DMD č. 28 pro 28. 4. 2013. Téma: Růže

Bylo po půlnoci a mělo být zavřeno. Hostinec se jmenoval U Richarda, dříve U Eduarda, dřívěji také U Eduarda (ale jiného) a v době svého založení U Jindřicha.
Na zemi bylo čerstvé rákosí, Morrisovi tanečníci byli vyhnání, ale dva hosté se ještě pořád hádali.
"Bílá!" křičel jeden.
"Červená!" řval druhý.
"Poď mi to říct sem!"
"Vodsaď slyšíš dobře!"
Dopili a začali nanovo.
"Northampton, ha!" Chlubil se první.
"Pcha, Wakefield!" Odpověděl druhý
"St Albans!"
"To bych moh říct taky!"
Oba už stáli a mávali rukama ve snaze druhého zasáhnout.
"Bosworth!" zavolala korpulentní hostinská a vrhla se na ně s mokrým hadrem.

Sophie vykročila ze dveří a protáhla si záda. Cídění, zametání a drhnutí všemožné i nemožné špíny jí dalo co proto. Sophie ovšem mohla se zadostiučiněním říct, že to nečistotě vrátila.
Vydala se na louku, kam rozvěsila šňůry s prádlem. Ubrusy a povlečení se třepotaly v jarním větru jako nervózní plachty připravené na cestu.
Sophie nastavila tvář slunci a pak se vydala jen tak loukou. U šípkového keře se zastavila a naklonila se k jednomu z květů. Zavřela oči, nadechla se a na rtech jí zahrál úsměv.
Ani si nevšimla, že cop, který se jí svezl přes rameno, najednou nebyl stříbrný.

Vešel do místnosti a duch mu podal růži. Vděčně se usmál. Pohladil sevřené bílé plátky. Zdvořile požádal strážného ducha o vázu. Přendal hromádku písemných prací, aby měl květinu kam dát. Několik okamžiků ji nepřítomně pozoroval, než se s povzdechem odvrátil a opustil kabinet.
***
Ten den pracovaly všechny třídy, které Daniel von Drak učil, na skupinových interaktivních projektech. Profesor zasahoval do jejich činnosti jenom minimálně a téměř vždy jen na přímou žádost.
***
Po skončení výuky se zadumaný kantor vrátil do kabinetu. Stoupl si k oknu a vzpomínal.
„Nezapomněl jsem, příteli,“ zašeptal a dávno mrtvý celebrant v jeho vzpomínkách zrudl jako růžička.

Bylo krásné být opět spolu. Viktor a Selen trávili dlouhé noci bok po boku a Princezna Noci mu s pýchou ukazovala svůj palác. Ten měl vše. Kuchyně, salóny, šatny, ložnice, mučírny,… a zahrady.
Procházeli se mezi různorodou a různobarevnou flórou a s nadšením poslouchal vyprávění o jednotlivých květinách, které na jejich čich útočily omamnými vůněmi. Jedna vůně byla však nejsilnější a nejomamnější.
„Tohle je Rosa Cruentus,“ ukázala mu celý keř sytě rudých růží, „víš, jak se pěstují?“
„Vím,“ přikývl a pohladil okvětní lístky jedné z růžiček. Prsty mu po doteku zrudly.
„Zalévají se krví.“ Ochutnal. „Mmm, a tyhle rovnou vlkodlačí."

JAMES zoufale hledí do zrcadla : Vypadám jako blbec.
SIRIUS povzdechne si : Lily s róbou nenadělá tolik co ty s jedním hábitem -
JAMES: Jak ty to víš?!
SIRIUS: Chtěla, abych ti dal tohle. Prý tě to stoprocentně zkrášlí.
Slavnostní výraz. Vytahuje bílou růži.
JAMES: Co s tím?
SIRIUS: Předvedu. Zapichuje si růži do klopy.
REMUS, PETR sborem : Ó, Tichošlápku, opravdu vypadáš líp!
JAMES: Dej to sem. Opakuje předchozí. Vždyť vypadám úplně stejně!
REMUS konejšivě : To nic, Dvanácteráku. On prostě jen vypadá dobře i bez kytky -
JAMES zaboří hlavu do dlaní.
SIRIUS rozřehtá se : Tobě to týden před úplňkem nikdy nemyslelo, Moony...

