DMD č. 15. pro 15. 4. 2014. Téma: Poprava pampelišek

Slunce pomalu vycházelo nad obzorem. Dolů po příkré stráni pomalým krokem sestupovala řada sekáčů, kosy svištěly v rytmu kroku. Vysoká tráva jim lehala pod nohy jak řady poražených nepřátel, žluté hlavičky pampelišek smutně zasychaly.
Nápřah, švih. Kosa prvního sekáče se zarazila, zvonivě zacinkala. Zastavil řadu a vyprošťoval uvázlou špičku. Opatrně rozhrnul vysokou trávu a spatřil drobounkou kostřičku se zašlým modrým obojkem s rolničkou. Zlehka jej nadzvedl brouskem. Malému chlapci, který pohraboval trávu, se zalily oči slzami.
„Ten je naší Pampelišky, kdes ho našel?“
Sekáč zakryl kostřičku travou.
„Jen tady tak ležel. Určitě ho ztratila. Neboj, jistě se má někde dobře…“

Co vlastně určuje variabilitu biologických druhů? Vznik nového druhu je určen dvěma podmínkami - vhodným teritoriem, ve kterém může existovat, a vnějšími podmínkami, které jej dokáží diferencovat od druhů stávajících. Takovýmto selekčním tlakem může být kosení. Když sečete trávník jednou za půl roku, utínáte klasické pampelišky. Pokud sekáte týdně, dojdou pampelišky k názoru, že je potřeba poupata ukrývat blíže u země, pospíšit si s jejich rozvíjením a dozráváním semene, aby to stihly během sekacích pauz. Získáte nezničitelnou potvoru s přisedlou listovou růžicí, které se zbavíte snad jen rýčem. A i proti tomu zkusí brzy něco vymyslet. Botanikové ji nazvou nejspíš zahradliška.

„Zachránili jste Rakasi. Přejte si, cokoliv chcete,“ řekl vévoda.
Pyšně se culili. Jejich přání byla dojemně skromná.
Propustil je, aby si to mohli rozmyslet. Obrátil se k Ašenovi, v rukou věneček pampelišek, který Aiko odložila.
„Uhodnu, co budeš chtít ty.“
Ašen pokrčil rameny. „Rád zase uvidím město.“
Vévoda sevřel křehké stonky mezi nehty. První, druhý…
Budeš mi chybět.
„Podívám se, kolik sirotků žije v ulicích,“ dodal Ašen.
Prsty se zarazily.
„Nerozumím…“
„Chci další. To je moje přání. Palác je velký a… co vám ty kytky udělaly, můj pane?“
Utrhané kvítky září na tmavém koberci.
Po strohé tváři se rozlévá usměv.

„Má mě rád, nemá mě rád, má mě rád, nemá mě rád…“ první pampeliška zjevně neprošla testem, radši přejdu na druhou.
„Nemá mě rád.“ Třetí. Pravděpodobnost 50 na 50, tohle už musí vyjít.
„Nemá mě rád.“ Zahradu jsem zplenila. Ale u souseda ještě jedna žlutá potvora z trávníku kouká. Radši jí utrhnu rovnou celou hlavu.
„Má mě rád.“ vykřikne milá sousedka, která byla o krok rychlejší. Tý taky příště utrhnu hlavu, takhle plenit kytky! Asi se ho budu muset zeptat sama. A nebo že bych zkusila sedmikrásky?
„Nemá mě rád.“ Kruci. Fialky?
Počkat, že ten hajzlík má něco se sousedkou!

Jaro se přihnalo s neobvyklou vervou. Trávník prosvětlovaly tisíce pampelišek. „Popravit je všechny!“ rozčiloval se v duchu doktor. „Teď abych se cpal antihistaminiky.“ kýchnul na potvrzení. Oči ho pálily. „Určitě alergie, ale možná se k tomu přidalo i nevyspání.“ Rozmrzelost mu nedala usnout.
„Uzdravené slečny již opustily ústav. A já ani jednu nepozvu na rande."
Lenku nepozval, protože mu to připadalo přízemní. Možná by s ní prožil románek, ale rozhodně by s ní nechtěl žít. V odhodlání setkat se s Hankou ho brzdily obavy. „Aspoň jsem to mohl zkusit. Zatraceně!“ vztekle odkopl kamínek z cesty. Kde ji teď budu shánět?“

