DMD č. 15. pro 15. 4. 2014. Téma: Poprava pampelišek

Slunce stálo vysoko na obloze.
Zářilo. Žhnulo. Pálilo v místech duše, tam, kde už zbyl jen popel.
Vlekli ji na popraviště. Tváří v tvář smrti byla stejně krásná. Nebo možná ještě krásnější.
Ta bronzová kůže. Ty tmavé vlasy. A oči. Nožky tancující při obyčejné chůzi. Nikdo je nikdy neměl. A míti nebude.
Oprátka se ladně komíhala ve vzduchu.
Už ji utáhli. Už ji nasadili na úzký krček.
Na té chvíli bylo něco zvráceného a zároveň fascinujícího.
A pak se sluneční paprsky odrazily od cikánských penízků okolo sukně a ve vlasech. Zlatavé odlesky. Třpytivé krásky. Tisíce pampelišek.
Které on nikdy neutrhne.

Lány pampelišek, jedovatě zelená barva jarní trávy a chladnej větřík; v letních šatech tě zebe, ale nemohla ses dočkat. Honzík ti zírá na prsa, oblékla sis jen tenoučkou podprsenku.
Dojdete na konec polí, až k lesu - čas tak akorát vrátit se do soumraku. Vykročíš zpátky.
“Zuzano...” řekne Honzík dotčeně.
“Pojď, už je pozdě,” odpovíš.
Honzík tě popadne za paži a najednou se válíte v trávě. Ty skvrny ze šatů už nedostanu, mihne se ti hlavou. Honzík neposlouchá, když ho prosíš, ať toho nechá - rukou ti ucpe ústa, druhou serve kalhotky.
Země studí, jak tak ležíš mezi popravenýma pampeliškama a pláčeš.

Na trávě leží rosa. Žnec si píská. V pravidelném rytmu podsekává stébla a stonky. Na konci louky vytáhne brousek, namočí ho do stružky pod lesem a kosu přebrousí.
Když stoupající slunce vysuší všechnu rosu, sedne si žnec pod planou jabloň a spokojeně přehlíží pokosenou louku.
K polednímu přijdou dvě smějící se děvečky a schnoucí trávu obrátí. Než padne večerní rosa, přijdou ji zkopenčit. Ráno až rosa vyschne, zase seno rozhodí. Do tří dnů z louky zmizí.
Stébla, stonky, lístky a listy, které zbyly, jsou krátké, krčí se při zemi. Ale to důležité zůstává. Kořeny. A nic jim nebrání v růstu.

Bylo až neuvěřitelně krásné počasí a větší část Bradavic se potulovala po pozemcích. On se nepotuloval. Chodil sem pravidelně. Seděl zády opřený o strom a líně kolem sebe máchal hůlkou.
Kouzla ho fascinovala. Nejbližší mu byla přesnost a komplikovanost lektvarů, ale neomezoval se na ně. Studoval teorii kouzel. Nepřestával se podivovat nad způsobem, jakým určité slovo a pohyb transformují strukturu okolního světa. Experimentoval.
„Sectumsempra,“ sykl a hůlkou provedl krátký sekavý pohyb směrem k nejbližší pampelišce. Žlutá hlavička se skutálela do trávy. Fungovalo to perfektně. Pokusil se popravit několik dalších pampelišek neverbálně. Jednu za Blacka, jednu za Pottera, jednu za vlkodlaka.

Ten večer se na louce sešla smetánka. Bledé bledule, jasně žluté blatouchy, ještě žlutější pampelišky, dokonce poslední petrklíč toho roku. Bylo jaro, všichni byli v jednom květu, třpytili se v měsíčním svitu.
Ten večer se v lese formovala odbojná skupina. Křídlatky, akáty a netýkavky. Ty se s nikým moc nebavily, ale přišly. A pak tu byl ON. Bolševník. Velkolepý ve své obří výšce, jasně zelený. A především výmluvný.
„Již nebudeme trpět ve stínech lesa! Vyjdeme do světla!“ burácel tak, až se netýkavky choulily jedna k druhé. Ale kývaly.
Dali se na pochod a zmasakrovali vše dobré, co na louce kvetlo.

Téměř neslyšné zasvištění zarazilo muminkovu maminku přímo uprostřed rozkvetlé louky. Vzápětí se jí k nohám snesl odseknutý květ pampelišky. Přidřepla si. Mezi stébly trávy spatřila malou Miu třímající v rukách štupovací jehlu.
“Copak tu děláš?”
“Už je jaro, a on se pořád nevrací!” vyprskla malá Mia. “Sedávala jsem mu za kloboukem a zpívala si s jeho harmonikou. Chci mu tam sedět zase!” píchla jehlou do vzduchu. “Má rád pampelišky,” dodala pomstychtivě. “A tak za každý den, kdy se nevrátí, přijde jedna o hlavu!”
“Mazaný plán,” řekla maminka s vážnou tváří. Zjevně to nebyl jen muminek, komu se stýskalo po Šňupálkovi.

Simbacca se procházel po pralesní mýtině a trhal pumpelišky, což je něco jako pampeliška, takže není třeba do vesmíru Star Wars zavlékat invazivní koniny.
Sbíral je proto, aby mohla Jessica vyzkoušet recept na pumpeládu z nové kuchařky. A pumpeládu on měl moc rád, ještě víc než sekanou, zmrzlinu, škvarky, nerfburgery, trenčianský párok s fazuľou, jumeládu, modrý bantí pudink nebo ty kameny z Tatooinu.
Už měl kytek plný košík a prakticky cítil vůni dobroty, když mu došlo, kam je nese. A co s nimi ta ženská asi provede, když zvládá přesolit bublaninu.
A tak je radši sežráním na místě humánně utratil.

http://a-totalita.livejournal.com/34605.html

Den byl poklidný. Zářivě žluté pampelišky se kývaly sem a tam. S hlavami u sebe si šepotavě sdělovaly, že se potkají zase zítra, že prý má být ještě lepší počasí než dnes.
A pak, sotva pár desítek minut před západem slunce, se to stalo. Rozkvetlým paloukem se přehnaly čtyři páry chlupatých nohou. Pampelišky zadržely dech a nevěřícně zíraly na masakr ve svých řadách. Než se ale stihly vzpamatovat, prohnaly se přes ně ještě čtyři černá koňská kopyta.
Pampelišky zasténaly a s hrůzou svinuly své květy. Jim bylo jedno, kdo bude nebo nebude Temný pán, tak proč kvůli tomu měly umírat?

Nejvyšší soudce Břešťan se rozhlédl po shromážděných obyvatelích Zahradního království. Rostliny zvedaly poupata nad ramena, aby se mladí poučili a stromy se nakláněly co nejvíce, aby z toho taky něco měli. Dvě pampelišky stály spoutané u skalky a z každé strany měly šípkového vojáka.
Břešťan si odkašlal a rozvinul list s rozsudkem.
„Obyvatelé zahrady! Pohleďte na zrádce pampelišky a poslechněte si o jejich zločinu. Tito zlotřilci se snažili otrávit Růžového krále a královnu za pomoci Roundupu! Proto se odsuzují k trestu stětím! Nějaká poslední slova?“
„Smrt tyranům! Ať žije republika!“ Vykřikla jedna pampeliška hrdě.
Břešťan si povzdechl
„Popravčí, vykonej rozsudek.“