Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
„Moony, neviděl jsi Tichošlápka?“
„Ne, ještě nepřišel.“
James si začínal dělat starosti. Nebylo zvykem, aby Sirius promeškal pařbu. Byl sice na vrcholu blaha, protože Evansová… ne, Lily… konečně změnila názor a přijala pozvání na rande. Společenská místnost byla narvaná, oslavoval se zisk famfrpálového poháru… Lily se nechala obejmout a dala mu i pusu na tvář. Přesto postrádal svého nejlepšího kamaráda.
Sirius dorazil kolem půlnoci v doprovodu dvou dívek.
„Kde se flákáš, kámo?“ vrhnul se k němu James.
„Chtěl jsi přece květinovou výzdobu, ne?“ ohradil se Sirius. „Tak tady máš pár růží…“
„Cože?“
„Růža Simonsová a Růža Nesbittová,“ představil obě děvčata.
Ti lidé přetvářeli snad všechno. Známé symboly vždycky překroutili a pak tvrdili, že patří výlučně jim.
Tentokrát si vzali na paškál královnu květin.
Přirovnávat dívku k růži? Trapné! Pažitka má mnohem ostřejší a průraznější vůni!
Válka růží? Ohrané! Válka bílé a temné fialky, to je krvák!
Že se sděluje tajemství sub rosa? Slabé, cizácké! Odjakživa se přece tajnosti šeptají do duté vrby, to je to pravé, naše!
Kytice růží jako symbol lásky? Nesmysl, která žena by stála o takový kýč! Kytice ocúnů, to je teprve odvaz!
Byli originální, byli novátorští... a byli bez diváků.
Nepochopili, že samotná divoká inovace nestačí.
"A až bude princezna stára jednadvaceti jar, píchne se o trn růže a zemře!"
Zlá víla se zachechtala a zmizela.
"Neboj se, králi." pravila třetí víla, "zlá věštba se nesplní, o to se postarám."
Král jí věřil, nicméně dal v království vykácet všechny růže.
Po jednadvaceti letech...
Královskou rodinu přijel navštívit šlechtic z Itálie a prosil o prohlídku zahrad o kterých už mnoho slyšel. Nad zahradami se rozplýval, ale podivoval se, že se zde nepěstují růže. Když mu vysvětlili důvod, nabídl řešení. Beztrnnou odrůdu. Král mu dal za odměnu princeznu za ženu a zlá víla pukla vzteky. A žili šťastně.
Po dlouhá staletí, v dobách míru i v dobách války, v dobách rozkvětu i v dobách zmaru, v dobách slávy i v dobách úpadku ovlivňoval mocný český rod dějiny království.
Pět silných výhonků hrdého rodu zrodilo slavné syny i dcery, jejichž jména neupadla do prachu zapomnění. O některých z nich se dodnes vyprávějí legendy.
Neúprosný osud dal postupně čtyřem větvím zaniknout: první uvadla zelená růže, za sto let růže stříbrná, brzy následovaná růží modrou. Zlatá růže uvadla jako předposlední. Nejslavnější z nich, červená růže, zvadla v předvečer třicetileté války.
Možná však červená pětilistá růže přece jen žije… Legendy vyprávějí mnohé…
"Však spolu jsme křesťané, a pokřtěni jsouce ve jmeno nerozdílné blahoslavené Trojice rozdílné dary boži máme; avšak není zde v nás obojích dokonalosti žádné, ale té v nebi očekáváme. Sama pak láska Boha a bližního jest svazek dokonalosti. Jsme všickni Čechové, jsme krev jedni druhých; jednoho Pána Boha, jednoho krále, jedno právo české máme; trpme raději Čechové sebe, než abychom potom jiné cizí a daleké národy trpěti musili, kteříž by nás všech mezi sebou trpěti nechtěli, ale usilovali by nás všechny trápiti a snad i ven ze země potomně vyhnati. Nechť pro Boha! pod spůsobem náboženství kněžstvo cizího a dalekého národu sem se nevtírá, ale ať každý národ svůj spravuje. A smýšlím, že i strana pod jednou, ba i ta naše nejmilostivější vrchnost po pánu Bohu úpí a lká pod tím duchovním jhem. Nebo co dobrého zemím a královstvím mnohým i vrchnostem s sebou přineslo to kněžské přespolní cizího národu spravování, ať nedím, nad vrchnost světskou – čehož Bůh nanařídil – k svému užitku vladařství, vůbec patrněji jest, než aby se o tom mluviti mělo."
Hlína na jejím hrobě byla ještě kyprá. Nedalo mu to moc práce, dostat se k její rakvi. Měl zkušenosti.
Přišel včas. Její krásná tvář už byla poznamenaná smrtí, ale ještě ne rozkladem. Se zasněným úsměvem ji pohladil po tváři. To chtěl udělat, když byla živá, ale vyrušili ho. Stihl jí jen zlomit vaz.
Přičichl k jejím vlasům a nasál vůni mrtvé tkáně. Olízl si rty. Vytáhl nůžky a pramen po pramenu stříhal její krásné zrzavé vlasy. Byl na pokraji extáze.
