DMD č. 5. pro 5. 4. 2014. Téma: Velení nech na mně

"Z toho separatisty už nic nedostaneme... Myšlenkový trik na něj nefunguje a -"
"Co kdybyste výslech pro jednou nechal na mě?" přerušil Anakin svého bývalého mistra.
Obi-Wan se zatvářil skepticky.
"Dejte mi s ním pár minut o samotě. Úplně všechno jsme ještě nevyzkoušeli..."
Do cely vstoupil druhý Jedi. Vězen se ušklíbl. "Myslíš, že na mě to vaše jediovské mávání rukou bude fungovat? Nedozvíte se nic. Vaše jednotka je ztracená."
"Kdo říkal, že použiji něco takového?"
Náhle vězeň ucítil, jak se mu pomalu stahuje hrdlo.
"Nakonec jsi měl pravdu, Anakine. Možná bys měl začít výslechy dělat ty."
Anakin zavrtěl hlavou. "Raději... ne."

„Co se děje, Marty?“ ptal se barman svého kamaráda a naléval mu sklenici krvavého drinku.
„Jen, že nesnáším svou práci,“ povzdechl si a napil se. Chutnalo to lahodně.
„Vždyť seš velitelem ochranky Selen ap Cappalienti? Co je na tom tak hrozného?“ podivil se a obsloužil další dva upíry.
„Co? Tak třeba skutečnosti, že je to panovačná panička, která musí mít vždycky poslední slovo. Což mi dost znesnadňuje dělat pořádně mou práci. Jak ji mám chránit, když mě neposlouchá a dělá si, co chce? A když s ní nesouhlasím, výhružně odsekne, ať nezapomínám, kdo je pán a kdo sluha.“
„Ženský, no…“

Letadlo se vzneslo a dvojice se na sebe usmála. Mladík trochu samolibě, protože to opět zafungovalo. Soukromé letadlo byla skvělá vábnička pro jakoukoli dívku. Na chvilku jí půjčit řízení a po přistání mu bude zobat z ruky.
„Můžu?“ v jejích očích bylo nadšení a snad – nemýlí-li se – touha?
Chopila se ovládání. Její pohled se změnil, zatvářila se odhodlaně a kousla se do rtu. Najednou to vůbec nepůsobilo smyslně, ba naopak – vyděsilo ho to.
„Co to děláš!? Opatrně! Proboha! Vždyť letíš na strom, proboha... Neeeee!“ vykřikl a zhroutil se na kolena.
Letadlo vybouchlo. Mladík se slzami v očích pozoroval hořící modýlek.

Bál se. Děsil se toho. Měl pocit, že se ocitl v reálné noční můře, ze které není úniku.
Protože to slíbil.
Jistě, patrně za ten slib mohla přemíra štěstí a alkoholu, ale i tak ho nedokázal odvolat, nešlo to. Nezbývalo mu nic jiného než přežít.
I když se děsil. Co když se to zvrtne? Co když to skončí úplně jinak? Co když bude mít nepoužitelné některé části jeho těla? Co když jeho přítel zajde až moc daleko a bude to bolet? Co když…
Když nad tím přemýšlel, byl to skutečně šílený nápad. Nechat velení jejich soukromého výletu na jeho příteli..

"Při vší úctě, plukovníku..."
"Carterová, to je šílenství, vždyť ten chlap má přes dva metry!" oponoval Jack
"A já mám výborný výcvik, pane!"
"Danieli, Teal'cu, co si o tom myslíte vy?"
"Jsou striktně matriarchální společnosti. Pokud věří, že za přestupek jen vůdkyně může bojovat s jejich šampionem, nemáme moc na výběr."
"Vskutku, O'Neille, věřím že major Carterová ví co dělá," přikývl jaffa.
"Věřte mi, zvládnu to."
Pod tlakem pohledů ostatních členů týmu si plukovník Jack O'Neill povzdechl a přikývl.
"Dělejte, co musíte."
Carterová se otočila a zabušila na mříže.
"Jako vůdkyně této skupiny jsem se rozhodla přijmout soud zápasem," prohlásila.

