Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Neznal jsem tvé jméno,
Byla jsi má krásná nezmáná.
Byla jsi překrásná
však tvá krása byla dočasná.
Vzpomínám na tvé vlasy plavé
a na tvé oči hravé.
Ptám se zas a zas,
kdy uslyším tvůj hlas.
kdy tě za ruku vzít budu smět.
Jenže ty už nevrátíš se zpět.
Vzali mi tě
a já trpěl.
Pomstil jsem se hbitě,
však má pomsta trvá dál.
Ptám se zas a zas,
kdy uslyším tvůj hlas.
kdy tě za ruku vzít budu smět.
Jenže ty už nevrátíš se zpět.
Svět musí trpět,
stejně jako já trpím ztrátou tvou,
neměli rozdělit lásku nás dvou.
Sešli do medicínské sekce. Owen se nakláněl nad pitevním stolem, zaujatě svíral skalpel a nevěnoval jim pozornost.
„Tak tady je naše krásná neznámá!“ zvolal Jack a oči mu nadšeně zazářily.
Ianto si skepticky prohlédl mrtvolu.
„Ehm, Jacku? To tělo…“ zarazil se, „Je to muž a není nejmladší a…“
„Řek‘ bych, že je to pěkně zanedbanej bezďák,“ konstatoval Owen a bez varování rozřízl korpus.
Z hrudníku vystoupal narůžovělý obláček, zformoval se do světélkující spirálky a rozpustile zamířil k Jackovi. Kapitán neváhal a lapil bytůstku do připravené nádoby.
„Tak princezno,“ řekl s úsměvem, „A teď mi hezky povíš, kde ses tady vzala.“
Mezi ovečkami propuklo vzrušení. Do jejich řad přišla nová, neznámá krasavice s vlnou tak bílou, že jí i beránci na obloze mohli závidět.
„Bééé?“ zeptala se Ovečka.
„Nikdo ji nezná, nevíme, odkud je!“ odpověděla její kamarádka.
„Na to se podívám,“ rozhodla se Ovečka a vydala se za krasavicí, kolem které se udělal hlouček obdivovatelek.
„Kdo jsi?“ vypálila na ni a měřila si ji nesmlouvavým pohledem. Nechtěla ve stádu žádnou konkurenci, která by jí mohla ukrást Vlka. Už tak bylo těžké udržet jeho pozornost.
Ale krasavice na ni jen spiklenecky zamrkala a vycenila špičáky v úsměvu.
Vlk si našel novou hru.
Virginie, Livie a Vincenzo se vřítili do místnosti.
"Tatí, pojď si hrát!"
"Nemůžu, přijde dóžecí sekretář."
"Ten pitomec?"
"Virginie!"
"Mám pravdu! Nechápe ani, jak funguje tvůj dalekohled! Ale já ano."
"Běžte se radši podívat, jestli se maminka vrací z kostela. Šla k svatému Jakubovi v Muranu."
"Hurá! Tatínek nám půjčil dalekohled!"
Galilei byl unavený. Potřeboval by víc peněz. Chtěl by pracovat a ne drobit čas mezi kondice a řízení dílen. Cosimo II. Medicejský hledá dvorního matematika. Ale jak to místo získat?
V noci Galilei zpozoroval čtyři neznámé oběžnice Jupitera. Náhle dostal nápad. Vhodné věnování objevu mu zabezpečí krásnou, jistou budoucnost...
Galilei zveřejňuje objev Ganymeda, Io, Europy a Kallisto v roce 1610 ve spisku Siderius nuncius (Hvězdný posel) s velkým nadšením takto:
V krátkosti jsme popsali, co jsme až dosud pozorovali na Měsíci, nehybných hvězdách a Galaxii (míněna Mléčná dráha). Zbývá nám nyní odhalit to, co považujeme za nejdůležitější část tohoto výkladu: odhalit existenci čtyř planet, které nebyly až dosud nikdy od počátku času pozorovány, obeznámit s okolnostmi, za nichž jsme je objevili a studovali, určit jejich pozici a popsat pozorování o jejich pohybu a změnách učiněná během těchto dvou posledních měsíců; vyzýváme všechny astronomy, aby pátrali a určili jejich periody, což je úkol, který nám dosud nebylo možno splnit pro omezený čas, jenž jsme měli k dispozici...
Dvorním matematikem velkovévody toskánského se opravdu stal. Získal výborné finanční zajištění, oprostil se od dávání kondicí neschopným bohatým žákům a vypadalo to opravdu na krásnou, zajištěnou budoucnost. Kdyby ...
