DMD č. 5. pro 5. 4. 2014. Téma: Velení nech na mně

Když ho Daniel konečně políbil, opustila Ondru nejistota, která ho sužovala celý večer. Snažil se ji zahnat alkoholem, neumlčel ji úplně. Napůl stále netušil, co tady vlastně dělá, napůl to věděl přesně. Jeho svršky se již pár chvil válely na zemi – hra je hra.
Daniel ho pomalu vytáhl na postel a přerušil druhý polibek, druhý fant. Ondra chytil dech, třásly se mu ruce. Cítil, že se červená. Nechtěl, a tím to bylo ještě horší.
„Já… vlastně tak úplně… nevím…“ vysoukal ze sebe.
„Co teď?“
Přikývl.
Daniel se naklonil k jeho uchu, bříšky prstů hladil Ondrova ramena.
„To nech na mně.“

Grete se pokřižovala. Svatostánek tady v městečku nebyl nic moc, ale jí stačil.
Pane Bože, dej, ať Barbara pochopí, že to s ní myslím dobře, holka jedna pitomá – promiň, pane Bože – a vrátí se domů.
Dej taky, ať se doktorovi Whiteheadovi daří a ty paznechty, co mu dluží peníze, stihne padoucnice.
A kdyby tě to moc neobtěžovalo, dej, ať někdo konečně koupí tu smradlavou veverčí kůži, jinak ji brzo vyhodím oknem.
Ale o tu volbu starosty, o tu se, pane Bože, starat nemusíš. To já už si zařídím sama, protože ženská neženská, nikoho lepšího na to v tomhle městě nenajdou.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- Nikde, veď ja len tak, že predseda sem zase ide. Dobrého zdravia, predseda. A čože nového nám nesiete?
- Ja vám donesiem, kua chlapi. Čo nie ste dole v dedine? Nepočuli ste, že všetci majú naskákať do tankoch a zrovnať Budapešť?
- Do tanku? Hádam nie do toho, čo k nemu každý rok vence kladiete.
- A do akého iného, kua? Hybajte dole. Ty budeš kerúvať a ty strieľať. A ja tomu budem veliť.
- Viete čo, predseda, velenie nechajte na nás a my tú Budapešť dostaneme aj bez tanku.

"Představ si, že stojíš na lyžích!" zakřičel na ni Lucas.
Pinky napadlo, že tohle je možná poslední, co uslyší. Hustá hmota protkaná jemnými vlákny se jí zavřela nad hlavou. Pevně stiskla víčka, ale stejně cítila, jak se jí houby derou do očí. Do uší. Do nosu.
Představila si svah pod nohama. Myšlenky se uvedly do pohybu. Přepnuly se. Je na lyžích. Nachází řešení dřív, než stihne přemýšlet. Ví, jak přežít. Je to o dost jednodušší než telefonovat.
Vlákna se jí dostávají pod kůži. Do krevního řečiště.
Kdoví jak dlouho už drží na živu hloupou, bázlivou Pinky. Zvládne velet pitomým houbám.

Od začátku cesty uplynulo mnoho světelných let. Počáteční nadšení zmizelo stejně rychle jako zásoby brazilské kávy. Dokonce i zvídavost přirozená všem vesmírům průzkumníkům nebyla co dřív. Nikoho tedy nevzrušilo, když se na senzorech objevila cizí vesmírná loď, jen kapitána to vytrhlo z vyspávání poobědové kávičky, do které si přilila příliš mnoho samohonky.
"Co je? Proboha, my jsme pořád ještě v tomhle kvadrantu? Co je to za loď? No, to je jedno, sestřelte je, já si jdu dát do pracovny kávu."
Neznámá loď měla štěstí, než se Tuvok probral, aby vystřelil, byla dávno pryč. Ještě, že velení už dávno převzala letargie.

