DMD č. 26 pro 26. 4. 2013. Téma: Pod dekou

Byla jen chvilka od nárazu...
Necítila bolest, jenom viděla, co všechno by ji mělo bolet.
Nebyla v šoku, vznášela se někde nad sebou a lapala po dechu, ale bylo to vzdálené, někde pryč.
Nekřičela, a pokud ano, tak se neslyšela. Přišlo jí, že otevírá pusu naprázdno a hlasivky se procvičují jen tak.
Neslyšela vlastně vůbec nic. Zdálky houkačka, možná, nebo jí jen hučelo v hlavě?
Potřebovala se posadit a přišlo jí, že padá, do měkkého, možná? Ale příšerně pomalu, jako ve zpomaleném filmu.
Chuť ani čich taky nefungovaly, všechno bylo zdušené. Jako když přes všechno hodíte temnou deku.
Obzor zčernal.

Okolní vrcholy se ztrácely v mléčně bílé. I průsmykem se valily chomáče mlhy. Stezka byla namrzlá od drobných kapiček, kterých byl vzduch plný. Mrak zase jednou ležel na zdejších kopcích jako těžká deka.
Nadhodil si batoh a začal sestupovat. Jeho náklad sebou zamlel. Jehně bekavě protestovalo. Potřebuje ho dostat do tepla co nejdříve.
Pod mrakem pršelo.
Polohlasně zaklel.
Rozpršelo se víc.
Probíjel se proti větru, který mu do očí vháněl kapky deště a sem tam i sněhové vločky. I když se pohyboval, byl promrzlý do morku kostí.
Ale už jen pár kroků...
Do padajícího šera probleskla záře oken.
Teplo domova.

„Fricko, kam si sa schoval?“
„Fricko, kde si?“
Ferko, Samko a Jožko blúdili po byte a hľadali, kam sa im schoval Fricko.
„Možno je v kúpeľni,“ napadlo Jožka.
Všetci bežali do kúpeľne. V kúpeľni však po Frickovi nebolo ani stopy. A to aj prehrabali kôš na prádlo.
„Možno bol hladný a je v kuchyni,“ spomenul si Samko.
Bežali teda do kuchyne, ale ani tam Fricka nenašli.
Vrátili sa do svojej izby a sadli si na posteľ. Ferko však ihneď vyskočil, že si na niečo sadol. Bratia vstali a odhrnuli deku. A tam na posteli ležal Fricko, ich obľúbená plyšová opica.

Než zamířila do svého pokoje, popřála rodičům dobrou noc a vyčistila si zuby.
Když však za sebou pak zavírala dveře, na spánek neměla ani pomyšlení.
Rychle se oblékla do předem připraveného oblečení a namalovala se.
Moc dobře věděla, jak se oknem dostat na ulici.
Vydala se obvyklou trasou směrem k populárnímu klubu. Vchod však minula bez povšimnutí. Zastavila se a zapálila si cigaretu. Nečekala dlouho.
„Kolik?“ zeptal se muž ve středním věku a ona mu odpověděla naučenou frází.
Mrazivý chlad ji doslova ochromil, když jí později vyhrnoval minisukni.
A doma pod teplou dekou ležel místo ní jen velký plyšový medvídek.

Pod dekou červenou,
najdeš krásné věci.
Když se dva doženou,
radost mají v kleci.

Pod dekou chumlavou
tiše zpívá láska,
vře nocí hořlavou,
třpytivá jak maska.

Pod dekou šedivou,
dotýkání zradí.
Zelenou kopřivou
lidé bitvy svádí.

Pod dekou pichlavou
smutek nezahřeje,
starostí bolavou
tma se ti vysměje.

Pod dekou zčernalou
někdy slza tichá
skane v smrt pomalou.
Potom něha vzdychá.

Pod dekou mrazivou
zabodla se dýka.
S květinou plazivou
ruku v ruce vzlyká.

