DMD č. 12. pro 12. 4. 2014. Téma: Malí a oškliví

Ospalé odpoledne na Donwellu dále plynulo v duchu myšlenek na sofistikované manipulace místní realitou.
"Mohly bychom se podívat na Kellynch. Jestli se Frederick vrátil z války v pořádku a tak...," nadhodila Susan.
"Nuda. Navíc je zcela v pořádku. Četla jsem to včera v novinách," zavrčela Miss Clearance a dolila si sklenku silné citronády.
"Škoda. Třeba bych ho přesvědčila, aby si se mnou zatančil."
"Chceš snad Anne rozplakat? Najdi si jinýho gentlemana."
"Mhmmm..."
"Kromě toho, měly bychom spíš zajet do Hunsfordu. Chceme snad, aby Collinsovi měli potomky? Víš, jací by s tou genetickou výbavou byli?"
"Malí a oškliví?"
"Pragmatický a užvanění!"

"Víly? Vy že jste víly?" znejistěla Tonička. "Ale jste tak... malí a oškliví."
"No bať," pyšně odvětil Rob Kterýten. "Malý zrovna jako tý pazgřivci křídlatý, ale zadek nakopem i elfákům smradlavým! A že to sou mrchy zákeřný, jen co je pravda. Všicko seberou, zajatce mučej, a eště se tým chudákum hladovejm smějou do ksichtu. A my dokážem bejt taky tak oškliví! Ale máme svů česť, a tak sme milosrdcatý. Enem sem tam kuřacko, tu tam béhovado, co by stejnak scíplo, a slop člověkům beztak škoďá. My sme vznešenej národ Fíglů!"
Tonička tiše uznala, že její měřítko krásy bylo poněkud povrchní.

"Jak já ji obdivuju" povzdechla si Kate a švihla očkem po Gladys tančící dnes již s někoilkátým vojákem.
"Prosím tě, co na tom obdivuješ? Princezna je trochu do větru," rozesmála se Betty a zahodila nedopalek cigarety do popelníku.
"Tu odvahu. Nezná je a přece s nimi jde tancovat."
"Je to jen tanec, Kate."
"A všimla sis, co to její tančení dělá s vojáky? Všichni vypadají malí a oškliví a protivní, ale jakmile je vezme do kola, najedou jsou všichni urostlí," snila dál Kate.
"Mě přijdou malá a oškliví pořád," konstatovala suše Betty, odložila pivo a natáhla ruku směrem ke Kate.

... ta příšerná včerejší katastrofa! V jednu chvíli se vznáším a v té příští se všechny moje sny rozpadnou na popel jako kus spáleného papíru. Netuším, nechápu, který nízký, odporný tvor mohl otci namluvit takové lži?! Můj milovaný se chce s otcem ještě jednou setkat a přesvědčit ho o pomýlenosti těch klevet, já se ovšem obávám nejhoršího; víš přece, jak je papá děsivě tvrdohlavý! A kdybys je viděla vycházet z otcovy pracovny, ta otcova neústupně zatnutá čelist... Jak by mohl N. bojovat a neviditelným nepřítelem? A je vůbec jen jeden, nebo má ta prokletá hydra více hlav?
Tvá zoufale nešťastná
A.

"Toníku, pojď už spát, muži."
"Ještě okamžik, dušičko, jen co dopíšu tenhle list."
"To je zas o těch potvorách, co na ně civíš tím svým udělátkem, Toníku?"
"Jen se podívej, ženo. Dneska jsem v kapce vody pozoroval tahle titěrná zviřátka. Jsou tisíckrát menší než bleší oko. A jak se mrskala! A kolik jich tam bylo! Celá hejna!"
"Fuj, to jsou nějací červi! Kdes tu vodu vzal, muži?!"
"V sudu, co napršelo."
"V tom plavou tihle pekelníci? Dneska jsem v tom prádlo máchala! To abych zítra prala znova. Muži, nikde to neříkej, sic nás lidi pomluví!"
"Je to podivuhodné...
Cos říkala?"

