DMD č. 22 pro 22. 4. 2013. Téma: Krásná neznámá

Když jsem ji prvně spatřil, nemohl jsem tomu uvěřit. Tak nádherná, tak dokonalá.
Sametový, černý kožíšek temný jako noc, ve kterém se blyští odraz měsíčního světla. Ladné pohyby a tělíčko bohyně. Oči jež září tmou jako hvězdy. Nevídaná krása.
Chci se s ní seznámit, nebo se k ní aspoň nějak přiblížit, ale pokaždé to dopadne tak, že ji sleduji zalezlý někde za rohem. Vlastně ani neznám její jméno, jak se neodvážím k ní přiblížit.
A proto tu teď mňoukám na měsíc svou milostnou píseň pro krásnou neznámou. Třeba doufám, že ji zaslechne a přijde za mnou. Třeba doufám, že ne.

"Byla jako noc a den snoubící se v jedno. Jako zář hvězd posílená o jiskření slunečních paprsků. Jako vánek na rozkvetlých lukách. Znovuzrozená Lúthien," vzdychal zasněně mladý Aragorn zatímco se opíral o rám okna ve svém pokoji. Najednou ho napadla spásná myšlenka: "Řekněte, Mistře Elronde, znáte ji?" Pohled plný naděje přesunul ze scenérie Roklinky na elfa.
Elrond se zatvářil neproniknutelně a otcovsky obejmul Aragorna kolem ramen: "Neznám - nejspíš to byla jen tvá zhmotnělá představa... Ale říkal jsem si, co kdyby ses stal Hraničářem? Tak dlouho už po tom toužíš a já bych ti tak nerad házel klacky pod nohy, co?"

Olaf se právě vracel z trhu, kde prodal něco medu, aby mohl zároveň nakoupit tolik potřebné zásoby na blížící se zimu. Den se pomalu krátil a Olaf měl čím dál tím větší potíž udržet si stezku skrz zrádné mokřady. Náhle zaslechnul rozpustilý smích. Opodál pod několika zakrnělými borovicemi seděla plavovlasá dívka. Sotva ji spatřil, se smíchem odběhla dál do močálů.
„Počkej, ztratíš cestu a utoneš!“
Rozeběhl se za ní rozhodnut ji zachránit. Bez rozmyšlení následoval její kroky, nedbaje na cestu.
Už ji měl na dosah, když v tom šlápl do prázdna.
Nad zelenou hladinou bažiny se nesl pouze jiskřivý smích.

Pochodovali už několik dní. Nové boty přestaly dřít, na puchýře si zvykli. Dnes se jim šlo aspoň trochu veseleji. Dnes je čeká cíl. Prázdný, šedý cíl prázdné, šedé cesty v prázdné, šedé krajině.
Otevřel se jim pohled na průsmyk, jejž měli bránit. Z jedné strany masiv skal, z druhé...
Sluneční paprsky vykously v šedi a hnědi úbočí hory smaragdové a zlatavé střípky. Přes jejich únavu prorazilo okouzlení.
Nikdy předtím tu nebyli, ale teď jim to bylo jasné.
Pro tohle místo stojí za to bojovat.
Za následující měsíce pozičních bojů poznali zdejší okolí opravdu dokonale.
Hora své kouzlo ale neztratila nikdy.

Obracel útlou knížku v dlaních. Desky měla umolousané, s podivnými nechutnými skvrnami, snad od kávy. Zažloutlý papír vydával zvláštní pach nepodobný ničemu, co znal. Nechápal, co na ní viděli, že pro to byli ochotni obětovat všechno, i život.
Sama se mu v rukách otevřela a on přečetl větu. Pak druhou... Kniha kolem něj začala spřádat svůj příběh. Slyšel v něm šepot něžných dávno zapomenutých slůvek i troubení polnic. Srdce mu sevřela podivná teskná touha a v krku ho pálily neprolité slzy.
Když zjistil, že dočetl poslední stránku, zaplavil ho nevysvětlitelný smutek a on věděl, že něco tak krásného nemůže zničit.