"Madam, musíte pochopit, že se vám snažíme pomoct," pronesl uniformovaný směrem k dlouhovlasé dívce schoulené na židli.
Jeho kolegovi docházela trpělivost. Bouchl rukama do stolu a zasyčel: "Koukejte mluvit paninko, nebo se neznám."
Dívce se rozklepala brada, ale mlčela dál.
"Když to nejde po dobrém," povzdechl si Hodný, vyndal zpod stolu dvě pampelišky a jednu podal Zlému.
Dívka vytřeštila oči.
"Takže neřeknete?"
Zavrtěla hlavou.
Oba jako na povel ustřelili pampeliškám hlavičky prstem.
Dívka brečela.
"Nebrečte, " těšil ji Zlý, vytáhl krabici s kvítím a schřoupal několik sedmikrásek. "Ještě nemáte proč."
Omdlela.
"Luční víly," odfrkl si Zlý, "nic nevydržej."
Hodný jen přitakal.

Mistr Severin hledal v knihách celý den. Další čtyři dny strávil nad poznámkami, počítal, přepisoval, škrtal a zase počítal. Konečně vstal od stolu. „Potřebuji dvě stě pampeliškových květů. Padesát dalších rostlin mi doneste celých. Ostatní ingredience si obstarám sám.“
Lisa stáhla z police košík a vyrazila na louku.
Louis, mistrův nový učedník, se loudal za ní.
„Co ho drží, nevíš?“ vyptával se, zatímco opatrně uštipovali květy hned za hlavičkou a vytřepávali z nich broučky.
Lisa záhadně pokrčila rameny. Když se mistrovi nový lektvar podaří, tak Louis uvidí sám. Když ne, budou mít aspoň pampeliškové víno.
Otci opatovi udělá dobře oboje.

Starší už v Praze byly jenom dvě, žádná z nich však nebyla tak důležitá, jako právě tahle. Už od svého stvoření žila, pulzovala, tepal v ní život. Od Rynku k Vltavě ji honosné domy chránily svými gotickými štíty, rytíři tu směli najít tu nejlepší zbroj. Gotiku vystřídala renesance, renesanci baroko, ale na kráse pražské tepny nic neubraly, naopak podpořily její malebnost a kouzlo.
Však jednou bylo určeno, že je místem nemoderním, že v domech zastaralých akorát bují neřest. Ukázali na ně prstem a řekli: „Vy jste plevel. A každý plevel je třeba vymýtit.“ A ulice jako podťatá padla k zemi.

Spousta lidí si myslí, že zahrada posetá pampeliškami je krásná. Možná. Dokud vám ty svině nevlezou úplně všude. Tu zadusí jahodu, támhle přerostou kapustu a onde zase nevyraší mrkev. V takovém okamžiku se naštvete tak, že vám jde pára z uší, a vyhlásíte pampeliškám boj. Velice brzy zjistíte, že likvidace pampelišek popravou stětím je zoufale neúčinná, ty mrchy se do týdne objeví znovu. Chemické zbraně už si většinou nemůžete dovolit kvůli kulturním plodinám. Pro skutečné zájemce mám bezva fintu fň - vezměte ocelovou trubku a šikmo ji seřízněte. Vzniklým dutým píchákem pak celou rostlinu hladce vyrýpněte i s kořenem. Smrt pampeliškám!

Tahle tvoje potrava, to je vážně poprava,
lépe možná louskat šišky nebo sežrat pampelišky.
Že ta žena věrná byla slovu svého chotě,
šla nasekat pampelišek v učiněné slotě.
Na kost zmoklá, ale šťastná, vařila je v hrnečku,
místo vděku její drahý zlomil o ni vařečku.
Lítostivě, nechápavě, ptaly se dvě kukadla,
proč drahého při večeři taková zlost popadla.
Že je hloupá pochopila z jeho zlostných řečí,
situaci nevyřeší tím, že tady brečí.
Zašla tedy do lesíčka, poprosila víly,
by rozumu v míře malé pro ni přikouzlily.
Vílám hnedle zželelo se téhle nešťastnice,
růžové jí brýle sňaly, nežila s ním více.