DMD č. 20. pro 20. 4. 2014. Téma: Transakce

„Tak tedy domluveno,“ zubil se ďábel, který teď ve stínu allowayského kostela z neznámých důvodů začal připomínat jistého benátského Žida, a podával Edvinovi pergamen.
„Já ti půjčím svoji armádu sexy kostroušů a nezničitelných duchů, ty mně za to dáš srdce té velkohlavé nány, jakmile ji vyšachujete a svrhnete.“ Znělo to jednoduše, ale správný pekelník přece nemohl vynechat nějaký ten zajímavý háček.
„Tady mi to podepiš, dík, jo a jako zálohu chci nějakou tvoji krev. Podle zákonů říše divů stačí tak tři litry.“
Edvin se usmál a s vědomím, že být dhampír má prostě svoje výhody, tu zdánlivou past klidně podepsal.

"Tak pánové (škyt) nezapomeňte, že ještě musíme vyměnit kulo. Kilo. Kolo. Nebo se zítra (škyt) nikam nejede."
"Si myslíš, že je to nějaká práce? Se nadzvedne vizejk a šup sem šup tam a je hotovo!
"Drž!"
"Jasnačka, šéfe!"
"Šišmarjá, no tak sem se podrbal!"
"Ty vole, jestli mám tu haksnu přeřaženou, tak tě zabluju. Zdrábuju. Zabiju!"
"Naděláš, kolo je dole. Héj, hoď sem to nový, ať to piští. Sviští."
"No vidíš, prej práce, cha. Maj eště to zelený pivo?"
...
"Kterej kůň včera měnil ty kola a nasadil tam zpátky to prasklý??? Tak tahle transakce se vám teda pánové moc nepovedla..."

Nejužitečnější z naší party byly Dina a Raki. Dina se vždycky dokázala prohackovat, kam bylo potřeba, a Raki, ta prostě uměla přežít. Už jsem vám říkala, jak se svázaná dokázala dostat ze zamčenýho kufru jedoucího auta? Jo, fakt. Já nic zvláštního neuměla, trošku s nožema, když jsem nebyla moc ve stresu, ale aspoň jsem nepřekážela. Ne tak jako Jarik. Nevím, proč jsme ho s sebou vlastně pořád tahaly, akorát dělal naschvály. Tak jsem všem prokázala službu. Obětovala jsem svý prachy pro dobro nás tří.
Stalo se to na autobusový zastávce. Místo autobusu se toho dne Jarik dočkal chlápka od Yakuzy.

Alison poslala květiny. Kdyby v nich nebyla schovaná zbraň, bylo by to trapné. Kdyby květiny nedonesl roztomilý koloušek, bylo by to ještě trapnější. Bohužel nenechal vizitku (narozdíl od Alison). Jenže Felix se dokáže postarat, a tak druhý den stál na parkovišti.
Koloušek se divil: "Neměla přijít paní Hendrixová?"
"A ona poslala mě. Myslela, že mám něco, co by sis rád koupil."
"Ale prodavač jsem tady já."
"Dnes ne, Ramone."
Použili Ramonovu starou rozhrkanou dodávku, ale peníze si tentokrát nevzal.
"Ber to jako dýško. Vždyť víš - za tu kytku. A mimochodem já jsem Felix."
Třeba to bude začátek jednoho krásného přátelství.

"Pane učiteli Kiliáne, co znamená slovo transakce?" ptaly se děti učitele.
"Transakce?" zeptal se rozpačitě, ale poté znaleckým hlasem odpověděl: "No... Jednoduše si transakci rozdělíme na dvě slova. Tran a sakce. Slovo tran se nejvíce podobá anglickému slovu train. Kdopak mi řekne, co to znamená?"
"Já, já!" vykřikoval kluk úplně vzadu.
"Ano, vy Dominiku," vyvolal ho učitel.
"Train znamená vlak."
"Ano, správně. A slovo sakce je odvozené od slova sekce. Takže vlaková sekce. Je to všem jasné? Dominiku, vysvětlete tento pojem."
Kluk zahanbeně sklopil hlavu. "Nevím."
"Nevíš?! Nikdo neví?! Tak... Tak máte domácí úkol."
Počet nesplněných DÚ se okamžitě zvýšil.