Pod dekou omámen
uchýlíš se k spaní,
dlouhý den dá ti sen
o věrném milování.

Pod dekou
zavoní
nejčerstvější listí,
pod dekou
z jabloní
vzpomínky se čistí.

Věděla, že je mohou kdykoliv chytit a zastřelit. Nikdo odsud nedokázal utéct, nikdo. Snažila se přesvědčit ostatní, aby to zkusili, ale odmítli. Ani starý Komárek, ani teta Nováková nechtěli ani slyšet o tom, že by se pokusili uniknout. Souhlasili s tím, že budou lhát, mařit náckům plány a záškodničit, kde se dá, ale ve skutečnosti byli vystrašení stejně jako ona. Jen to dávali najevo více. Ona ale nemohla, ne kdepak. Malá Madlenka věřila všemu, co řekla. Poslouchala ji na slovo. Protože se v táboře dělily o jednu děravou deku a pod ní se dalo předstírat, že je všechno v pořádku...

Choulil se pod dekou. Byla mu zima, podle předpovědi, kterou zaslechl z obývacího pokoje, když leštil strýcovy boty, se studená fronta bude držet týdny. Přitáhl k sobě chatrnou pokrývku ve snaze se zahřát. Díval se do tmy, obrysy svého malého příbytku viděl jen jako nejasné temné šmouhy. Myslel na to, že ráno bude muset tentokrát vstát hned, jak teta zabuší na dveře, aby zase nekřičela. Představoval si, jaký by byl jeho život, kdyby měl rodiče. Křečovitě zavřel oči, do kterých se mu hrnuly slzy.
Chci pryč, opakoval si v duchu, chci odsud pryč...

O pár měsíců později přiletěla první sova.

Ztichlou noční krajinou se ozývá spokojené oddechování spáčů. Pokojnou atmosféru narušuje jen občasné zašustění látky o látku a tlumené bouchání z příliš prudkého převalení se.
To pan Pytllík nemůže spát. Prvně ve svém dospělém životě na noc venku ze známého pohodlí Dna Pytle. A ty sovy tak hlasitě houkají! A ty hvězdy tak protivně jasně svítí! A ta deka tak kouše a není dost dlouhá, aby pod ni mohl zastrčit nohy i hlavu naráz! A poníci pořád odfrkávají! A trpaslíci funí příliš nahlas! Proč on se vlastně do téhle akce pouštěl - měl se vrátit hned, jak zjistil, že zapomněl kapesník!

Za dveřmi stáli holčička a kluk. Holčička pípla: „Dobrý večer. Máme se zeptat, jestli můžeme využít vaší pohostinnosti.“
„My se známe?“
„Zatím ne,“ odpověděl zrzek, který dorazil za dětmi. Zívl, mávl rukou a bezpečnostní řetěz povolil. Zrzek mi vrazil do bytu se slovy „Thor parkuje kozly na dvoře.“ a svalil se na pohovku.
„My nemáme dvůr,“ vyhrkla jsem.
„Teď už ano,“ zaburácel zvenku mužský hlas.

Ráno pod jednou dekou ležel vzkaz:
Díky za nocleh. Máš u nás dračí srdce.
Zaúpěla jsem. „Mohli jste si po sobě aspoň uklidit.“
Když jsem lístek otočila, stálo na něm: Tohle říkají naše ženy taky.

Je tu horko. Už téměř až k zalknutí. Cítím, jak mi krůpěje potu na čele tvoří čirůček, který mi stéká okolo oka, pomalu po tváři a končí na krku. Ztěžka se mi dýchá. Jen na chvíli se nadechnout. Pořádně. Zhluboka.
Poušť je zrádná a pro nezkušeného i smrtelná. Zemřít žízní. Nebo se utopit? Co je horší smrt. Žádný extrém není dobrý. Když se loď zmítá ve vlnách v nárazech větru nebo, když se pomalu pohupuje v bezvětří, jako tomu je v našem případě? Kdo se modlit neumí, na moři se naučí. A dokud si to nezažije na vlastní kůži – nepochopí.

