DMD č. 28 pro 28. 4. 2013. Téma: Růže

Vešel jsem do jeskyně a oněměl úžasem nad nádhernou výzdobou. Tyhle reliéfy nemohla vytvořit příroda ani lidská ruka.
„No tak vejdi, když už jsi zde,“ ozval se odněkud nerudný hlas. „Náš král tě zve k procházce naším královstvím.“ Za chvilku stál vedle mě vousatý trpaslík, který byl mým průvodcem. To, co jsem viděl v podzemí, bylo prostě přenádherné. Z kamene vytesané nejjemněší tvary třpytící se v záři malachitu a křemene.
Asi se do těch míst už nevrátím. Celé tohle dobrodružství mi bude připomínat jen dar, který mi věnoval jeden z trpaslíků. Kamenná růže, která se stane navěky erbem našeho rodu.

„Čo to nesieš, Maruška?“ opýtal sa Aragonit keď vstúpila to jaskyne.
„Džbánik sĺz. Nimi polejem soľnú ružu a tou zobudím môjho milého Soľného princa.“
„Kde si nabrala toľko sĺz?“ Džbánik nebol veľký, ale predsa len muselo dlho trvať kým sa naplnil slzu po slze.
„Naplakala som,“ Maruška priznala.
„On ti stojí za toľko plaču?“
Maruška smutne pokrčila ramenami. „Bez neho ma srdce bolí. Oči nie a nie oschnúť.“
„Čo ak ho tá ruža nezobudí?“
„Naplačem za ďalší džbánik... a ďalší... Rozkvitnú všetky ruže v Soľnom kráľovstve, a tú poslednú krvou zafarbím na červeno, aby všetci vedeli, že som ho ľúbila.“

Bledule, sněženky už odvadly. Sluníčko na ně hřálo už přespříliš. Nyní přicházel čas petrklíčů a možná i prvních sedmikrásek. Ty všechny sledovaly starou paní, která zasazovala na záhonek semínka růže. Podle obrázku měly být tyto královny květin žluté a červené.
Sedmikráska sledovala semínka a představovala si, jak bude růže krásná, až bude velká a bude mít trny. Pak už ona nikoho zajímat nebude, všichni budou mít oči jen pro růži, ale to ještě pár týdnů potrvá, teď je její čas. Sedmikráska odvrátila květ od paní se semínky a nastavila se sluníčku. Teď byl ještě její čas, tak si to užívala.

Jen jediný den a v hlavě svůj sen,
Sama jdeš dál, pryč a ven,
Nechceš už hrát, nechte mě spát,
Myslíš si, když začnou se rvát
otec, pan král, a stát. Nesmíš se bát.
A když přijde noc, křičíš o pomoc,
ale ostrý je trn a od krve skvrn
máš už celý šat a tak šach a mat.
Růženka spí a sní si sny svý.
Kdo přijde jí vstříc,
Když růží je čím dál, tím víc?
Nemůžeš už nic, ač chrabrý jsi princ,
Smrtelný hrad a žízeň a hlad,
Odcházíš sám, odkud vítr vál,
Prázdný je sál, Růženka spí dál.

Ráifova rodná oáza. Chládek vnitřní svatyně. Nikdo je nezastavil, šli za bohem dát mu dar. Ráif nesl kytici růží.
Ústřední místnost. Bůh, hromada zlata. Poklekl přesně dvanáct kroků před ním, pak napřímil hlavu a pohlédl mu do očí. Nebetyčná troufalost. Kapky vody. Hřejivá přítomnost Džalíli za zády.
„Přinesl jsem ti dar.“
Ostrý smích.
„Myslíš, že mně nikdo nedaroval květinu.“
„Přivoňte si!“ Připlazil se k bohovi a podal mu kytici.
„Zemřeš, jestli nebudu spokojen.“
Přičichl si ke květině. Malý hádek ho uštkl do obličeje. Jednou, dvakrát, třikrát, než ho rozdrtil.
Ráif se napřímil a probodl boha vítězoslavným pohledem.
„Dávám ti smrt!“

