DMD č. 28 pro 28. 4. 2013. Téma: Růže

Už jsem unaven. Tolik dlouhých měsíců v žaláři a nyní to nekonečné putování. A zač? Snad že jsem málo vykonal ku slávě a síle českého království? Kdybych já při našem králi nestál, dávno by všichni ti cizozemci a hosté nezvaní zem českou rozkradli a zaprodali. A že jsem se při všem tom snažení peněz a moci domohl? Však jiní by na mém místě nečinili jinak.
A teď tu klečím u vltavského břehu, v dusném srpnovém slunci. Ni lístek se nepohne, i praporec s růží zplihle visí nad cimbuřím. Kam dospěje naše čest a hrdost, jestli skloníš hlavu i ty, Vítku?

Dřív říkali holka jako z růže květ.
Byla taková, době navzdory.
Okolo nich bylo zle, ale oni žili chránění jak květiny v zahradě.
Teď už ne.
Květinka utržila spoustu ran, zbyly jí šrámy na těle i na duši.
Nepřipravili ji jen o její zahradu.
Ztratila naivitu, a snad i část víry.
Naučila se, že trny mohou poranit.
Naučila se, že i ona má trny.
Ale teď jí trny nemohli pomoci.
Než odešli do pevnosti, Gerril jí věnoval růži.
Alesha k ní přivoněla.
Krásné květiny se staly vzácnými, ale proto Alesha neplakala.
Plakala kvůli statečným vojákům, mocné zbrani i obyčejné samotě.

Už to tam nemohl vydržet. Nešlo to. Vídat ty Rayovy úsměvy. Těšit ho po nevydařených vztazích, že příště to bude lepší, když sám chtěl být tím příště.
Sebral se a vyrazil do Konga. Prý že tam shánějí žoldáky. A i kdyby nehledali, dobrý žoldák najde práci vždycky.
Zmlátili ho. Zlámali mu ruce. Pořezali ho a hodili ho do kobky. Dostal se z toho. Dostal se i z dalších akcí.
Přišel o většinu věcí. I o těch pár fotek, které si vzal s sebou.
A tak jediné, co mu nakonec zbylo, byla vytetovaná růže na paži, jejíž střed protínalo Rayovo jméno.

Byl pro něj jako růže. Voněl téměř božsky a každé přičuchnutí ho odnášelo kamsi do neznáma, kde byli jen oni dva. Možná i déšť? Nevěděl. Krásný jak okvětní lístky, ale nikdy neuvadal, lety se rozvíjel víc a víc. A bodal. Úsměvem, pohledem, někdy i tím, co říkal. A ano, tím, co dělal. Remus se někdy nemohl rozhodnout, jestli je spíš jako rudá růže nebo růže černá. Black jeden. Miloval ho.
Nikdy nezapomněl. A když přišel z vězení, byl pořád jako růže. Usušená, visící na okně. Ale pořád tak zatraceně voněl.
Neměl hrob. Jen sentimentální růže ve váze a zoufalý pohled.

"Nechápu, co ti na tom tolik vadí," Lucien přecházel sem a tam před hlavičkou ve stínu stromu, na které seděla Laureen.
"Lhal jsi mi. Nebo jsi mi alespoň část pravdy zamlčel a to je skoro horší," Laureen mluvila ke špičkám svých bot a odmítala se na něj podívat. "Proč jsi mi neřekl, že jsi pánem největšího panství v téhle části země."
"Vždyť ty jsi mi taky neřekla, že jsi třetí dcera markýze," Lucien zvýšil hlas v rozčílení. "Nikdy přece nezáleželo na jménech, nebo přídomcích. Kdyby růži nazvali jinak... Pořád jsme to my - na tom jediném záleží. Jménem se nic nemění."

Vtrhl k němu do bytu jako meluzína. Vlasům ještě nějakou dobu trvalo, než pochopily, že tělo už zabrzdilo.
„Zeptám se tě na jedinou věc. Proč?“
Jeremy vypnul Výměnu manželek a konečně zaregistroval Jamese. Stál uprostřed obýváku s puketem růží v ruce.
„Ptáš se, proč jsem ti k výročí našeho seznámení poslal kytky?“
„Vím, že mi k tomuhle dni dáváš kytky, ty pitomče, na to se neptám! Ptám se, proč jsou letos rudé!“
„Jestli jsem se dotkl tvých citů...“
„Kdo mluví o citech? Dvacet let byly žluté a najednou jsou červené. Máš sakra představu, jak to na té stěně bude vypadat?!“

Šak si nemyslete, za mnú jich choděvalo – jak mravenců na med. Isto, že sa ně každý nelúbil, ale dva byli tací hezučcí a brávali ňa k muzice.
Tož, mám sa darmo galánit s dvěmi? Řekla sem jim, nech ňa počkajú jeden pod lískú, druhý pod trnkú. V tú istú chvilu, ale co sa jim budu sveřovat. Pak sem vylézla za dědinú na lipku, kde bylo dobře vidět.
Šuhaj u lísky postál pol hodinu, pak sa zaškňúřil a mrštil kvítka na zem.
Druhý čekal, kde som povedala, ruky sa mu třepaly a dal ně červenú ružu. Tož sem si ho vzala.

Srdce za zlata do doků stále ještě nedorazilo, a jako by to kapitánovi dělalo schválně, což asi dělalo, nabíralo jednoho stopaře za druhým, co jich po celém vesmíru bylo.
Prvním několika Prostetnik ještě své verše zarecitoval. Pak ho to ale přestalo bavit a černé pasažéry rovnou vyhazoval do kosmu.
Eddie zatvrzele odmítal kapitánovy snahy připravit stopařům nějaké nepohodlí, protože o všechny cestující musí být vzorně postaráno. Takové je motto podniku. Ze stavby náhradního křesla tak nebylo nic.
Jednoho dne před kapitána předhodili stopařku. Rozhodně nebyla první. Téhle se ale chapadla kroutila tak podivuhodným způsobem, že Prostetnikovi vstoupily růže do tváře.

Jaký je rozdíl mezi ženou, růží, písní a kosti?
Ženy jsou éterické bytosti, které nás muže dovádějí k šílenství. Svojí krásou nás dokážou okouzlit. Jak uctít ženu? Rudou růží, jež znamená vyřčení – miluji Tě. Růže, jako královny květin. Růže, jako posel lásky.
Píseň… Když jsem zamilovaný, chce se mi zpívat. Když zpívám, zpívám své milované. Písní lze i srdce ženy získat. Písní vládli bardové v dávných časech. Kost, no, kost je poněkud zemité označení ženy. Záleží na podání, ale i kost může být lichotka. Jemné označení, že žena stojí za to. Kost, je žena, jak má být. Podobná té růži.

Za světla to vypadá jako dobrý nápad. Jakmile se ale setmí, a z hospody na Panorámě začnou pořvávat první opilci, přestává to platit. Míjeli jsme plot tenisových kurtů, opuštěných a ztichlých; a les nám studeně dýchal za krk. Z téhle strany se hora zdála obrovská. Za kaštanovou alejí, lemující cestu na Písečák, se ve tmě dalo tušit torzo zhroucené brány. Zkoušela jsem si vybavit, jak opevnění vypadalo. Předtím. Než zlomili prokletí. Než jsem přišla o koně. A o magii.
Martin se v temnotě zasmál.
„Půjdem nahoru? Prej tu straší.“
Sevřela jsem darovanou růžičku, a s úsměvem vykročila. Za hloupou vzpomínkou.