Nesnášel lidi. Opovrhoval jejich malichernými starostmi, jejich maskami, kterými všichni do jednoho zakrývali vlastní malost. Vynakládali nechutně mnoho úsilí, aby zapomněli, že jejich úsilí nemá smysl.
Občas přimhouřenýma očima poměřoval lebky kolemjdoucích a odhadoval, kolik v nich mají šedé hmoty. Kdykoli si uvědomil, že je obklopen mobilními květákovitými útvary, sevřel se mu žaludek. Bylo to ale snesitelnější, než zaměřit pozornost na věci viditelné pouhým okem. Záhyby na opotřebované kůži kolem úst. Příliš čisté ruce. Zautomatizované záškuby loktem. Detaily, ve kterých se skrývaly vesmíry.
Nesnášel lidi. Byli tak malí a oškliví.
„Proč chcete studovat psychologii?“ zeptal se ho předseda přijímací komise.

Zasmušilý výraz mladíka u baru se neměnil. S postupem času byla jeho tvář jen bledší a bledší.
"Stalo se vám něco?" oslovila ho konečně Monika. Do konce směny jí zbývala chvíle.
"Nic určitýho," zahučel.
"Tak se svěřte. Třeba se vám uleví."
Krví podlité oči se na ni upřely. "Nesmim to řikat."
Monika pokrčila rameny.
"Fakt! Je to nepříspusný," zadrmolil. "Pracuju na norovozeneckým."
"Novorozeneckým?"
"Jo. Musim ty děti pořád chválit a rozlívat se," vzdychl. "I když jsou kolikrát příšerně šeredný..."
Veřejného kamenování se Monika neúčastnila. I když věděla, že udělala správnou věc, když provinilce ohlásila. Takhle mluvit o těch roztomilých mrňouscích!

Edvin seděl na okně a vrčel.
Nesnášel ty zatracené prevíty, co poskakovali na druhé straně. Iritovalo ho, jak byli maličcí a bezstarostní, a nebýt skla, je s nimi ámen. Syčel už několikátou básničku o tom, jak jsou šerední, a jejich mámy taky, ale oni to buď neslyšeli, nebo ignorovali. Nevěděl, co je horší, ale prudilo ho oboje.
Nejradši by ty škaredé držky nasekal do paštiky, jak mu z nich bylo zle. A to sám nebyl žádný krasavec, ani na finské standardy.
Rozčileně vrtěl ocasem a...
Hmm, možná jsem na začátku mohl zmínit, že ho nějaká McGonagallová proměnila v kočku, co?

Konečně měla pocit, že se dostává ve pátrání někam dál.
První průlom nastal, když se dostala k muži, který obchodoval s výbušninami. Byl to trpaslík. Udělala z něj živý stůl a ve chvíli kdy z něj večeřela jí vykládal o obchodech s al-Káidou v severním Pákistánu.
Druhý průlom nastal týden poté, když byla představena členovy al-Káidy. Normálně by ho odmítla. Tvář měl zmrzačenou od náletu dronů. Jenže tím by se připravila o velkou šanci. Prvně ho donutila vykřičet kombinaci k sejfu a pak ho pomocí látky, kterou mu vetřela do ran, uspala. Našla dokumenty o zásobách dodávaných do města Abbotabád.

„Měl jste noční můru,“ zamručel Polda, obrátil se na druhý bok a spal dál.
Druhý Polda rozpačitě zamžoural.
Dalo by se říct, že to byla noční můra? Ten sen vyvolala jedna z těch obrázkových publikací, kterých má Vlasatá v knihovně celé hromady a do kterých se Polda v její nepřítomnosti rozhodl nahlédnout.
Ta knížka sny přímo přetékala a jeden z nich mu zůstal v hlavě: Zdálo se mu, že je obrovský, prochází městem a lidé, kteří jsou najednou ti „malí a oškliví“, před ním prchají.
To by je odnaučilo šlapat apatosaurům na ocásky!
Kde ale uprostřed noci sehnat 998 Poldů?