DMD č. 5. pro 5. 4. 2014. Téma: Velení nech na mně

V Ankh-Morporku jako obvykle neuběhl ani den v klidu. Samuel Elánius navíc procházel krizí osobnosti. Doma mu vládla Sybila, ale na ulicích se očekávalo, že to bude on, kdo zpacifikuje ty neslušně demonstrující zmetky.
V zubech drtil nadávky a co chvíli pokukoval po věžních hodinách. Blížila se šestá...
Na čele mu naběhla žíla.
Karotka se dokázal dokonale vcítit do svého velitele. Skoro lítostivě musel zkonstatovat, že tenhle dozor ještě nějakou dobu potrvá... Demonstranti vypadali do posledního velmi odhodlaně.
"Kravička!" zaječel najednou Elánius s nepopsatelným opovržením do davu.
Karotka mu položil ruku na rameno.
"Veliteli, my to tu s Anguou zvládneme."

Hana si nevěřícně ohmatávala tvář. Zděšení, zlost, znechucení, bezmocnost, strach, nejistota, sebelítost, obavy. Emoce v ní vířily jako v mixéru.
S nadějí vytáhla svoje zrcátko.
„Nééééé!“ nebyla schopná uvěřit. Stále místo sebe viděla Lenku.
„Velení nech na mě!" odstrčila vrchní praktikantku. „Vyhrňte si rukáv!“ hlas sestry nesnesl odpor. Hana s podezřením zjišťovala, co má v ruce. „Nebojte se, označím vás jako miminko.“ znělo tentokrát smířlivě.
Hrot zaskřípal a zanechal na kůži vlhká písmena. „Zvláštní,“ pomyslela si s dojetím, „teď jen nápis HANA určuje mojí skutečnou identitu.“ Sestra jakoby četla její myšlenky. „Uděláme Vám zkoušku DNA.“ zašimrala jí tyčinkou v ústech.

Hleděl oknem na nádvoří, kde strážci prohledávali malé zloděje.
„Neměli sem chodit,“ povzdychl.
„Nepředstírej, že ti na nich záleží,“ utrousil vévoda. „Kradli pro tebe, ne snad?“
Tim byl příliš skleslý, než aby se hájil.
„Pane, nechte je jít, prosím! Jsou to ještě děti.“
„Vidím. Mimochodem, tobě je kolik? Třináct? Jak to, že ses dal chytit?“
Tim pokrčil rameny.
„Měl jsem hlad a byl jsem unavený.“
„Zlodějina nevynáší?“
„Ti malí toho moc nepřinesou. Ale jíst musí.“
„Nemají rodiče?“
„Nemají nikoho.“
Někoho přece jen měli, pomyslel si vévoda.
Tima.
„Přestaň si dělat starosti,“ řekl konejšivě. „Tvé lupičské chásce teď budu velet já!“