Dreamer's Ship

Už konečně se blížíme ke konci naší cesty. Je na dohled a my jsme skoro tam. Kde na nás čeká Erwin, se kterou se tam máme sejít...
Tak jo, už toho mám dost, třikrát už jsme prošli město kolem dokola a ona nikde. Jak je možné, že tak výraznou osobu jako je ona nemůžem nikde najít?
"Pánové, potřebujete pomoc?" Přistoupí k nám jeden ze zdejších obchodníků. Dřív než ho stihnu odbýt, říká mu můj společník: "Hledáme vyšší rudovlasou a velice hlučnou dámu, neviděl jste ji tu?"
"Aha, to ne. Nejspíš je v tom druhém městě. Třicet kiláků nazpět, odbočka doleva."

Když jsem ji prvně spatřil, nemohl jsem tomu uvěřit. Tak nádherná, tak dokonalá.
Sametový, černý kožíšek temný jako noc, ve kterém se blyští odraz měsíčního světla. Ladné pohyby a tělíčko bohyně. Oči jež září tmou jako hvězdy. Nevídaná krása.
Chci se s ní seznámit, nebo se k ní aspoň nějak přiblížit, ale pokaždé to dopadne tak, že ji sleduji zalezlý někde za rohem. Vlastně ani neznám její jméno, jak se neodvážím k ní přiblížit.
A proto tu teď mňoukám na měsíc svou milostnou píseň pro krásnou neznámou. Třeba doufám, že ji zaslechne a přijde za mnou. Třeba doufám, že ne.

"Tak jo, Miku. Musím se přiznat, ale s tímhle si vážně nevím rady."
"Hmm. To je moc hezké, ale tak co s tím uděláme?"
"Asi bude pravděpodobně nejlepší, když na tohle zavoláme PIFKU."
"Pivku? Co to má jako být?"
"Ne pivku, PIFKU! Je to zkratka jedné organizace."
"Dobře, a co je teda zač?"
"Je to Přátelská Intergalaktická Filosofická a Kritikovská Asociace, i když ani sama pořádně nevím, proč si tak říkají."
"Dobře, a jseš si jistá, že nám dokáží pomoci?"
"No, měli by."
"Já jen, víš, to jméno, zní to dosti divně."
"Miku," zavrtí hlavou, "to spousta věcí ve vesmíru."

Skříp. Šoup. Škrund. Těžkopádné buch.
"Prima." Řeknu.
"Super." Řekne ona.
"Naprosto úžasné." Dodám.
"Skutečně nemám co jiného dodat." Pokývá Erwin moudře hlavou.
"Tak, a teď když jsme si tohle vyjasnili, prozradila bys mi, prosím, jak se odsud dostaneme?"
"No, můžeme zkusit do tý zdi mlátit, dokud se nám ji nepodaří probořit."
"A nic jiného bys neměla?"
"Pak je na skladě zkusit se prokopat ven podzemí."
"Něco lepšího?"
"Zavoláme zámečníka?" Podívá se na mě nejistě.
"Dobře, tak takhle - něco užitečného, použitelného, lepšího a rozumnějšího? Hm?"
Erwin blýskne v očích. "No, pak ještě můžeme použít magii."
"No konečně něco použitelného." Usměju se.

Opatrně, Opatrně! Hlavně potichu a nic neuspěchat. Dávat pozor, aby nás nikdo neodhalil. Být co nejtišší, a přitom se pohybovat dostatečně rychle dopředu. Připlížit se co nejvíce k, doufejme, nic netušící oběti, a rychle zaútočit. To je náš úkol, naše poslání. A teď už jenom pár pomalých, opatrných krůčků směrem k oběti a-
Křup!
"Jé, Miku, promiň."
No to si snad děláš srandu!
"Kdo je tam?" Kousek od nás.
"Ha, a máme je!" Poznám hlas Erwin.
"Tak tady se všichni schováváte." Další skupina.
Podívám se na druhého člena mého týmu. "Bylo vážně nutné, abys zrovna teď šlápl na tu větev?"

