DMD č. 12. pro 12. 4. 2014. Téma: Malí a oškliví

„Jsme jenom kousíčky nereálna. Bez myšlenek bychom nebyly nic,“ povzdechly si číslice.
„Má moc nesahá téměř nikam. A způsobuji rozpady,“ stěžovala si slabá jaderná síla.
„Já na tom nejsem o moc lépe, snad jen podle názvu. Jsem uzavřená v pingpongovém míčku uprostřed hřiště,“ konstatovala silná jaderné síla.
„Jsem ze všech nejmenší. A ještě ke všemu jako jediný nemám neutron,“ ozval se vodík.
„Co mám říkat já – nevzhledná bílá hmota? Nejraději se izoluji,“ prohlásil myelin.
„Jsou nás miliardy a samá ruka, samá noha. Co znamená jedinec v takovém davu?“ tázal se sklesle neuron.
A Niels Bohr právě hloubal nad stavbou atomu.

„Utíkej,“ řekl mu táta.
Teď, když byl táta mrtvý a díra zpátky na svět setřená, už Anzelmovi nic jiného nezbývalo.
Nejdřív klopýtal naslepo, neviděl přes slzy. Potom začala být cesta hrbolatější, takže několikrát zakopl a natloukl si. Vytřel si pěstmi slzy z očí. Popotáhl.
Hrubý tunel lemovaly spousty malinkých potvůrek. Ty žížalovité měly dlouhatánské hmatové vousy. Další připomínaly připosražené trpaslíky s rozšklebenými tlamami. Ještě další vypadaly jako kamínky s očima; když se pohnuly, zachřestilo to.
„Vy jste ale škaredí,“ zašeptal Anzelm.
Nemyslel to zle.
Vtom otevřel oči balvan velký jako dům. „Vážně?“ zaduněl.
Anzelm zaječel a rozběhl se o život.

Otevřel zápisník malého sviště,
těšil se co do něj napíše příště.
Kulíka s Bubíkem odvelel za strýčkem
a teď si pohrával s malinkým paklíčkem.
Kámoši Rafani vzali ho do party,
úkol zněl zabavit bratříčky caparty.
Paklíčem dostat se k zlaťáčkům strýčka,
pro Ďuldu bude to v podstatě hříčka.
McKvákovým letadlem pak zvednou hezky krovky,
v kapse saka hřát je budou "vypůjčené" stovky.
Boj o srdce jedné ženy v Kačerově vrcholí,
Ďulík bručí, Kulík skučí, Bubík všechny ošulí.
Poměry se proměnily od dob dětských hrdinů,
Kačerov teď vystupuje v celé špíně ze stínů.
Hodní kloučci? Každý ví - malí, zlí a oškliví!

Nechápal co Tauriel na mladém trpaslíkovi vidí. Hodiny sedávala u jeho cely a On do ní hustil pitomosti o milujících rodičích, trpasličí kultuře a podobných oxymoronech. Kdyby si stoupnul na bednu, tak by jí byl k pasu. A jeho obličej vypadal, jako když už ho předtím někdo jedl. Naproti tomu Legolas byl vysoký a krásný. Navíc princ. Což zcela jistě předčilo nějakého prťavého joudu.
Co na tom, že trpaslíci byli extrémně mužní, stavění jako cihlové zdi, s velkýma silnýma rukama, pronikavýma očima a jejich copánky byly zapletené velmi rafinovaným způsobem.
Legolas přerušil svůj vnitřní monolog.
U Valar, ne! On taky?!

"Je to velice vzácná příležitost."
"To ano, ale-"
"Nikdo tam nebyl už dlouhá léta."
"Ano, ale-"
"Nemáš představu, co mě to stálo úsilí."
"Ano, ale přesto-"
"A běhání a shánění povolení."
"Ano, ale-"
"To si přece zaslouží trochu uznání a vděčnosti, ne?"
"Ano, ale-"
"A že kvůli tomu musíme do čtvrtého sklepa, to je přece jedno. Nahoře se pak můžeš umýt."
"To ano, ale-"
"A už jsme tady!"
Mdlé světlo odhalilo předmět jeho nadšení. Ano, uznávám, je to vyjímečná příležitost. Nicméně...
"Tak jak se ti to líbí?"
"Víš, mě vždycky zajímalo jedno. Proč musí být dogu tak malí a oškliví?"

http://a-totalita.livejournal.com/34026.html

Všichni stáli na palubě. Oblečení byli ve svátečním. Bílé košile a slaměné klobouky ostře kontrastovaly s propadlými, unavenými tvářemi námořníků. Tom stál na zádi. Před sebou měl otevřenou Bibli. Zdánlivě klidným hlasem odříkával jména padlých. Frances mu stála po boku. Hlavu skloněnou. Neodvažovala se vzhlédnout. Ještě jednou se podívat na řadu hamak. Pomáhala je zašívat. S každým dalším jménem sebou trhla.
Tolik jich padlo...
A teď si moře bralo jejich těla. I jejich duše. Aby už je nikdy nevydalo.
Sedmdesát tři mužů si moře vzalo. A ty, kteří přežili, si možná vezme už zítra… Byli proti němu tak malí… bezmocní…

Sebral ji na ulici, jako by utrhl květ, mezi tlupou malých žebráků usazených nedaleko brány jeho domu.
Vypadala na dvanáct. Modré šaty, modré oči. Špína za nehty, tvář jako čerstvě umyté jablíčko.
„Jsi příliš hezká na tak ošklivé kamarády.“
Zaškaredili se na něj. Když pokynul svým pacholkům, utekli.
Dovedl ji do ložnice, kde skrýval svá tajemství: listiny v zamčených schránkách, drobné upomínky na předchozí oběti ve vitrínách.
Když jí přejel chtivými dlaněmi po těle, zaryla do něj nehty.
Nestačil zakřičet ani zvednout ruku k ráně. Svaly měl náhle ochablé, ústa němá.
„Moji oškliví kamarádi tu budou co nevidět,“ zašeptala výsměšně.