DMD č. 22 pro 22. 4. 2013. Téma: Krásná neznámá

"Tvé jméno?"
Dívka žertovně mrkla. "Záleží na něm? Říkej mi třeba krásná neznámá."
"Jaký je tvůj postoj k utíkání?"
"Miluji ho."
"Dostáváš se často nechtěně do potíží?"
"Já jsem potíže," v očích se jí ďábelsky zablýsklo.
"Máš nějaké speciální zájmy?"
"Čas od času ráda líbám ostatní. Je to zábava," usmála se nevinně.
"Ehm... děkuji za zájem... dám ti vědět, jak jsem se rozhodl." Vykoktal Doktor.
***
"Ne, ne a ne!" Umínil si Doktor po konkurzu na novou společnici. "Přece se mnou nebude cestovat ženská verze Jacka Harknesse... to by nefungovalo! Prostě ne!"
Za přesně dvacet jedna minut již byla v TARDIS.

Synáček objevil album našich svatební fotografii. Rodinné podobenky ho nesmírně zaujaly a zabavily na dlouhé minuty.
Ukazuje si prstíkem a zpěvavým hláskem popisuje: "To je babička, to je děda, to je táta..."
U portrétu nevěsty se zarazí: "Kdo je ta krásná paní vedle tatínka?"
"To jsem přece já, broučku."
Nedůvěřivě si mě prohlédne: "No, ale nevypadáš jako ty."
"Ale jo, jsem to já, když jsme měli s tatínkem svatbu."
"A to už bylo dávno?"
"Už to je několik let. To jsi ještě nebyl na světě."
Chlapeček se dlouze zamyslí.
"Mami, a když jste měli svatbu, to tu ještě žili dinosauři?"

Jeho osudová neznámá oplývala zvláštním půvabem, druhem šelmí elegance.
Jednoho večera mu zaklepala na dveře a se zářivým úsměvem oznámila, že pro něj má práci, než se mu zhroutila do náruče. Za svou krátkou lékařskou praxi tahal z lidí už spoustu věcí, ale stříbrné hroty šipek nikdy.
Ošetřil ji.
Zůstala.
Zvláštní osůbka, mizela na celé dny a pak se zase vracela.
Když jednou přišel domů od pacienta, seděla ve studovně, četla si jeho výtvory.
„Sherlock Holmes?“ oznámila mu pobaveně. „Zní jako prima chlapík.“
Jednoho dne zmizela definitivně, ve vzkazu stálo cosi o opeře.
Znal jen její jméno.
Irene. Irene Adlerová.

Pěšina se stáčela a mířila k rákosí. Hel tu dala mrtvým volnou ruku a oni si vybavili sluneční paprsky, zem pokryli trávou, vymysleli řeku a břeh osázeli rostlinami fantastických barev.
Když došla ke svému oblíbenému zákoutí, kde se větve vrb skláněly k hladině, zůstala stát. Pak usoudila, že už to není její oblíbené místo, a spěšně se otočila na patě.
Höðr se za ní překvapeně díval.
Chtěl ji poprosit, ať neodchází, a na jazyk se mu dralo, že je nejkrásnější dívka, jakou kdy viděl. Jen si nebyl jistý, nakolik by to bylo vhodné, když poprvé otevřel oči až po smrti.

V tom válečném dýmu se před očima začne objevovat defilé všech žen a dívek, které prošly žoldákovi životem. A které po promilované noci opustil beze slova. Byly jich stovky během toho desetiletého tažení z Flander až do uherských plání.
Ale já toužil jen po jedné. Objevila se vždycky po bitvě a tančila svůj divoký a nezkrotný tanec. Má krásná neznámá.
Teď tu ležím na bojišti, v břiše nepřátelský meč. Vidím tě jít ke mně, chladnou jak ocel, ale z očí ti sálá chtíč. Nechci tě obejmout, protože vím, že to objetí bude poslední v mém životě. Jsi moje poslední milá.

Vracel jsem se domů z hospody, zapíjeli jsme kamarádova synka. Důkladně, podotýkám.
Spatřil jsem ji hned za rohem. Byla tak krásná. Sice jsem měl v každém oku několik promile, ale neodolal jsem. Klepala se zimou a tak jsem ji vzal k sobě.
S ničím se nezdržovala, prostě si mě přitáhla k sobě a začala líbat. Řeknu vám, paráda. Skončilo to na koníčkovi v obýváku… třikrát. To vám byly v noci sny.
Ráno mě vzbudil poněkud hrubší hlas… ten šok si neumíte představit. Ona krásná neznámá byla ve skutečnosti dlouhovlasý chlap. Ani nechci pomyslet, kam jsem včera svůj nástroj třikrát vtěsnal.

„Nebudu vám tady vadit?“
Otázka ho lehce překvapila. Od té doby, co se o něm rozkřiklo, že programuje Kobayashi Maru test, si všichni kadeti sedali v knihovně co nejdál od něj.
„Překládám. Potřebuji k tomu klid,“ dodala rychle.
Sklonil se zpátky k rozpracovanému programu pro simulátor. Napsal sotva dvacet řádků, když vycítil, že se na něj dívá. Mnohem déle, než je obvyklé.
Tichá svahilská nadávka. Smazala půlku věty a začala ji psát znovu. Letmé setkání pohledů a další překlep. Evidentně ji značně znervózňoval. Buď v ní budil takový respekt, anebo ji velmi přitahoval.
Druhou možnost okamžitě zavrhl jako naprosto nepravděpodobnou.

Boje utichly a po Evropě se konečně rozlil mír. Nastala dobu soudů, procesů a zatýkání, ale obyčejný člověk to ani moc nevnímal. Užíval nově nabité svobody a snažil se žít tak, jako kdyby na tu dobu předtím nejraději zapomněl.
A s tím vším přišly i téměř zapomenuté, ale stále poněkud všední věci.
Třeba volby.
Jenže koho volit?
Tihle je od Mnichova nezachránili, tihle také ne… Selhali, nezachránili je a ještě se vrátili pozdě… Vždyť do Prahy přišla Rudá armáda a pomohla jim. Vše se zdálo tak lákavé, krásné, naprosto jiné než předtím…
A tak volby vyhrála krásná neznámá, komunistická strana…

Tolik let jsem o ní snila, že se v mé mysli proměnila v ráj, v zázračené řešení všech problémů. Představovala jsem si její kouzla i nešvary. To, jak umí člověku zamotat hlavu, i to, jak dokáže být nepříjemná. To, jak je s ní obyčejný, každodenní život jiný, i když se vlastně téměř neliší od toho bez ní. Jenže už ten pocit, že jsem součástí něčeho tak velkého, mi stačil k tomu, abych po ní toužila. Milovala jsem ji dlouho před tímto okamžikem. Teď tady stojím a pozoruji ji, tu krásnou neznámou Prahu s milionem drobných kuliček světla roztroušeným v ulicích.

Hodiny odbíjely jedenáctou. Filip u plesového baru si dodával kuráž. Do půlnoci ji osloví, sliboval si a dal si navrch dalšího panáka slivovice. Otřel si ubrouskem pusu a šel na věc. Pomalu se blížil k jejímu stolu, chtěl ji překvapit. Dívka ho ale zpozorovala a jala se k úprku. Přátelé ji upozorňovali, jak se na ni ten mladík celý večer divně kouká.
Srdce (i alkohol) Filipovi, že musí za ní. Tím dívku ještě víc vylekal, ale stále ji měl na očích. Dala se do tance s nějakým mužem. Jednou ranou ho srazil k zemi, ale jeho krásná neznámá stačila zmizet…