Sedím u stolku, popíjím kávu a čtu si nejnovější Wall Street Journal. A pozoruji tě.
Jsem naprosto uchvácen kudrnatými vlasy barvy havraních křídel, a tvým dokonalým tělem. Je mi jasné že studuješ na místní vysoké škole, tu kombinaci končící dětské nevinnosti a probouzející se ženské smyslnosti dokáži poznat kdykoliv.
Všímám si jak mě pozoruješ, když si myslíš že tě nevidím. Vím že jsem tě zaujal stejně, jako ty mě. Přistihnu se že nesleduji komentář k nejnovějšímu vývoji v Evropě, místo toho si představuji, jak sundávám kravatu a svazuji ti ruce.
Odkládám šálek i noviny. Je čas se s tebou seznámit.

Nadpis: Hledá se krásná neznámá
Požadavky: Nejsem náročný, může se ozvat kterákoliv krásná neznámá dívka, žena, slečna. Rád se procházím nočním městem. Umím naslouchat, poskytnu jakoukoliv radu. Věrnost je mé druhé jméno. Nezáleží na věku ani vzhledu. Krásu hledám niterní.
Prosím jakoukoliv z Vás aby se neprodleně ozvala. Schází mi společnost a samotou trpím. Věřím, že společně zažijeme nezapomenutelné chvíle. Život je jen jeden, času je málo, proto volím tuto cestu a doufám, že najdu tu pravou. Nestyďte se ozvat se.
Značka: On hledá přátelství na celý život. Kamarádů mám hodně, kamarádku žádnou. A schází mi. Hledá se krásná neznámá

„V každém elementu žijí jeho bytosti,“ vysvětloval neochotně Mistr Mandaly.
„Nejsou lidské podstaty, viď, mistře Ayre?“
„Ne.“
„Co jsou zač? Démoni? Andělé?“
Mistr Mandaly pokrčil rameny. „Neplatí pro ně naše pojmy dobra a zla. Mohou pomáhat i škodit, podle okolností. Nejlepší je se jim vyhnout.“
„Jak škodí?“
„Otče Richarde, nezlobte se, ale takové otázky jsou velice nebezpečné.“
Starý kněz se tiše zasmál. „Tuhle větu jsem neslyšel od dob opata Beera, pokoj jeho památce! – Řekni mi, prosím: mohl bych tam uvidět tu, které ty říkáš Paní a Severin ji nazývá Marie?“
„Proč?“
Stařec se jen mlčky zahleděl vybledlýma očima do prázdna.

Lisa našla pod diářem složený papírek. Někdo jí ho tam dal, když se na pár minut vzdálila od stolu.
Ianto nenápadně sledoval, jak jej rozkládá.
Má krásná neznámá,
pleť máš jako čokoláda,
jako lahodná káva.
Denně tě vídám,
div si oči nevydívám.
Zatvářila se otráveně a okázale obrátila oči v sloup. Přelétla očima na konec, kde byl vzkaz:
Šla bys se mnou na kafe? Dnes v sedm, sraz ve vestibulu? I. J.
P.S.: Odpověď nechej u kávovaru. Pod podnosem.
Lisa připsala odpověď:
Šla. Ráda. V sedm tě budu čekat. L. H.
P.S.: Ty sentimentální veršíky si pro příště, prosím, nech.

Bilbo Pytlík seděl doma za stolem. Bylo krásné jitro, vhodné k menší procházce. Vzpomínal, že když byl mladší, často se díval na cestu před domem, táhnoucí se do neznáma.
Krásná a neznámá cesta. Vedoucí do dalekých končin, rozlehlých lesů, možná až k prahům elfích paláců, do zemí, kde vládnou vznešení králové, k trpasličím dolům, snad až k širému moři.
Tehdy by se tam byl s chutí hned vypravil… Ano, tehdy.
Bilbo se rozhodl, že si posedí chvilku venku na lavičce a zakouří si.
Zrovínka když se usadil, ozvaly se na cestě kroky a nad kopečkem se objevila špička špičatého klobouku.