DMD č. 26 pro 26. 4. 2013. Téma: Pod dekou

Problémem s uvízlou těžkou technikou problémy zdaleka neskončily. Byl to teprve začátek konce.
Zaměstnanci nedostali víc jak tři měsíce výplatu. Někteří už neměli ani na vlak, aby odjeli ze stavby domů.
Dodavatelé hromadně podávali žaloby a insolvenční návrhy. Dluhy firmy se vyšplhaly na tři miliardy.
V sídle firmy se přestaly zvedat telefony.
Občas přijel na stavbu ředitel. Na lidi v lepším případě jen arogantně řval. Myslel si, že ho ještě respektují.
Když pak jednou večer dostal deku, začalo mu mezi jednotlivými štulci poněkud opožděně docházet, že všechno má své meze.
Vyplatit si několikamiliónové odměny v téhle situaci vážně nebylo košer.

Zima ve světnici začala být neúnosná, takže nezbývalo, aby Kaška, Štěpána i Dorotka strávili noc kryti jednou houní. Zatímco žena i dcera klidně spaly, Kaškovy zuby ne a ne přestat drkotat. Cítil vedle sebe teplo Štěpánčina těla, ale nedokázal se zahřát. Neuhlídal myšlenky, které si od jisté doby přísně zakázal. Vzpomínal. Na noci, kdy nebylo třeba ani plátýnka na přikrytí, protože celé jeho tělo hořelo. Vůně kůže, slova těsně u ucha, doteky, za něž se druhý den styděl.
Srdce bušilo, tváře vzplanuly, dech se zkrátil. Toužil mít vedle sebe jiného než manželku, neb jeho tělo náhle bylo připraveno na hřích.

Vydal jsem se na pouť dlouhou, příjemnou a dalekou
a přitom jsem zůstal doma, jen ukrytý pod dekou.
Vylétl jsem nad oceán a pozdravil širou zem,
létal jsem jak tažní ptáci sem a tam a tam a sem.
Zavítal jsem k Eskymákům slíznout si pár nanuků,
indiáni spíchnuli mi vyšívanou hazuku.
V Africe mi šaman předal čarodějné korále,
v pralese jsem potkal šelmy a měl vážně na mále.
Zaletěl jsem i do zemí z pohádkových knížek,
na rytíře dolů mával ze všech hradních vížek.
Potom ale přišla léta nazývaná telecí
a já náhle zjistil, že mi nejlíp bylo za pecí.

Byl to den blbec. Nenašla ve městě slušné místo k zaparkování, takže běžela přes kilometr v tom strašným lijáku na úřad, kde strávila mezi pokašlávajícími naštvanými občany plodnou hodinku.
Když se vrátila k autu, zjistila, že ji zablokoval idiot, kterýho v autoškole evidentně neučili parkovat. Čekáním na odtahovku strávila další hodinu. Déšť přecházel ve sněžení. Její lodičky začaly silně protestovat. Za chvíli necítila nohy.
Na zpáteční cestě ztvrdla v zácpě kvůli bouračce. Měla v tašce láhev rumu, ale vysvětlujte policajtům, že jste nepožila, že to byla první pomoc.
Konečně doma! Shodila promočené oblečení a zalezla pod deku. Jaké nevýslovné blaho…

V červenci většinou v Krkonoších nebývá pět stupňů nad nulou. Když jsem vykoukla z okna ve druhém patře, nedohlédla jsem na zem. Ticho, jen občas bylo slyšet, jak kapička dopadne na list, bílá tma.
Vyrazili jsme stejně, v létě tu ještě žádný zimou a hlady neumřel. Šli jsme sami opuštěnou krajinou, jen občas někde pípnul pták. Najednou se v mlze objevilo... něco. Temná hmota, něco velkého.
Roste to a obrysy se zaostřují. Bouda, strašlivě sešlá. Že chybí kusy střechy... chybí i balvany v podezdívce.
A takové to tu bývalo krásné. Smutně postojíme, poslední ohlédnutí.
Týden nato Petrova bouda "záhadně" vyhořela.

„Jsi tak smutná, jako by na tobě ležela nějaká deka,“ parodovala krále. „Pitomost! Jen se nerada směju nahlas. A všechno to rozveselování je trapný!“
„Rozumím,“ přikývl zkormouceně. Vytáhl poleno z krbu a přiložil k němu pilu.
„Co chceš dělat?“ zeptala se podezřívavě.
„Zkusím je obelstít. Víš, říká se – směje se, jako když pilou řeže.“
„Chrápe, jako když pilou řeže!“
Bezradně odložil pilu.
„Nemohla by ses přemoct?“ zaprosil.
„A vzít si tě za muže?“
Sklopil oči.
Pozorně si ho prohlížela.
Byl jiný než ostatní. Mnohem míň sebevědomý.
Mnohem míň trapný.
Nadechla se.
Smála se, jako když pilou řeže.
Manželství měli šťastné.

Byla to dávná historie. Ale krásná. Něktěří by řekli romantická, ba dokonce roztomilá.
Začalo to prostě - jednoho dne pralidé vyrazili na lov. Koneckonců, to přece dělávali často. Získali tak maso na mnoho dnů a dostatek kožešin. Ty samozřejmě připadly ženám, které si vzájemně srovnávali kvalitu, řez a barvy. Ale jedna žena nebyla spokojena. Muž přinesl kožešinu kvalitní, nicméně neladící k barvě vlasů ani očí. I začal se muž strachovat, že ho žena opustí. Na příštím lovu vybojoval si kožešinu největší.
A večer, když žena ulehla, přikryl jí i sebe touto kožešinou. Žena už si nestěžovala - každou noc byla v teple.