DMD č. 12. pro 12. 4. 2014. Téma: Malí a oškliví

"Chci bejt vysoká, krásná elfí kouzelnice."
"Nemůžeš být elfka, hraje se ve světe trpaslíků. Elfové tam nejsou."
"Já nechci bejt trpaslík. Trpaslíci jsou malí a oškliví."
"Ale v mém světě žijí pouze trpaslíci a lidé. Takže musíš bejt logicky trpaslík nebo člověk."
"Dobře, dobře, tak budu trpaslík."
"Hm... Trpaslík nebo trpaslice?"
"Trpaslík. Bejt trpaslice je ještě potupnější než bejt trpaslík."
"Dobře. Takže budeš hrát crossgender."
"A na tom je něco špatnýho?"
"No, přežije se to. Jaký chceš mít povolání?"
"Samozřejmě kouzelník."
"Hrajeme v nemagickém světě, nemůžeš být kouzelník. Ani alchymista."
"Tak co mám sakra bejt?"
"Trpasličí bojovník. To je typické."

Pomalu se stmívalo, když se Ježíšek vrátil k Panence Marii.
„Kde jsi celý den byl, děťátko moje?“
„Pozoroval jsem lidské hemžení.“
„A na co jsi přišel?“ pohladila ho maminka.
„Ti lidé, když oni jsou tak malincí.“ Marie se usmála. „A oškliví!“
„Ježíšku! To přece nemůžeš říkat!“
Ježíšek se rozesmál tak vesele, jak to umějí jen děti. „Apríl, maminko!“
„Ježíšku!“ zahromoval Pán Bůh, „cti otce svého i matku svou! Alou, běž se za trest podívat na Ness a Aries, jak trpí za svou zkaženost v hlubinách!“
Ježíšek se odšoural pryč. Cti matku svou, zvlášť pokud je u toho i otec tvůj!

Vyskytují se v širokém velikostním rozpětí, přesto jsou proti lidem opravdu malí. Jsou malí a velmi užiteční. Dosud bylo popsáno nějakých 40 000 druhů. Nepatří mezi hmyz, ale hmyzem se většinou živí. Většinou..někteří mají rádi žáby, ještěrky nebo dokonce ryby. Každopádně jsou masožraví, i když dokáží přijímat pouze tekutou stravu. Mají totiž moc úzký jícen. Svou potravu prostě vycucnou. Najdete je všude, na všech kontinentech, snad kromě Antarktidy :-), je jim dobře v jakémkoliv prostředí, bohužel i u mě doma. Proč z nich mám tedy takovou hrůzu, když jsou jen malí a k tomu užiteční? Protože jsou strašně, strašně oškliví!!!

Statečně se prodírali hustým porostem. Vojsko podivných tvarů - klínovité, zploštělé tělo s mohutným zadečkem, kroužkovaná hruď se třemi páry nohou, opatřenými silnými drápy. Vyzbrojeni třemi bodavými stilety v ústech se bezostyšně drali za potravou, za územím, za životem. Konečně se po dlouhém půstu dočkali.
„Ta kočka se nějak moc drbe“ pronesla domácí. „Pojď sem,“ prohrábla jemnou srst.
„Fuj, vidíš to? Panebože, ona má blechy!“
Vypuklo šílenství. Všechny kočky byly postupně odloveny, zakápnuty spotem. Celý dům byl vydrbán, pračka jela na sto procent.
Malí, ale zato oškliví nájezdníci pro tentokrát nezvítězili.
Je to ale jen otázka času, kdy vstanou noví bojovníci…

Ach ne, už je tady zas, ten zmenšenej trpaslík.
„Zrcadlo pověz mi kdo je v zemi nejkrásnější.“
„Vy, mocný a silný Tsuchikage, jemuž se nikdo nevyrovná.“
Krásnej to jasně, malej a ošklivej skřet seš, kdybych nebyl zrcadlo už dávno odsud vypadnu než se dívat dennodenně na ten tvůj šerednej ksicht. No jen se na sebe podívej, zaujmi tu svůdnou pózu, taková krása, kluk jako květ, až se mi chce z toho blejt, kdybych měl žaludek. Nos baňatej a rudej, tělíčko seschlého starce nad hrobem, krasavec. Ne počkej co děláš, nech si tu košili. Prosím kohokoli rozbijte mě, tohle nechci vidět!!!