Můj životní příběh byl určen dvěma výměnami. Můj otec mě daroval jako učednici těmto ženám, aby se stal králem. A po létech studií, když jsem vyrostla v ženu, jsem já sama obětovala svůj zrak, abych získala schopnosti.
Tak to chodí už celá staletí. Člověk nemůže mít všechno. Jsou síly, které vám hodně dají, když jim dovolíte vám hodně vzít. Teď vidím věci, které jsem si ani po patnácti letech v těchto lesích nedokázala představit, ale moudré knihy mi každý večer předčítá učednice. A až ona dosáhne toho správného věku, přijde další, která ji nahradí. Ať už obětuje a získá cokoli.

Cris s Tonym byli ztraceni ve velikém skladu a nemohli se dostat ven.
"Za tohle můžeš ty," oznámil mu Tony.
"Tak se zeptáme tamhle těch lidí," pokrčil rameny Cris a hned k nim vykročil. "Promiňte!"
"Počkej! Crisi!" pokoušel se ho zastavit.
"Nevíte, jak se dostat ven?" Ale to už na něj mířily zbraně.
"Crisi! To sis nevšiml, že tu probíhá transakce?" řekl skrze zuby.
"Jak jste se sem dostali?" řekl pán s kufříkem.
"Zabte je, jsou to poldové!" vykřikl chlápek s boxem.
Naštěstí pro ně v té chvíli vpadlo dovnitř celé komando a oba stihl utéct před střelbou.
"...tvoje chyba-!"

"Hody, hody, doprovody,
dejte vejce malovaný,
po pěti nebo po šesti,
jinak vám dá Sauron pěstí."
"Hody, hody, doprovody,
sežeru vás cobydup,
když nedáte malovaný,
aspoň si zas spravím chrup!"
"Hody, hody, doprovody,
dejte aspoň bílý,
radím já vám děti dobře,
Santerovi to střílí!"
"Hody, hody, doprovody,
vy mudlovský šmejdi,
slepička vám v koutku
akorát tak zhebne."
"Hody, hody, doprovody,
na vrbovým proutku,
naberu vás na lopatu,
budu mít pochoutku."
"Hody, hody, doprovody,
myslíš si, že utečeš?
Sežral jsem už mámu, tátu,
ty seš pro mě jako veš."
Společný chór: SNESE JINÝ!
*
Z nějakýho záhadnýho důvodu žádný vajíčka nepřinesli. Nechápu.

Nastal čas výplat a to znamenalo jediné. Bídák se postavil do vchodu hostince a každý, kdo chtěl vejít, musel nejdříve splatit sekyru, kterou tu nechal za minulý měsíc. Většinou se to obešlo bez problémů a každý zaplatil požadovanou částku. Co na tom, že byl najednou o polovinu výplaty lehčí a od půlky měsíce bude pít na sekyru...
Bohužel se našli i tací, kteří měli dluhy i jinde a tak neměli dostatek peněz na zaplacení. Bylo jim jasné, že se Bídákovi jen tak nevyhnou. Zvláště když měl své lidi všude. A tak museli zaplatit někdy i zlomenou rukou, aby vyrovnali účet.

Bankovní úředník Wilfried Porsche nikdy nebyl protivnější, než když město navštívila inspekce z ředitelství Sanfranciský investiční banky, aby zkontrolovala stav pobočky a prověřila všechny ty neuvěřitelný ztráty bankovek, k nimž tu pravidelně docházelo.
Vešel do lokálu a zamířil rovnou k baru.
„Dvojitou režnou.“
„Tak to jsme asi dopadli špatně.“
„Kdyby existovala možnost udělení záporných bodů, dlouho by neváhali.“
Barman se podrbal na bradě.
„Hele, Wille, půjčil bys mi dvacku?“
Porsche chvíli váhal. Pak vytáhl ošoupanou bankovku.
„Tohle je moje poslední transakce. Vracím se do Evropy.“
„Máš recht, tati,“ ozval se malej Ferdinand. „Budoucnost je v kolech a ne v dolarech.“