U Bídáka bylo opět narváno. Nebyl jediný stůl, kde by nesedělo pohromadě několik skupinek, které se chvílemi museli překřikovat.
Poeta, Maller a Kruege nedobrovolně sdíleli stůl s partou Cotasů, kteří právě řešili tajemnou záhadu Jednonohé Lilly.
"Ti říkám, že jeden štamgast nebyl spokojenej s její službou a tak jí tu nohu useknul," zařval nejmladší z cotasů, který se snažil prosadit mezi svými kumpány.
Maller se pousmál do korbelu. Bavilo ho poslouchat tyhle teorie. Někdy se nečekaně objevila nová, zábavnější než všechny předchozí. Dnes to tak ale nevypadalo...
Nikoho by nenapadlo, že Lilly dostala obyčejnou růži a felčar navrhl léčbu amputací.

„Co jste zas vyváděli?“ vyzvídala Joyce, když viděla ty dva vystupovat z lodi a mířit rovnou na ošetřovnu.
„Ani se neptej,“ poradila jí Jess s rukama a tváří posetou množstvím drobných ranek.
[„Skákali jsme do měkkého,“] pochlubil se Simba a usmíval se od ucha k uchu.
„Neskákali,“ vyjela po něm.
[„Ale jo, skákali.“]
„Ne, tys skákal. Já spadla čumákem do nějakého trnového keře s kýčovitými květy. A tys mi žuchnul na záda!“
[„Vždyť jsi mi sama řekla, ať ti vlezu na záda, když jsem se ptal, jak ti je, a z té výšky to rychleji nešlo.“]
„Já si něco udělám…“

Lord Voldemort zuřil. Smrtijedi se ustrašeně krčili v rozích místnosti a se strachem pozorovali svého pána. I Nagini stočená v klubíčku předstírala spánek.
Pouze Snape stál před temným pánem. S kamennou maskou ho pozoroval.
„Jak, jak mohl?!“ běsnil Voldemort. „Ten kazisvět! Bastard! Idiot! Za tohle bude pykat! Zabiju ho!“
„Můj pane?“ otázal se opatrně profesor lektvarů, který přestával chápat. Nicméně odpovědi se nedočkal.
„Idiot! Pomatený Nebelvír! U Merlina, proč? Proč já?!“
Pátravě se zahleděl po svém nejvěrnějším smrtijedovi, který mu donesl ten balíček.
„Vyřídíš Potterovi, ať mi příště neposílá žluté růže! Moc dobře přece ví, že mám na ně alergii!

Opřela se o řídící panel Tardis. Podívala se na něj a pořádně si ho prohlédla.
,,Proč se vlastně jmenuješ Doktor?" zeptala se.
,,Proč ty se jmenuješ Rose?" odpověděl otázkou.
,,Já se ptala první."
Doktor se zamyslel. Rukou si prohrábl zbytek vlasů na hlavě.
,,To jméno mi tak nějak sedí," řekl nakonec. ,,Navíc, když se podíváš na Gallifreyštinu, vypadá jako písmo, kterým píšou doktoři."
,,A to je celý?"
,,Ano i ne, ale tobě to bude muset stačit. Teď jsi na řadě ty."
,,Já nevím, asi mamka měla ráda růže,"
,,Nebo věděla, že jedna růže z tebe vyroste. Fantastická růže!" zasmál se.

Pomalu se snáší soumrak do králových zahrad. Prochází jimi, šťastná za krátkou chvilku osamělého přemýšlení.
Přijela sem, aby na vlastní oči spatřila toho, o kterém jí karavany přes poušť přinášely zvěsti plné obdivu. Aby sama zjistila, zda je jeho město, jeho lid a on sám vskutku hoden chvály.
Přepych a bohatství, které jej obklopovaly, dokázala ocenit. Jeho rozum, rozvážnost a smysl pro spravedlnost mohla, sama moudrostí proslulá, obdivovat. Ale úplně si ji získat, to dokázal jinak.
Krásou vpletenou do slov, utkanou z veršů.
Jsem růže šáronská, kvítek lilie v dolinách.
Která žena by dokázala odolat, i kdyby byla tisíckrát královnou?