Výtvarné umění

Mladík utíká. Jeho zrychlený dech přehlušuje štěkot, který se rozléhá vesnicí. Psi jsou mu v patách. Chlapec ještě zrychluje. Běží, co mu síly stačí. Plný koš ztěžuje jeho útěk. Teď se mu připletl mezi nohy. Bác!
„Aúú,“ jeho kostrč úpí spolu s ním.
„Sakra!“ bezostyšně zakleje.
Huš! Nech to jabko! Je otrávené!“ zastrašuje psa. „Jedeš!“ Ožene se po něm. „Prevíte, vidíš, co jsi zavinil?“
Krásná jablíčka se z košíku koulí místo slz, které pronásledovaný hoch stěží zadržuje.
Větší psisko na něho doráží. Asi si chce hrát. Menší podvraťák vypadá zle, jako by se chtěl zakousnout, ale ne do červených plodů.

Dívka si rukou podpírá tvář ozdobenou ruměncem. Je jeho tvůrcem zář svíčky nebo vzrušení z toho, co čte? Potěšeně přivírá oči. Zasněně si v duchu opakuje každé slovo: „Jsem zbloudilec v poušti. Dny odloučení jsou jako duny. Sotva jednu zdolám, vítr navěje další. Jsi pro mne oázou, zdrojem osvěžení. Vyprahlý touhou tě stále vidím na obzoru. Zdáš se tak skutečná a přece jsi jen přelud. Jsi tolik vzdálená. Moje krásná fata morgana. Rád bych měl od tebe prstýnek. Zatím jediné co mám, je gumička z tvých vlasů.“
Pohled muže stojícího za dívkou vyjadřuje bolest a znepokojení. Bojí se o ni.

Všechny peníze jsem dal za lístek. Teď sedím v přeplněném vagonu. Místa je minimum. Trochu to tu páchne, ale už skoro nevnímám ten těžký vzduch. Co bych si stěžoval, vždyť jsem měl jen na třetí třídu. Hlavně, že jedu. Vedle mne skleslá žena má odevzdaně sepnuté ruce. To já sedím zpříma, tváří v tvář beznaději, vstříc problémům. Vpravo ode mne snacha s vnukem. Ještě se mnou cestuje smutek a bezradnost. Pravidelný rytmus dunění kol se mi zabodává do hlavy jako všechny moje obavy. Cesta je dlouhá. Copak mi na jejím konci asi čeká? Poslední cesta domů, ze které není návratu.

Markéta odešla pro vodu. Zůstali v místnosti sami dva. Výborná příležitost. Opřela se o stůl, roztouženě se naklonila směrem k němu, mírně zaklonila hlavu a přivřela oči v očekávání polibku. Už cítila jeho dech na své tváři.

Jenže místo něho či namísto zaťukání záhy zaklapaly pantoflíčky. Sestra rychle postavila měděnou nádobu na zem. „Líbím se vám,“ zeptala se beze studu. Nejradši bych jí jednu vrazila. Dala ruce za záda. Rafinovaný, osvědčený postoj nenásilně zdůraznil její hruď. K tomu vábivý, milý úsměv. Výsledek se dostavil okamžitě. Muž se k ní otočil. „Ano,“ říkal jeho pohled.

„Teď kterou?“ strnul host. Prekérní situace.

Obraz si přišel vyzvednout mladý augustiniánský prelát.
Pobaveně pozoroval proměnu výrazů na jeho tváři – od počátečního úžasu a ohromení z přítomnosti božství v lidské mizerii, které přešlo v krátkou zbožnou kontemplaci, až k náhlému rozpoznání, které bylo prozrazeno ruměncem. (Ano, je ještě velice mladý, pomyslel si s jistými sympatiemi.) Vzápětí hezký obličej zbrázdil poněkud zděšený výraz usilovného kalkulu: Magdalénu – proč ne, Judith – budiž, ale Pannu Marii, královnu žen, přece nemůže představovat ta, která na nároží rozdává Venušino kočičí zlato … současně ale nesmí dát najevo, že ji zná, nejspíše z hodně osobní zkušenosti.
„Nějaký problém?“
„Ti poutníci … mají moc špinavé nohy!“