„Támhle je Rosengarten,“ řekl tatínek.
Ukázal na mohutný masiv skal podobných hradbám. V zapadajícím slunci plály jasně růžovou barvou.
„Vidíš růže krále Laurina? Kdysi dávno tam sídlil trpasličí král Laurin a měl tam nádhernou zahradu růží. Unesl jednu princeznu, kterou chtěl za ženu. Princeznu ale vysvobodil statečný kníže Dietrich a Laurin ve zlosti růže začaroval, aby je nikdo nespatřil. Jsou vidět jen o západu slunce.“
Antonino zaujatě naslouchal.
„A tu zahradu nikdo nenajde?“
„Je to příliš nebezpečné. Chodby trpaslíků jsou zakleté, nikdo se z nich nedostane.“
Antonino si však umínil, že jednou zahradu objeví. A natrhá tam růže pro Nanettu.

Oni ti věřili, pistolníku.
Němý chlapec sledoval muže kráčejícího mezi růžemi. Byly jich tu tisíce a v každém květu hořelo tisíc růží za tisíc světů. Miliony milionů světů - a všechny se otáčely na hřídeli Věže.
Oni ti věřili jako svému dinhovi.
Jdeš vpřed a neuhneš krokem. Voláš jejich jména; Cuthbertovo, Susanino. Voláš jméno Callahana, zabitého upíry. Jméno Eddieho, Jakea, Susannah. Dokonce i malého Ocha.
Ti všichni ti věřili a teď jsou mrtví, tisíce růží s tisíci slunci v rubínových útrobách tu září jako kapky krve a ty po nich šlapeš sám.
Oni ti věřili, pistolníku.
Ale to tys je zabil.

On her perfect day, she wears a white gown and carries a bouquet of white roses. White for innocence. Guests sigh when she enters, consummate grace.
She walks to the altar to the sound of the wedding march and stands by her fiance.
Then she spits at his feet, her saliva bloody.
Red on the cathedral floor, on her spotless dress, on the white roses. She pulls out her gun from the bouquet and shoots everyone, because they tried to sell her, because she's not innocent, because she doesn't care, because she's dying anyway. So why not make it fast.

Nová identita, nový začátek… Kolikrát jsem si tohle už řekla a jak to dopadlo? No vcelku asi dvakrát a povedlo se to jenom jednou, když se to tak vezme, tak i to je docela dost. Nosila jsem jinou přezdívku, psala pod jiným pseudonymem, podepisovala se jinak… No asi chápete, ale tohle tím básník říci nechtěl.
Jednoho dne přišel pád, no dobře, poeticky pojato to byl pád, ale jinak prostě další normální den, komentář od… To je jedno. A pak spousta slov, málo pochopení a pauza.
Nepsala jsem.
A pak se ve mně vzedmula vlna. A hada nahradila růže. Růži krev.

„Máte poslední možnost. Pokud nevymyslíte řešení problémů našeho království, přijdete o hlavu,“ zaburácel král na rádce.
„Máme plán. Velmi složitý, ale pokud vyjde, získáte nejbohatší království v okolí,“ řekl jeden rádce.
„To zní slibně,“ zaujala zpráva krále. „Co chcete dělat?“
„Růže,“ vstal druhý rádce, „máme odrůdu s jedovatými trny.“
„Dál!“
„Máme v Růžovém království vědmu, která předpoví, že se princezna píchne a usne. Váš syn ji pak zachrání. Protijedem, samozřejmě.“
„Můj syn? Je mu rok!“
„Jeden z mnoha háčků našeho plánu. Hlavní fáze se uskuteční zhruba za šestnáct let. Pokud to ale vyjde, přepíšete mapu kontinentu.“
Král se začal usmívat.