Inzerát:
Má krásná neznámá, viděli jsme se včera na autobusové zastávce Kvákalkov, kolem 18.30. Ty – zasněné modré oči, dlouhé hnědé vlasy prosvícené zapadajícím sluncem, krásný úsměv; měla jsi červený kabát a černou sukni. Já - nesmělý trouba, básník, který spatřil Múzu, dva metry od Tebe, hnědé oči, hnědé vlasy, vysoký, v šedém kabátě. Nemůžu na Tebe přestat myslet, na to, že jsem Tě měl oslovit... Ozvi se!
Odpověď:
Čus já sem wčera byla na kwákáči w čerweným kabátě tak píšu asi sem to já. nezajdem zapařit??
*
S povzdechem zabořil hlavu do dlaní. Měl by se naučit svou příliš poetickou fantazii mírnit...
Na hodinách této učitelky se ještě nikdy nic nenaučil. Většinou se zasněně koukal na tabuli a nevnímal. Od té doby, co se do matematiky připletla čeština už to prostě nebylo ono. Písmenka měla prostě zůstat tam, kde měla... Ehm, a rozhodně se neplést do matiky, fyziky a chemie.
Navíc jejich nová matikářka byla fakt... No, všechno jen ne učitelský typ, stačilo si trochu přimyslet tady a trošku odmyslet tam a za těmi jejími brýlemi se hned schovával pěkně žhavý pohled. No, a když to nestačilo, tak si prostě vymyslel nějakou úplně neznámou. Vždycky byla hezčí, než ty neznámé na tabuli.
Vstala od nehybného těla, krásná jako bohyně pomsty, v ruce držela Lvovu pistoli. Bez záchvěvu si přiložila hlaveň ke spánku.
První zareagoval jeden z hostů - mladý důstojník, ale velitelsky ho zastavila: „Stát! Copak myslíš, carský vojáčku, že bys dokázal mne, Tamaru Ivanovnu, zastavit, kdybych se zabít skutečně chtěla?“
Pak ale zamířila na svého muže. Pohlédl jí do očí, a jako by ji vůbec neznal. A skutečně ji neznal; ne takto, bez přetvářky.
Vystřelila. Do vzduchu. Když znovu promluvila, konečně byl slyšet žal: „Ta kulka byla pro Lva. Byl voják, měl zemřít jako voják, ne usoužený Sibiří, v rukou zrádcovy ženy.“
Noc byla světlá jako tehdy, když se Christabel poprvé tajně vydala mezi stromy. Chladná byla též, přestože květnové dny příjemně hřály. Dnes se však nepřišla modlit za svého nastávajícího.
„Tady jsi.“ Zpoza listoví se vynořila žena, kdysi bosá, s hlasem i tělem třesoucím. Dnes promluvila pevně.
„Proč chodíš za mnou? Vidím, jak se díváš na mého otce, vím o jeho rostoucí náklonnosti k tobě. Navštěvuješ mě, abys mi svými čáry svázala jazyk? Dnes jsem však na tebe nečekala – a zítra budu moci mluvit.“
Geraldine mlčela, noc ztichla, vítr ustal.
Christabel padla na kolena. „Kdo jsi?“
Neviděla dýku za Geraldinými zády.
... ale ten femslash je i v tom, co STC ještě napsal. ;)
Z mexickýho speciálu si pamatuju jediný.
Probudil jsem se v nějakým zasraným bungalovu, větrák nad mojí hlavou vypověděl službu už před hodnou dobou, protože jsem se potil jako prase, a moje auto bylo fuč.
Na stole ležel dopis od té krásné neznámé ze včerejška. Klišovitej žvást o tom, jak to bylo super, ale že už si to nezopakujem, protože moje Porsche za to prostě stojí.
Zbytky tequilly v mým krevním řečišti byly naštěstí nezanedbatelný, takže mě to netrápilo tolik jako úpornej bolehlav.
„Včerejší natáčení muselo bejt krutý,“ poznamenal Jezza. „Tvoje auto je pryč.“
„Jo,“ pokejval jsem. „Těmhle komparsistkám bych neplatil.“
Věnováno všem, kteří dnes natáčejí další díl našeho oblíbeného pořadu.
Za panskými lesy,
u vepříků kdesi,
žilo bylo jedno dítě společenské spodiny,
nevěstu mu najít chtěli ze zámožné rodiny.
Měla to být krásná panna neznámého původu,
s ní měl prožít klidný život od mládí až k důchodu.
Přivezli mu holku v triku - prvotřídní semetriku.
On - prototyp anděla, ona - pěkně protřelá.
Místo peněz samé cetky a s chlapama věčné pletky.
Chtěla aby vepře prodal, koupil za ně šaty,
jen kolem ní běhat musel, div neprodřel paty.
Po pár dnech ho chytla depka, po měsíci klepla pepka.
Jaké plyne poučení z pohádky v mém drabblíku?
někdy lepší místo ženské deset tučných vepříků!