Náhle se objevil ON. Vysoký, bohaté vlasy, knír, černé, jiskrné oči. Uniforma zdůraznila jeho eleganci. Představte si, zamířil přímo k nám. Neodradilo ho ani kočičí zlato mých náušnic. Postavil se do pozoru, srazil paty, až to cvaklo, lehce se uklonil a požádal mne o tanec. Elizabeth mi pod stolem poťouchle dupla na nohu. Trefila se podpatkem přesně na můj nárt. Přes slzy jsem chvíli viděla rozmazaně. Karolína zatím chtěla upoutat jeho pozornost. Schválně upustila kapesníček. Galantně ho zdvihl. „Omluvte mne,“ řekl, když jí ho podával. Potom mi ihned nabídl rámě. Začali jsme tančit.
Kolem nás kroužily jako supi závistivé pohledy.

„Už toho mám dost,“ setře si starý muž pot z čela. Roky se usadily na jeho hlavu jako prach z pole do vousů. „Poslední brázda. Konečně můžeme jít domů,“ vzdychne. Shrbený únavou zaklekne, aby vypřáhl koně.
Bělouš se na něj zvědavě otočil.
Rolník pokračuje v samomluvě.
„Pole je zorané, ale radost nemám. Jestlipak ještě zaseju?“ třese se mu hlas. Celá ves je proti mně. Hledá záminky, jak mne vyštípat. Prý jsem sobec, tak ať táhnu.
Ale já nejsem sobec. Jen chci dál hospodařit na půdě, která staletí patří našemu rodu. Oni mně jí chtějí násilím sebrat! Ach, co budu dělat?“

Oko. Nedostižná kamera.
Oko. Počátek všech vizuálních vjemů, spouštěč přání a tužeb.
Oko. Zprostředkovatel prožitků, emocí. Zaznamenává všechny vzpomínky jako filmy na DVD.

Dřív toužil po ženách, dobrém jídle, rychlém autu. Pak chtěl poznávat cizí země. Sbíral zážitky jako známky do alba.
Teď rád pozoruje nebe, tvary mraků. Vždy jiné, vždy úchvatné.
Astrologové věštili z hvězd, haruspikové z jater. Dá se z oblak předvídat, co ho čeká?
Kde končí nebe a začíná vesmír?
Co oči nevidí, srdce nebolí. NE. Nebude klopit zrak.

Oko. Zrcadlí svět, ale převráceně a my to ani nevnímáme.
Oko. Jak snadno nás oklame.
Oko. Falešné zrcadlo.

Velvyslancův ples. Smetánka všech smetánek. Vinná fontána i zábava. Práci mu usnadňovalo to, že šlo o ples v maskách.
Všichni mu chválili přesvědčivý převlek. Nikdo se nepozastavoval nad útlostí jeho šíje a vyžilou postavou.
Jeho zásadou bylo otřást světem smrtelníků. A také nesmíchat si při tom protřepávání kosti s kolegy. Proto pracoval sám. Ale tančil se všemi.
Vtom do něj někdo vrazil. „Omlouvám se,“ spustil dotyčný a vzápětí zaostřil. „Už zase ty?!“ vyhrkli oba.
Kostlivec až poté, co zvedl z podlahy upadlou čelist.
Ten zatracený cestovatel, který si z východu přivezl zen a víru v reinkarnaci, mu tady vyloženě chyběl.

Už když si celý obraz rozmýšlel, vzpomínal na své zkušenosti z mládí. Nakonec se rozhodl celé dílo pojmout v několika rovinách. Strach z odhalení neměl - odpovědné autority byly v naprosté většině úzce specializované, a vnitřní části lidkého těla by nejspíš nepoznaly, ani kdyby je měly přímo před sebou.

No, v tomhle případě je budou mít nad sebou.

Když si plánoval rozložení Všemohoucího s jeho suitou, byl v duchu zase mladík s očima navrch hlavy, uprostřed tajného společenství, který fascinovaně zírá na domnělé sídlo lidské duše.

***

Spokojeně prohlížel své dílo.

Dotek života. Počátek všeho. Ze všeobjímající duše přímo do té Adamovy.