“Kdo tady velí?” řve plukovník. “TAK KDO TADY KURVA VELÍ?!” zahuláká tentokrát do obličeje jednoho z nich.
“Vy, pane!” zasalutuje voják.
“Tááák, přecejen to víme! A když vám někdo jinej řekne, ať něco neděláte, i když to byl rozka - koho poslechnete?”
“Vás, pane!” odpoví voják. Hlas se mu nepatrně zachvěje.
“A když vám rozkážu, abyste ty zasraný buzny voddělali, tak to uděláte. JE TO JASNÝ?!”
“Ano, pane!” ozve se hromadně.
“A každej, kdo se mi vzepře, skončí jako tady Jarota!” nakopne plukovník zakrváceného vojína schouleného na zemi. “Velení nech příště na mně,” odplivne si na Jarotovu.
“Šíma! Rybář! Voddělejte ho!”

Seděla na lavičce před domem a připalovala si jednu od druhé. Hlavou jí táhla vzpomínka na odjezd do lázní, manžela, který ji se širokým úsměvem ujišťoval, ať všechno nechá na něm, maminka jezdit pomáhat nemusí a vůbec.
A pak obraz inferna, v nějž se miláčkovi podařilo změnit domácnost! Hromady neumytého nádobí ve vaně, kytky suché nebo okousané kocourem, pubertální syn celý týden nespatřil denní světlo a domácnost ovládl kocour Damien, který z páníčka vyrazil lahůdkových kapsiček a poté i lososa, kterého chtěla Jana připravit na oslavu příjezdu.
"Tak by mě zajímalo, na kom jsem vlastně nechala to velení," povzdechla si.

Když kapitánka prořízla hrdlo svého manžela, vládce Birelie, neplakala. Namísto slz jí po tváři stékaly říčky jeho teplé krve. City musely jít stranou, udělala to pro dobrou věc, pro dobro všech lidí, pro záchranu světa. Jiné cesty nebylo z důvodu jeho vlastní hrdosti, vlastně se tedy zabil sám. Kdyby nezemřel, kapitánka by nikdy nemohla převzít velení posledních zbývajících letek laserových kosmoaeroplánů a tím zbavit svět hrozby zničení. Kdo jiný než žena by totiž mohl porazit ultimátní zbraň nepřátelské kliky z planety Femenia.
Jedině žena mohla odvodit reálné uspořádání interiéru hrozivé Vagíny smrti a tak najít slabinu vedoucí k jejímu zničení.

Ve vysílačce to zapraská.
„Q? Jak daleko ještě?“
Jeho hlas je jak kus ledu.
„Asi třicet metrů. Rovně,“ odpovím.
„Tady nic není. Q?“
„Aha. Nic. V tom případě se vrať, 007. Padesát metrů. Měly by tam být dveře.“
„Doprdele, Q!“
Zašklebím se na monitor.
„Je to jen ruská ambasáda, 007. Ne vesmírná stanice. Dostaneme tě ven. Nech to na mně.“
„To poslední mě má uklidnit nebo vyděsit?“
Pokrčím rameny. Když mi M před třemi hodinami předával velení, ptal jsem se stejně. Než stačím odpovědět, otočí se jedna z kancelářských krys a divoce mává rukama.
Aha.
Rusové o nás už vědí.

„Mě snad trestá samo peklo takovým potomkem!“ kvílela Lady Judith. Alice upřela prosebný pohled na otce, byť věděla, že proti vůli matky a jejím nervům je bezmocný i on.
„Alice, drahoušku,“ zkusil baron Tyller mírně.
„Myslela jsem, že jste chtěli, abych byla vzdělaná,“ zkusila ještě jednou s očima upřenýma do podlahy.
„Vzdělání pro dámu jsou hudba, zpěv, kresba, prosím, třeba i jazyky. Ale historie?! Co s dívkou, která chápe dějiny. Ty chceš zůstat na ocet. Mé ubohé… Pokud vkročíš na kolej, nesmíš zpět do tohoto domu,“ udala matka ultimátum.
„Snadná volba,“ ušklíbla se Alice a se vztyčenou hlavou odkráčela středem.