Nezabýval se přikrýváním jejího hrobu. Ale než odešel, utrhl růži z pohřebního věnce a hodil ji k její oškubané hlavě.
Donnieho Pfastera můžete najít i v drabblech Něžnůstky a Krásná.
Po sedmi letech...
Ta místa se vůbec nezměnila.
Jen v tom že tenkrát, když jsme zde vybojovávali tu největší bitvu svých životů, byl všude napadaný sníh.
Teď v plném létě zde všechno kvetlo. Keře podél cesty byly obtěžkány záplavou opojně vonících květů. Mezi nimi jako stráže stály vesele se třepetající břízy.
Kočár nás pohodlně vyvezl až k bráně.
Ta byla otevřená, křídla pevně zaklesnutá do trávy a květin.
Jen jedno místo bylo stále ještě holé a holé zřejmě i zůstane.
Dali jsme tam růži.
Jen jednu za tu ubohou duši.
Na místo, které kdyby bylo hrobem, neslo by nápis Dracula.
Přiznávám, že zatímco na hrobě knižního Draculy bych si s chutí zatančila odzemek, tak když umírá Gary Oldman, brečim. Takže tohle je takové spletení obou.
Příručka pro muže praví, že pokud si přejete získat nějakou ženu, je vhodné ji často donášet květiny. Jednou z univerzálních druhů je růže.
A co jednotlivé barvy znamenají?
Rudá – láska.
Modrá – věrnost.
Zlatá – důstojnost.
Hnědá – zloba.
Fialová – pokora.
Zelená – naděje.
Tmavě růžová – vděčnost.
Růžová – odpuštění.
Světle růžová – obdiv, sympatie.
Oranžová – vášeň.
Žlutá – ztráta lásky, zrada, rozchod.
Bílá – nevinnost, pokora, upřímnost a větu: „Zasloužíš si velkou lásku.“
Znovu a znovu uvažoval, co vlastně chce tou kytkou říct. Některé barvy si ani nedokázal představit. Vzpomněl si na ni a rozhodl se, že se vykašle na růže a raději natrhá kytici lučního kvítí.
Bertrand mlčky pozoroval své spolustolovníky. Zaujal ho nejmladší z trojice poručíků... Pihovatý zrzek toho na rozdíl od svých druhů mnoho nenamluvil. Ani se nepředstavil. Zdálo se, že si hledí jen svého poháru. Přesto Bertrandovi neunikl pichlavý, nepřátelský pohled, který na něj čas od času vrhl.
„Směl bych znát vaše jméno, monsieur?“ Oslovil ho. Hovor ostatních důstojníků utichl. Zrzek odložil víno a přimhouřil oči. Ve tváři se mu objevil škodolibý úšklebek.
„Muži se představujou první, pane.“ Opáčil jízlivě a nečekaně vysokým hlasem.
Bertrand překvapeně zamrkal. Žena? Růže mezi trním... Jen tahle růže nebyla žádná křehká květinka a trny měla zatraceně ostré.
Je pravda, že Bertrand má vyšší hodnost než Frances, takže správně by se měla představit první ona, ale to by se mi nehodilo do krámu, že jo... Takže mi odpusťte tohle nedodržení námořní etikety na účet nebohého zajatce. ;) Jo a taky mi přijde dost zvrácený Frances přirovnávat zrovna k růži... Ale téma je téma
Jakoby někdo mě chtěl splést
Jakoby někdo v nitru se mi brodil
Tak je mi dnes
Jako bych měla slzy místo krve
Jakoby ve mně žhnulo tisíc hvězd
Jako bych nyní vnímala teprve
Tak je mi dnes
Jakoby někdo balvan na mne shodil
Jako bych měla těžký trest
Jakoby někdo za nos mne vodil
Tak je mi dnes
Jako bych byla blízko smrti
Jako bych prošla stovky cest
Jako když kosti mi na prach drtí
Tak je mi dnes
Jakoby někdo po srdci mi šlapal
Jakoby růže ve mně měla kvést
Jakoby rozum ve mně tápal
Tak je mi dnes
„Otec byl zahradník. Šlechtil růže a lilie… Takhle se setkal se zahradní havětí, trávovými skřítky a květinovými vílami. Zajímal se o ně a v dobré víře se dal do PIFK. Víte, o co šlo?“
Přikývli.
„Helejďte, já v tom vyrůstal. Kytky, divoké příšerky a návštěvy divných lidí. Potom se to začalo zvrtávat. Táta se sesypal, protože zjistil, že ve skutečnosti se tam děla spousta zvěrstev, a on jim ještě pomáhal!“
„Víme, že ty zločiny odhalil,“ poznamenal Břetislav.
„Jenže houby víte, jak ho to semlelo. Měli dlouhé prsty, mstili se.“
Lada dotazem předešla oba muže: „Chápu. Jakou roli ale hrajete vy?“
Tímhle tempem se do konce dohrabu až v příštím ročníku :-(
