Dreamer's Ship

Jako malý si Mike Lathan nehrál a nesportoval s ostatními dětmi. Místo toho se procházel po Městě se svým dědečkem, dokud Mike neznal nazpaměť snad každý jeho kus. A když měl chvilku, zalezl si někam do kouta a četl knížky.
Když jednou dědeček záhadně zmizel, mysleli si jeho rodiče, že se už bude chovat jako normální dítě. Mike se naopak ponořil do světa knih ještě víc.
Na škole neměl kamarády, jen pár lidí kteří s ním občas prohodili pár slov. No, a pak přišla Erwin, převrátila mu celý život naruby, a teď Mike tráví čas na různých, životu nebezpečných, dobrodružstvích.

"Dej tu hnusnou věc pryč!" zakřičel Anthony a odstrčil Crise, který držel v ruce něco, co vypadalo jako mimozartská kůže.
"Ale tohle nám pomůže v úniku," protestoval a mával s tím.
"Ne! Ani bych si nevzal jejich oblečení, natož jejich kůži! Když se ti to tak líbí, tak si to navleč sám!" Cris si tu kůži pořádně prohlédl.
"Nah!" řekl a zahodil ji. "Mám radši svojí."
"... nebo spíš svůj oblek," zamumlal Tony.
"To říká pan flanelová košile!" obořil se na něj Cris.
"Tak hele! Košili si, na rozdíl od saka, mohu vzít na místa jako je tohle! Sliz a špína."

Anthony Blake je hnědovlasý a zelenooký muž ve věku 27 let. Má přesně 163 centimetrů a je velmi přesvědčen, že růst už nebude.
Pochází z planety Zart a jeho rodiče umřeli při autonehodě, když mu bylo teprve 16 let. Ujala se ho jeho teta.
Místo jeho nejlepšího kamaráda momentálně obsadil Cris Tall, který mu zdemoloval dům ukradenou vesmírnou lodí. Anthony, který nerad opouští pohodlí svého domova a svojí knihovnu, se nakonec rozhodl, že pojede s Crisem na výlet po vesmíru. Bohužel z nich dvou je Anthony ten chytřejší. Také má prostřední jméno, které nikomu neříká, protože se za to stydí.

Anthony s Crisem se schovávali za pultem v kuchyni a čekali, kdy budou moct odejít bez zpozorování. Tony opatrně vykoukl, ale, jen co si všiml ozbrojeného muže, zase zalezl.
"Viděl jsem jenom jednoho," špitl a otočil se na Crise. Ten se ládoval něčím velmi podobným čokoládě. Tony na něj vrhl nechápavý pohled.
"Je to strašně dobrý!" řekl na obhajobu Cris. "Dáš si taky?" zeptal se nadějně.
"Ne! Jak vůbec můžeš myslet na jídlo v takovéhle chvíli?!" křikl na něj potichu. Cris pokrčil rameny.
"A co to vlastně je?" zeptal se po chvíli.
"Říkají tomu: "kousek nebe"..." řekl a pokrčil rameny.

Anthony seděl na verandě a užíval si chvíli ticha. Dokonce odložil svoji knížku, jen tak tam seděl a nic nedělal. Nemohl se toho nabažit.
"Tony!" zavolal Cris, zatímco běžel k němu. Anthonymu přejel mráz po zádech.
"Ale ne!" povzdychl si, "už je tady zas! Já se ho snad nikdy nezbavím," řekl pro sebe a pozoroval Crise.
"Tony! Že neuhodneš, co jsem našel?" volal radostně.
"No, jedno vím určitě, klid to rozhodně nebude," řekl sarkasticky.
"To ne, něco jiného!" Za ním se ozval strašlivý rachot a křik naštvaných mužů.
"Aha... Takže jsi našel trable, co?" zeptal se Tony.
"Jop," přikývl Cris.

"Tak jo, bylo to třicet dní, což znamená třicet normálních témat. Plus nějaké bonusy - těch bylo, když nepočítáme ty víkendové, všeho všudy čtyři. Ták, teď to ještě hezky zapsat do tabulky a spočítat. Takže tady, zváženo, sečteno, podtrženo. Ta mrcha měla celkově třicet čtyři příležitostí napsat o nás drabble, a ona je nevyužila! Napsala jich s námi pouze sedmnáct. Chápeš to, Miku?! Ona měla třicet čtyři možností o nás psát a ona toho využila pouze sedmnáckrát!"
"Uklidni se, Erwin. Vždyť to není až zas tak hrozné. Měli bychom být rádi, že si na nás vůbec vzpoměla..."
A jo, dojde autorce.

Začínala mu pomalu chybět. I když si to nechtěl přiznat, prostě mu začínala chybět. Často si přál odtamtud vypadnout, což se mu v podobě Erwin splnilo, a bylo to naprosto úžasné. Ale prostě to na něj nějak padlo. Dalo by se říct, že to největší dobrodružství už mají za sebou, a znají se natolik dobře, že by se poznali i kdyby jim někdo vymazal na toho druhého veškeré vzpomínky. A na Mika to prostě dolehlo. Najednou se chtěl vrátit. Vrátit se na tu planetu plnou zabedněných lidí, mutantů různých zvířat a rostlin. Koneckonců, Miwa je přece jen Mikova rodná hrouda.

"Erwin, nemyslím si, že by to byl zrovna dobrý nápad."
"Ale neboj se. Bude to v pohodě uvidíš!"
"Ale já si vážně nemys-"
"No tak Miku!"
"Fajn, dělej si tedy, co chceš."
"Výborně!" Otočí na mě Erwin z podřepu tvář s úsměvem zářivějším než sluníčko. Načež se otočí nazpět, aby se pokračovala v tom, co dělala. Což je odemykání klece s těmi zvláštními tvory připomínajícími králíky.
"Konečně!" Zvolá, když se jí to podaří, a pak jen spokojeně sleduje, jak se rozebíhají do světa.
Ve zprávách ten večer: Letošní úroda byla zcela zničena invazí Růžových Kuliček Králíkatých. Zřejmě čin nějakého vtipálka.

Chvilku se plazí po trávě a pozoruje květiny. Poté se ohlíží za motýli. Pak začne lézt na stromy a snažit se něco domluvit chudáčkům opeřencům. Následně skáče z roští do roští. Musí zkoumat pulce tak zblízka, že si strčí hlavu do vody. Na chvilku oběhne do lesa a přinese si zmítající se lišku, se kterou pak porovnává barvu svých vlasů a jejích chlupů. Počež shledá, že její vlasy jsou hezčí a lišku pouští.
"Tak, co si o ní myslíš teď?" Mávnu rukou k Erwin.
Náš nový společník jen nevěřícně zírá a pak ztěžka pronese: "Zabít málo."
A já pouze přikyvuji.

"Schovejte se! Ve vedlejší místnosti jsou tajné dveře dolů do místnosti, která se pak napojuje na tunely pod městem. Těmi se pak dostanete ven. Pospěšte si!"
"Dobře, a kde se ty dveře nacházejí?"
"Pod dekou!" Kývnu, že chápu a spěchám je otevřít.¨
"Miku, už to máš?"
"Ne. ještě ne."
"Sakra, jak je možné, že ti to tak dlouho trvá?!" Z vedlejší místnosti uslyším ránu, jak Erwin pravděpodobně nečím něco nebo někoho praští. "Jsou přece pod dekou!"
"No jasně, ale pod kterou?" Zavrčím.
Erwin nakoukne do místnosti, kde jsem já, a zůstane nevěřícně zírat na obří místnost s podlahou pokrytou dekami.