DMD č. 26 pro 26. 4. 2013. Téma: Pod dekou

V dece mám zašité všechny své hmotné statky,
pod dekou ukryté chyby a nedostatky.
Pod dekou choulí se mé sny zachumlané.
Pod dekou četla jsem knihy zakázané.
Pod dekou schovávala slzy a nářky,
to když mi nadávali do sprosté lhářky.
Pod dekou zahřívala své tělo zmrzlé.
Pod deku utíkala myšlence vlezlé.
Z deky jako děti jsme udělali stan.
Pod deku jsem tě zvala, abys nespal sám.
V dece jsem se houpala místo houpací sítě.
Pod dekou úkryt hledala, když ses hádal lítě.
Na vandr jsem si vyšla s dekou na provázku.
Pod dekou jsem dala všechno své štěstí v sázku.

Otevřel oči a rozespale zamžoural kolem sebe. Bez brýlí moc neviděl, zaregistroval ale podezřelé pohyby na Siriusově posteli.
Včera jsme přece šli spát zároveň. Kde sehnal v noci holku? Uvažoval James nechápavě a mírně závistivě.
„Ha, dostal jsem další!“ ozval se jásavý Siriusův výkřik.
James čekal, zda ta neznámá nedá jeho nejlepšímu kamarádovi facku, ale nic se nedělo.
„Gratuluju…“ zareagoval tedy kysele. „Jdu na snídani, nenech se rušit.“
„Počkej, ještě chvilku a už taky běžím. Mám hlad jako Moony.“
Zpod deky se vynořila rozcuchaná hlava a pak i celý Sirius. Nikdo další se neobjevil.
„Pochytal jsem šest blech,“ pochlubil se.

Na počátku – ne tom počátečném Počátku, na Johnově počátku – bylo setkání očí.
Následovalo setkání myslí. Setkání rukou. Ne potřesení (to bylo dávno předtím, bezvýznamné, opomenuté, jen ze slušnosti), nýbrž teplo dlaně a stisk prstů. Mně můžeš věřit, já jsem doktor.
John důvěřoval, tudíž přišla další setkání, úst, těl a... duší.
Přesto bude dnes sloužit mši.
Podíval se do zrcadla a napravil si štolu. Najednou nebyl Dago Red, nebyl ani John Patrick – zůstal jenom Otec Mulcahy.
Kompartmentalizace matkou hříchu.
Vzal do ruky zpěvník a úmyslně zapomněl, že kdy zapochyboval o existenci boží milosti a svěřil se do citelně přítomné lásky člověka.

„Nástup, holoto!“ zařval generál a vojáci se seřadili do předepsaných formací. „Chybí někdo?“
„Ne, pane,“ odvětil velitel jednotky. „Hlásím, že čtvrtý oddíl je kompletní.“
„Výborně,“ řekl generál. „Blíží se nepřátelské jednotky. Musíme být nachystaní k útoku. Jako vždy to bude rychlé. Nebereme žádné rukojmí. Nikdy neútočte samostatně, jen ve skupinkách. Použijte veškeré dostupné prostředky, abyste okupanty vyhnali. Jasné?“
„Jasné,“ zařvalo vojsko svorně.
V tom něco poblíž zavrzalo a bouchlo. Bylo slyšet přibližující se dunění.
Podivný tvor došel k posteli motelového pokoje a natáhl se. Trvalo pouhých pár vteřin, než se s křikem vyřítil ven, následován armádou švábů, usídlenou pod dekou.

"Na co čekáme, generále?" zeptal se Mimas.
Gwen stála před zrcadlem a leštila si brnění.
"Čekáte na mě. Setkání se sultánem není maličkost a já chci vypadat reprezentativně."
Gwen se točila před zrcadlem jak holub na báni a kloni se nudili.
"Hotovo." pravila po hodině.
Trins mezitím usnul, Berek si představoval, jaké by to bylo mít za generála někoho normálního a Tyros si tak dlouho okusoval nehty, až se kousl do prstu.
***
Do honosného přijímacího sálu veplula Jedi.
"Vaše Veličenstvo, jménem Republiky děkuji za milé-"
Sultán ji ani nenechal domluvit.
"Nechme formality stranou. Jmenuji se Dekou. Pod Dekou. A vy?"