Hejno už stálo vzorně seřazené. Ostřílený vůdce si načechral peří.
"Čeká nás důležitý let," zahlásil do hučícího větru. "A ty zůstaneš doma, Prcku!" dodal, když kolem něj zničehonic prosvištěl jeho nezdařený potomek, taktak že se nerozplácl o zeď protější věže.
"Ale já to umim líp!" zaječel synek a rebelantsky se vrhl směrem k lesu. Otec se s nadáváním rozletěl za ním. Za otcem celý zbytek hejna.
~
Hlášení za rok 2004. Stavy našich studentů neznámo proč dramaticky poklesly. Školník tuto skutečnost slaví a navrhuje zavést Den bez studentů státním svátkem.
~
A celá moje generace pořád marně čeká na dopis z Bradavic.

„Poslední dobou mi připadáš nějak bez šťávy, tak jsem si říkal, že bych to na chvíli vzal za tebe. Určitě bych to zvládnul, konečně, navigaci máme skvělou, vidět je zdálky i v noci, zpacifikovat ostatní zvládnu taky, distribuce jídla a pití je už celkem zaběhlá a předávání pokynů shůry bychom společně nějak zařídili. A ty si tak na měsíc odfrkneš.“
„Nne.“
„Na týden?“
„Nne.“
„Jak myslíš. Ale uvaž, že já, na rozdíl od tebe, bych se nestyděl zeptat se místních na cestu.“
„Nne. Uuž nna zzačátku jsme sse ddomluvili jjasně. Jjá vvedu, ty mmluvíš. Aačkoli, občas bys mohl ssklapnout, Aarone.“

Zastavím se před domem.
Váhám. Slyším hluk. Varuje mne.
Uskočím stranou, když dveřmi proletí cizí muž.
Nevšímám si ho, jeho hrdelního vrčení, odhalených špičáků.
Tohle se tu děje často.
"Nechci ti do něčeho mluvit, ale možná by bylo dobré přestat je prohazovat dveřma. Jednou se naštvou," zamručím, když vejdu do pokoje.
Vím, že tam je.
Cítím ho.
Jeho blízkost.
Kolínskou.
"Buď tak laskava, ma cher, nepleť se do toho," zavrčí v odpověď.
Hnědé oči plné divokosti, arogance a prožitých let.
Pamatuji na dobu, kdy byly něžné.
"Velení nech na mně," zavrčel a jeho oči zdivočely, když jsem poprvé řekla ne.

"Hele," povídá Košínovi Želvík. "Když je ten duben, co kdybychom si napsali nějaké drabble?"
"Ale jak se dostaneme k počítači?"
"Jdu to zařídit. Sleduj: Bluéh, bluéh, bluéh."
"Drahý, Želvík se někde vyzvracel. Mohl bys to uklidit?"
"Již kvačím, drahá!"
"Tak, a máme počítač pro sebe. Teď zadat fandom... Košín a Želvík, to je jasné... Téma je Velení nech na mě."
"To jako že si to napíšeš sám?"
"Ale né, budeme se střídat. Můžeš začít."
Ťapťapťapťapťap.
"Hele, Košíne..."
"Co zas?"
"Co to prosím tě znamená Quyeteypieh?"
"Pár překlepů, no bóže! To se může stát každýmu!"
"KOČKA!!! OKAMŽITĚ SLEZ Z TOHO POČÍTAČE!"

„Všetko špatne, Paroháč,“ zavrtel hlavou Sirius. James znova neúspešne hustil do Lily, aby šli na rande, alebo aby mu aspoň dala pusu.
„Ja viem, Tichošľap,“ povzdychol si James. „Ale čo má robiť?“
„Prenechaj velenie mne, postarám sa o to,“ zaškľabil sa Sirius významne.
Po pár dňoch.
„Prosím?“ James sa díval s vypleštenými očami na Siriusa.
„No a čo?“ mykol ten plecami. V jednej ruke držal ukradnutý Všehodžús od Slughorna a v druhej vlas akéhosi siedmaka, s ktorým mala ísť Lily na rande.
„To je... podraz!“
„Takto dostaneš aspoň tú pusu. Prestáva s tebou byť sranda, keď stále vzdycháš po Evansovej...“