Většina dětí se bála tmy. Viděly v ní monstra a bubáky a pokaždé chtěly mít pootevřené dveře či malé světlo, aby je ty potvory nesežraly.
Ale Jakub byl jiný. Ne, že by snad tmu vyloženě vyhledával. On se bál světel. Třásl se, když kolem zářili neóny obchodů. Když někdo náhle rozsvítil, hlasitě se rozplakal. Paní vychovatelky v dětském domově nevěděly, co s tím. Chlapec se skoro pořád schovával pod deku.
Jednou se ho na to zeptaly.
"Proč se tolik bojíš světel, Jakoubku?"
"Protože když tenkrát tolik blikala světla, maminka umřela."
V lékařských záznamech stálo, že chlapcova matka zemřela při autonehodě.

Když mi bylo pět, věřila jsem, že když nebudu celá zakrytá a bude mi čouhat jen palec u nohy, sežere mě bubák. Maminka říkala, že pod postelí nic není a že se nemám bát. Stejně jsem byla zakrytá až po uši a vedle mě spal jako návnada můj milovaný medvídek - radši on než já.
Jednou jsem zapomněla a on poprvé přišel. Vyprávěl mi pak často pod peřinou strašidelné historky.
Pak mi rodiče jednou vysvětlili, že je to moje imaginěco a já si to vlastně jen představuju. Tak jsem přestala o bubákovi mluvit.
Osvald mi totiž vysvětlil, že dospěláci ho nevidí.

Severin by nevěřil, že dokáže odhadnout, jestli dítě spí nebo ne, jen podle toho, jak dýchá.
Lisa nespala. Severin z jejího kouta tentokrát neslyšel trhané nádechy svědčící o bolesti, díky Bohu. Byl to jen tichý, ovládaný dech někoho, kdo se strašně moc snaží být hodný a nerušit... ale usnout prostě nemůže.
„Liso?“
„M-mistře?“
„Není ti zima? Nechceš ještě jednu deku?“
„Ne, mistře, děkuju.“
„Tak co ti chybí?“
Polknutí. Pak velmi tiše: „Sestra. Já se v posteli sama... bojím.“
Severin chvíli mlčel. V duchu si recitoval reguli.
Pak sbalil svou přikrývku, přešel k Lisinu lůžku a opatrně si lehl vedle ní.

Pamatuješ, jak jsme tenkrát leželi všichni v jednom stanu? Já se klepal zimou a nepřiznaným strachem, že mě v tom lese něco sežere. Půjčil jsi mi svou deku a ráno měl fialovou pusu.
Pamatuješ, jak jsem vylezl z vraku té dodávky? Byl jsem v šoku a mlel pátý přes devátý. Zabalil jsi mě do deky a zacpal mi pusu cigaretou.
Pamatuješ, jak jsem řekl, že nás James uslyší, a ty jsi přes nás přehodil deku a řekl, že teď je to absolutně zvukotěsné?
Teď tě tou dekou přikrývám já a vím, že už si nevzpomeneš.
Ale já nikdy nezapomenu.
Slibuju.

Občas na Edmunda pozdě večer sáhne studená ruka minulé viny. Tehdy strčí hlavu pod peřinu a tiše si opakuje jméno. Jeho jméno. Někdy to pomůže, pod víčky se mu rozleje zlatá a on usne. Někdy je sevření ledového pařátu příliš silné. Pak musí najít pod postelí trepky a došourat se potmě do Lucinčiny ložnice. Mají dohodu, o které nikdo jiný neví. Natáhne se u ní na postel a ona si položí jeho hlavu do klína. Hladí ho po vlasech a tiše mu zpívá Amazing Grace. I once was lost, but now I am found. Was blind, but now I see.