„Berte! Bertíku!“
Nic. Neozve se ani ňafnutí ani capkání tlapek po koberci. Vodítko nespokojeně zacinká.
„Není v pelíšku?“
„Tam už jsem se koukala...“
Taky pod polštáře na gauči, pod lavici v kuchyni, k babičce, ke druhý babičce... Dokonce k bratrovi pod peřinu.
Zbejvá už jedině ložnice. Jenže peřiny jsou srovnané. Přesto je pro jistotu nadzvednu. Jezevčíci jsou stvoření všemi mastmi mazaná. Náš obzvlášť. Pod máminou není. Zkouším tátovu... Je nějaká těžká.
„A mám tě, lenochode!“
Vítězoslavně vytřepávám psa z fusaku. Ještě na mě stačí vrhnout jeden z těch uraženějších pohledů, než ho nemilosrdně připnu na vodítko. Procházce tak snadno neunikne.

Když se na pozemky snese přikrývka tmy, když se jezero ztratí v inkoustových mlhách, obří sépie usne na hladině, les hrůzyplně ztichne a Hagrid v hájence zhasne svíčku. Pod rouškou noci se zdá, jako by nebylo nic.
Náhodný pozorovatel ale slyší pláč meluzíny nad Severní věží.
Slyší obrazy na chodbách mumlající ze spaní slova v jazycích dávno ztracených.
Slyší skřípot spících brnění v pableskující záři duchů.
Slyší tichý šustot tlapek madame Norrisové a zahne do vedlejší chodby.
Zjistí, že si zapomněl vzít neviditelný plášť, až když ho chytí Filch a nasolí mu školní trest.
Ale to už je riziko povolání.

Nad přístavem ležela neprostupná clona šedých mraků. Déšť čeřil hladinu. Frances seděla na přístavní hrázi. Hlavu měla svěšenou. Nevnímala studené doteky kapek za krkem a na tvářích ani dorážení střapatého psa. V sevřené pěsti skrývala zmačkaný list papíru. Slova byla jen těžko čitelná. Inkoust se už dávno rozpil. Přesto jí stále zněla v hlavě. Dusila ji jako těžká deka. Chtěla křičet. Ale nemohla. Neviditelná ruka jí svírala krk jakoby ji chtěla uškrtit. Vrhla zamračený pohled ke vzdálené rejdě. Skřivánek bezvládně ležel na hladině. Bez stěžňů. S poraněným bokem. Bez kapitána. A ona mu nemohla pomoci. Už k jeho posádce nepatřila...

Víš, milý čtenáři, jaká je noc na prérii?
Městský člověk, uvyklý neustálému ruchu, šumu a nočnímu povyku opilců, sotva si dovede představit, jaké je ticho noci. Pouze noční pták tiše zapěje, jen lehký praskot větviček citlivému uchu prozradí, že dravec vyráží na lov.
Žádné pouliční lampy rušící spáče, ale zastřené světlo měsíce a miriády hvězd – ani nejbohatší sultán Orientu neuléhá pod takovou klenbou.
A svítání, chvíle, kdy slunce vyjde nad obzor a obleče vše znovu do jasných barev!
Velebný chrám přírody!
Takové je, milý čtenáři, lože zálesákovo. A jeho ošumělá deka, nad všechny pokrývky z prachového peří je mu vzácnější.

„Zaplať Kazi, našel jsem vás!“ zvolal Břetislav. „Jste v pořádku?“
„Téměř,“ odpověděla Lada. „Co vy?“
Břetislav jim chvatně sdělil výsledky svého pátrání a informoval je o krocích, které podnikl. „Budeč si vezme akromantule na starost,“ dodal. „My už tady nemáme co dělat.“
„Nevím jak vy,“ prohodil Evžen významně, „ale já ještě co dělat mám. Ten Chabrek mi bude muset vysvětlit docela dost věcí.“
„Rovněž bych si s ním rád promluvil,“ přisvědčil Břetislav. „Hraje velmi podivnou hru.“
„Jde se na věc!“ zavelela Lada. „Zdrhnul, ale stopovací kouzlo ho najde. Navrhuju začít tím, že mu vysypeme pavouky pod deku.“
Evžen vyprskl smíchy.