Invazní vojsko se dalo na pochod. Vojáci rozděleni do oddílů plní pod bedlivým dozorem vůdců bezchybně a přesně své úkoly. Průzkumníci vyhledávají nejlepší cestu útočným vojům, ženisté upravují neprůchodná místa i za cenu vlastních ztrát. Nejdokonalejší útočný voj nesmí nic zastavit. Jsou rychlí, bezcitní a dokonale sehraní. Jsou stroj na ničení. Za nimi zůstává jen mrtvé ticho. Zabijí každého, kdo jim stojí v cestě. Nezaleknou se nikoho a ničeho. Postavit se jim nemá odvahu nikdo. Jejich štítem je genocida a zkáza. V patách jim kráčí smrt. Jejich síla je v množství. Okupační armáda. Rudá armáda.
Rudá armáda jihoamerických útočných mravenců.

Terlanské víno je nejlepší. A proto si starý Müller, jako každý podzim, vezl odtamtud pořádný sud.
Cestou domů projížděl lesem.
A tu bác, dva trpaslíci uprostřed cesty.
„Dobrý muži, dejte nám trochu napít!“
Müller okamžitě popadl bič.
„I ještě to tak, pekelná verbeži!“
Jel dál, ale tu vypadlo kolo. Ozval se tichý chechot.
Kolo opravil, ale zlobilo celou cestu. A pořád slyšel to chichotání…
Konečně doma! Ale když Müller nadzvedl sud, strašlivě zaklel. Prázdný!
A na boku stály verše:
Jenom doušek jsme chtěli pít,
řekl nám však: „To nesmí být!“
Tak jsme provedli pěkný špás
a celý sud vypili vráz.

Byl jeden z deštivých letních dní a děti se nudily. Pro některé z nich vedoucí připravili program přímo na ubikacích. Ostatní seděly v jídelně a hrály hry nebo něco vyráběly.
"Baf!" ozvalo se za Petrem a ten nadskočil leknutím.
Byl to však jenom první oddíl. S nehezkými maskami, které si děti celé dopoledne vyráběly.
Se smíchem se rozeběhly zpět ke svému vedoucímu.
"Baf!" ozvalo se znovu z opačné strany. Tentokrát se Petr nelekl.
"Co zas?" otočil se naštvaně.
Jeho nálada se však rázem změnila. Stál tam Marek. Usmíval se na něj.
A Petr, i když nechtěl, se musel usmát taky.

Prince Petra přitahuje princezna Patricie. Přitažlivost potřebuje podpořit penězi. Princ peníze postrádá. Pohoří?
Povídá princi prabába: „Permoníci – pomocníci. Petrolejku podrží, poklad přinesou, princeznu překvapíš.“ Princ Petr přijal prabábinu pobídku. Pak poznal pravdu. Permoníci? Podvodníci! Poťouchlí pobertové postrádající pochopení pro prostou populaci! Přijdou, poškádlí pozlátkem, přislíbí pomoc. Podlézají, prý poslouží. Pomůžou? Prdlajs! Pochechtáváním provází průzkumníky po podzemí. Poňoukají, pošťuchují, pomoc podle přejdou, potom prince přizabijí.
Princ přichází před princeznu, pokrytý prachem, plísní...
„Prý přinese peníze! Přinesl prázdné pazoury!“ pronese příkře. Přičítá Petrovi pomatenost. Přitažlivost povadá. Princ pokleká, prosí. Princezna pokývne. Pochopové pochopí. Pacifikují prince Petra. Přivádějí prťavé příšerky!
„Pověsit! Pěkně pospolu.“

„Vzpomeňte si na nějaký opravdu silný zážitek.“ vybídnul Hanu doktor.
„Moje silné zážitky jsou jako malí a oškliví skřeti. Jsou negativní s patinou smutku. Nechci si je připomínat.“
„To po Vás nechci. Zkuste si vybavit něco krásného, z čeho jste byla nadšená, po čem jste toužila, či toužíte.“
„Dobrá.“
Úporně myslela na to, že se mu chce líbit jako Hana, aby si její nitro spojoval s tváří Hany. Intenzivně chtěla být sama sebou. Hluboce vnímala své vnitřní já.
Doktorovu radost z úspěchu trochu zastínila lítost, že ten proces přeměny nenafilmoval.
V Haně skotačila euforie. S Lenkou neměla už nic společného.