovaná realita zůstává se mnou.

„Nezmysel,“ odmietol Louis. „Toto je tvoj liek na melanchóliu?“
„Vitaj v treťom tisícročí,“ odpovedal mu sucho Lestat. „Prihlásiš sa, napíšeš tam niečo o svojej – ehm – krehkej, trpiacej duši, pridáš obrázok, a máš zadarmo donášku do domu.“
Louis by bol ďalej protestoval, ale v tej chvíli zazvonil zvonček. Lestat vyzrel cez kukátko.
„Krasna_neznama?“ ozval sa návštevník dychtivo.
Lestat sa zamatovým pološeptom opýtal: „Borec117?“
„To som ja.“
„Tak poď ďalej.“
Len čo muž vstúpil, Lestat za ním zabuchol dvere, pritisol ho k nim a zahryzol sa do nastaveného hrdla.
Louis apaticky pokrútil hlavou. „Čím viac sa ľudstvo mení, tým viac ostáva rovnaké.“

Simbacca seděl v jeskyni, užíral pražené šváby a čekal.
V malém kamenitém hnízdečku pod infrazářičem leželo vajíčko, z nějž se mu každou chvíli vylíhne jeho vlastní zalaaca, a on si představoval, jak asi bude zatím neznámá kráska vypadat. Určitě bude nádherná, modrá jako voda v jezeře, sem tam tmavší puntík a nádherný hřebínek, a taky silná, aby s ní mohl jezdit na dobrodrůžo výpravy po okolí. Už měla i jméno.
Ozvalo se křupnutí, jak se soustředěním kousl do prstu, a souběžně praskla i skořápka.
Byla vážně pěkná, vypadala zdravě, ale žlutý pruh nasvědčoval tomu, že bude potřeba vymyslet vhodnější jméno.

Když vešla do sálu, zavěšená na ruce milionáře Bruce Wayna, všichni ztichli. V jednoduchých černých šatech vypadala dokonale, jako nějaká bohyně. Stydlivě klopila oči, když na ní někdo promluvil a její úsměv ve všech pánech vyvolával motýlky v břiše.
Ale za celou dobu neřekla své jméno a když Bruce konečně přesvědčili, aby jí představil, přerušila charitativní akci banda kriminálníků požadujících výkupné.
Naštěstí se velmi brzy objevil Batman a zachránil situaci.
Večer v netopýří jeskyni to ovšem vyvolalo menší hádku.
"Příště už s tebou nikam nejdu! Proč tohle ostatně musim dělat, když můžeš poprosit Selinu?"
"Ber to jako cvičení maskování, Dicku."

Paní Krásná bydlela hned vedle nás. Byla to milá šedovlasá paní s očima, které se pořád smály. Ochotně nám hlídala děti, my jsme jí vozili větší nákupy a vzájemně jsme se navštěvovali o svátcích i jenom tak.
Když onemocněla, nosila jsem jí do nemocnice pomeranče a láhve s minerálkou, děti jí malovaly obrázky a posílaly pusinky, aby se „babí“ už brzy vrátila.
Nevrátila se.
Byt přijela vyklidit elegantní dáma, kterou jsme nikdy předtím neviděli. Na moji nesmělou otázku, kdy bude pohřeb, mi nevrle odpověděla, že žádný nebude, a víc se nebavila.
Až domovník mi řekl, že to byla její dcera.

Moje kroky tlumil měkký mech. Hebká, jemná tráva mi laskala nohy a lákala k usednutí. Paprsky slunce pročesávaly borůvčí. Z keříčků na mne šibalsky vykukovaly stovky modrých očíček. Borůvky s příchutí dětství obarvily ústa.
Krásná cesta vedla hlouběji do lesa. Zhluboka jsem nadechla vůni kůry, pryskyřice a léta.
Ptačí zpěv. Bzučení hmyzu jako basa tvrdilo muziku. Radost ve mně trylkovala. Na zemi se plazily kořeny stromů a jejich větve utvořily loubí. Jas vystřídalo pološero. Neznámá cesta mne lákala svou tajemností. Rozcestí ubývala, cestička se stále zužovala, až se vytratila.
Klid samoty a pohodu vystřídal panický strach. „Ztratila ses!“ skandovalo srdce.

Společnost se opět výborně bavila - pan Bingley se nechal přesvědčit k dalšímu plesu.
Krátce po prvních tancích vstoupila do sálu půvabná mladá dáma. Bohatý účes, světlounce růžové šaty, vstřícné vystupování. Pozdravila se s několika přáteli a sebevědomě se přitočila k hloučku důstojníků.
"Sestřičko drahá, kdopak to může být?" Lydia žárlivě špitla do vějíře.
Kitty jen otevřela ústa, ale zarazila se, když ona neznámá přijala rámě pana Meadowse.
Řadě dívek v sále téměř slyšitelně sklaplo.
"To je Mrs Alice Meadows, drahouškové," zašveholila slečna Burnwoodová.
"Vždy následuje pluk svého manžela, ale zpravidla ji o několik dní pozdrží návštěvy historických památek v okolí."

Pověsti o ní už dávno přesáhly hranice Padovy a roznesly se do daleka. Jaký proto div, že na obchodníka s hedvábím, který se vrátil z návštěvy jejího otce, se všichni mladíci z okolí sesypali jako vosy:
„Je opravdu tak krásná, jak se vypráví?“
„Milá, laskavá, vstřícné povahy?“
„Cudná, pravá panna z dobré rodiny?“
„Je její věno tak pěkné jako ona?“
„Vypadá jako plavý anděl z nebe?“
„Nelže zvěst o jejím mládí a svěžesti?“
„Byla by z ní dobrá nevěsta?“
„To vám opravdu nemohu prozradit,“ smutně odpověděl kupec a promnul si bouli na čele, „já Biancu neviděl. Se mnou hovořila Kateřina.“

„Nevíš, kdo to je?“ Bodie očima hltal krásku přešlapující na dvoře.
„Možná vím. A Bodie… slintáš.“
„Neslintám.“
„Slintáš,“ škádlil ho. „Myslíš, že jí to bude připadat atraktivní?“
„Neštvi!“
Ray se královsky bavil. Nestávalo se každý den, aby Bodieho vyvedla z míry nějaká žena.
„Chceš, abych ti ji představil? Tak buď hodný.“
V tu chvíli žena vzhlédla, s úsměvem Rayovi zamávala a vydala se k nim.
„Jak to, že ji znáš?“ zeptal se Bodie podezíravě.
„Ahoj, Rayi!“ řekla, vrhnula se mu do náruče a políbila ho.
„Ehm…“ odkašlal si. „Dovol, abych ti představil Bodieho. A Bodie… tohle je Helen. Moje sestra.“