"Tak jo. Jsme v chladný jeskyni, uprostřed hor, při sněhové bouři a nic, čím bychom mohli rozdělat oheň. A nic co bychom mohli udělat, leda tak si třít ruce o sebe a- Tření! Mohli bychom se zkusit zahřát tak, že se budeme třít jeden o druhého!"
Jen to ne! Kouknu prosebně na Erwin.
"Hele!" Ukáže Erwin směrem ke vchodu z jeskyně. Náš společník spěšně vyrazí ke vchodu a ona mezitím druhou rukou vyčaruje oheň.
Cizinec se otočí zpátky dovnitř, venku nic nebylo, a spatří oheň.
"Co to..." Erwin se na mě ušklíbne, 'a teď se předveď'.
Pokrčím rameny. "Ohnivá víla?"

"Co myslíš, že mu je?"
"Zkus do něj šťouchnout klackem." Poradí mi ochotně Erwin, jak se tak skláníme a koukáme na chlapce ležícího před námi.
"Samozřejmě, klacky se totiž v poušti hledaj jedna báseň! Jen se tak rozhlídnu a- Hele, tamhleta potvora má nějaký v tlamě!"
---
"Tak jo, mám ten klacek. Ale ta příšera se ho vůbec nechtěla vzdát." Za to mi Erwin věnuje velice vymlouvavý pohled. Já se přiblížím k ležícímu, připraven do něj šťouchnout, když ten se náhle probere.
"Počkejte! Já nejsem mrtvý!"
"Ale to my víme, jen jsme si do tebe chtěli šťouchnout."
Chlapec jen znejistěle zírá.

"Erwin..."
"Miku."
"Erm, můžeš se prosím přestat ke mě přibližovat s tím širokým úsměvem na tváři?"
"A pročpak, Miku?"
"Protože většinou, když se takhle usmíváš, tak to pro mě znamená problémy nebo velmi nepříjemnou situaci."
"Ale neboj," její už tak obří úsměv se snad ještě víc rozšíří, "tentokrát to bude dobré!"
"... Už ti někdy někdo řekl, že ty tvoje nápady vážně stojí za milion?"
"Copak?"
"Copak?! Rozhlídni se kolem!" rozhodím rukama do stran. "stojíme v bahnovém poli a pomáháme ho 'vyplít'! A proč?! Jen abychom mohli ochutnat nějakou zdejší, pravděpodobně bahní, pochoutku!"
"Já vím, no není to úžasné?" Usměje se.

"Zvedni hlavu."
"Ne!"
"Ale ano. Zvedni ji!"
Skloní se ke mně Erwin a začne mi násilím zvedat hlavu.
"Sakra nech mě bejt, ty nevíš, jak mi je!" Křičím.
"Jistěže ne! Já totiž nikdy na rozdíl od tebe žádný takovýhle domov neměla!" Křičí zase ona.
"A teď už konečně zvedni tu svou hlavu vzhůru a podívej se na oblohu! Vidíš? Je stále stejná jako ve Městě. Jen možná trochu vzdálenější, protože už nejsme na hoře, ale zase jasnější, jak kolem nesvítí žádné lampy." Usměje se.
"V lese i ve Městě je obloha stejná. Je to stále ten samý svět. Tvůj svět."

"Hele, Erwin, a co je tohle?" Ukážu na tu malou příšerku, co připomíná přerostlýho pavouka.
"Miku," koukne se na mě mírně zneklidněně Erwin, "být tebou, tak ten prst stáhnu zpátky a celkově se od toho vzdálím."
"Pročpa- AÚÚ!"
---
"Co to saka bylo?"
"Pavoukokrab."
"Pavoukokrab?"
"Jo, kříženec pavouka a kraba."
"Fajn, mimoto, že nevím, co to je krab, co to sakra má za divný výrůstky na předních nohách?"
"To jsou klepeta, Miku."
"A to je normální, že s nima takhle štípou ostatní tvory okolo?"
"Vlastně... Jo, myslím, že ano."
"Myslíš?"
"No, možná že tě to vážně překvapí, ale já nevím všechno."