Mlhy Avalonu (Marion Zimmer Bradley)

It all felt like a dream. Leaving my mother when I was still a child and losing my brother just days later. I was terrified when I was sitting in the boat. I didn't know when or if ever I'll see my family again. And then we arrived. They welcomed me with open arms and eventually became my new family. They taught me things I didn't know were possible. Mistresses of their art, many of them already had white hair. They devoted their lives to their religion. To our religion.
Today is my initiation. To finally become one of them.

Nervózně si prohrábla své dlouhé husté a tmavé kadeře. Přešlápla z pravé nohy na levou a zadívala se mu do očí.
"Poslední dobou se mi zdáš velmi ustaraný, možná že bys o tom chtěl mluvit, ale nemáš s kým...Víš tenkrát, bylo to nádherné, ale nemělo se to stát. Slepě jsem věřila a-"
"Aha. Myslel jsem, Morgano, že jsme to oba chtěli."
Ucukla pohledem a odvrátila se od něj: "Promiň, musela jsem to říct."
Kdybys jen věděl, Artuši, kdybys jen věděl, co si myslím a co cítím. Věřila jsem v Avalon. Věřila v nás. Nic není, tak tedy sbohem, bratříčku.

Ta chvíle, kdy jsem musela opustit svoji matku a nakonec i bratříčka, mi zlomila srdce. Myslela jsem, že bez nich už nedokážu být šťastná. Spletla jsem se. I přesto, že vzpomínka na ně stále žila v mém srdci, ty roky, které jsem prožila na Avalonu, s ostatními dívkami a ženami, které se zaslíbily Bohyni, byly jedny z nejšťastnějších, které jsem prožila.
Zrovna byl čas první úrody a každá jsme plnily úkoly, které nám byly přiděleny. Vzduch voněl sladce a tráva se zelenala. Má duše vyhledala tu Artušovu, aby se pozdravily. Toho dne jsem ještě netušila, jak brzy se znovu shledáme.

„Jsi to ty, Morgaine?“ zašeptal a stiskl mou dlaň, „Nevidím tě Morgaine. Stmívá se snad? Zavez mě do Avalonu, tam mi můžeš vyléčit ránu. Zavez mě domů.“
Pohladila jsem ho po vlasech a závojem mu setřela slzy. Měl pravdu. To Avalon byl naším domovem. Ne Tintagel, ne Camelot. A teď, na konci svých dní, se Artuš znovu setkal s Bohyní, kterou prve zavrhl.
„Už mě nikdy neopustíš, že ne?“ zeptal se vystrašeně.
„Už tě nikdy neopustím, bratře můj, má lásko,“ odpověděla jsem tiše a políbila ho na čelo.
Mlhy se zvedly a slunce ozářilo břehy Avalonu, když Artuš vydechl naposledy.