DMD č. 20. pro 20. 4. 2014. Téma: Transakce

Povím vám, jak to bylo s Faustem doopravdy. Dalo by se říci, že jsem v tom měl prsty. Ten chudák dřel jako kůň, vyzkoušel snad všechno, ale marně. Viděl jsem to. Jeho zoufalství mi mohlo dobře posloužit. Nabídl jsem mu pomoc výměnou za jednu laskavost. Nejdřív byl nedůvěřivý, ale když jsem mu slíbil splnit nejdřív svou část dohody, přijal.
Pak už to bylo snadné. Ďábel se mnou velice ochotně vyměnil lidskou duši za jednu laskavost.
Ale abyste nemysleli, že jsem ukrutník, nechal jsem Fausta těšit se mým zlatem celý jeden rok. Pak jsem ho poslal na schůzku.
Dobrej kšeft, ne?

Nesympatický muž, říkejme mu třeba Dick, seděl v autě a pozoroval svého Posla.
Posel zrovna vešel do bistra, kde se posadil proti "Instalatérovi" a chvíli spolu hovořili.
Po nějaké době Posel, který se ve svém obleku do toho podniku nehodil, vytáhl z kapsy papírek a podal ho Instalatérovi.
Dick ocenil tu eleganci, všechny ty kufříky, igelitky a tašky jsou hrozně nepraktické, šek schováte snadno.
Nemusel ani ztlumovat tu hroznou hipíckou hudbu, dovedl si představit, o čem se baví.
"Chceme všechno vidět a všechno slyšet," řekl Posel.
"A nebojte se, nikdo nic neuvidí, ani neuslyší," odpověděl Instalatér.
"Nezapomeňte, Watergate," připomněl Posel.

„Mon chéri!“ zavrněl Lucovi za zády známý hlas. Jakmile se otočil, Francie ho zahrnul objetími a polibky. „Blahopřeji!“
Francie se kouzelně usmíval a Lucembursko okamžitě zostražitěl.
„Pardon?“ vyhrkl a pokusil se mu vymanit.
„Ách, dokonalý přízvuk,“ rozplýval se Francie, který ustoupil jen proto, aby mu věnoval pohled, při němž si Luc připadal nahý.
„D-děkuji?“
„Už se těším na naše dlouhé rozhovory,“ snil dál Francie, pak se při pohledu na zoufale couvajícího Luca zarazil. „Pan bratr ti to neoznámil?“
Luc vpadl celý rudý do pracovny Nizozemska. „Ty mě chceš prodat Francii?!“
Nizozemsko sklopil hlavu. „Můj král...“
„ZA MIZERNÝCH PĚT MILIONŮ GULDENŮ?!“

,,Jacku? Jak dlouho tu budeš?" zeptal se Doktor.
,,Nevím."
,,Jistě tě Torchwood postrádá," pokračoval.
,,No, možná. Ale oni se beze mě obejdou."
,,Nevím, Jacku. Jistě jsi moc důležitá součást. Což mi připomíná, provedl jsi už tu transakci?"
Jack se zamyslel.
,,Jakou transakci?" zeptala se Donna. ,,On ti za něco platí?" vyděsila se.
,,Databázovou transakci, Donno. Chtěl jsem, aby veškeré údaje o mně vymazal z jejich databáze."
,,Na to jsem zapomněl," řekl Jack.
,,Tak to upaluj udělat!"
,,Dobře, tak zase někdy, Doktore," mrkl na něj.
,,Ty vždycky víš, jak se ho zbavit, co?" řekla Donna, když sledovali Jackova vzdalující se záda.

Oleně Ševčukové se povedlo uzavřít smlouvu s ďáblem, ještě než jí bylo dvacet. Dokonce dvě smlouvy. Dva ďáblové.
Když seděla sama v kavárně, přemýšlela, koho z nich by teď viděla více nerada. Domingo ji už několikrát nečekaně uhodil. Přímo v bezpečném bytě Milice, ostatním na očích. Vrbenský jí ublížil jen jednou. Telepatický nájezd. Radši by teď viděla Dominga.
Názor přehodnotila o týden později, když jí Domingo v zapadlé uličce rozbil hlavu o zábradlí.
Když byla schopná udržet v ruce mobil, jako první vytočila Vrbenského dvanáctimístné číslo.
Věděla, že za pár hodin zemře. Dost času říct mu všechno.
A nezemře sama.

Ne každý slavil, když padlo Impérium.
Ne každý truchlil.
Někdo prostě jen sbalil kufry a rychle vypadl z Coruscantu.
Guvernér Centrální banky měl vše připravené dávno.
Kufr i jednosměrnou letenku na opačný konec Galaxie.
Zbývalo udělat jediné.
Trik tak vousatý, že na něj bezpečnostní protokoly už dávno nepamatovaly.
U všech transakcí onoho dne zaokrouhlit částky na celé kredity směrem dolů.
Zbylé centy převést na jediný účet.
Při miliónech operací, které bankou protekly, to hodilo pěkný balík.
Stačilo stisknout jediné tlačítko.
Pro jistotu vše prohnat přes corellianské a mandalorianské banky.
A teď, sbohem Coruscante, nebylo zde špatně, ale jinde bude líp ...

Thoru Gundersenovi nikdo neřekl jinak než Švéd. Byl to vysoký, vyhublý chlap, kterého se každý trochu bál, i když byl vcelku zdvořilý. Vždycky, když vdově Aberdeenové podával peníze, otřásla se – ale platil poctivě.
Večer v saloonu se mu všechny holky vyhýbaly – kromě té mladé, kterou ještě nezkoušel. Cestou nahoru se na ni nedíval. Jakmile za nimi ale zapadly dveře a ona k němu lascivně přistoupila, vrazil ji facku. Překvapeně zavrávorala, z očí jí vytryskly slzy. Když jí vrazil druhou, vykřikla. Od vedle přiběhl vyhazovač Sean.
„Děje se něco?“ zeptal se Barb.
Barbara Mitchell polkla slzy. „Všechno v pořádku. Zákazník zaplatil.“

Jaroslav platí za všechno. Za krásnou vilu v dobré čtvrti, takže už se nemusím bát večer vystrčit nos z domu. Za oblečení kvalitních značek - už nenosím oblečení po starším bráchovi. Za boty z měkké kůže namísto mých sešlapaných kecek. Za exotické dovolené místo kempu na Lipně. Za večeře v luxusních restauracích, kde mi servírujou steaky - stokrát lepší, než těstoviny s kečupem. Máme i paní na uklízení, takže to u nás nevypadá jako v brlohu. Časem mi snad koupí i auto.
Žiju si líp než naprostá většina mých spolužáků. Je to dobrá transakce - Jaroslav platí všechno, já platím jen svým tělem.

„Budu platit kartou,“ vysloví u pokladny pečlivě.
V hlavě si vybavuje manuál.
„Vsuňte kartu do přístroje. Zmáčkněte OK, zadejte PIN a znovu OK,“ chrlí na něj prodavačka naučeně.
Začne se potit. PIN je to podivné označení pro čtyři čísla. Má skvělou paměť - to si musí pamatovat. OK, to je kde?
Transakce zamítnuta.
Jak je to možné?
A proč nemohl dostat normálně mudlovské peníze?
Být špionem ve světě mudlů, když jste pocházeli z čistokrevné kouzelnické rodiny, bylo naprosté peklo. Zvlášť když manuál, jak používat platební karty, bankomaty, chytré telefony nebo internet psal někdo, kdo o tom věděl ještě méně než vy.

„Housi!“ zvolala energicky.
„Cuddyová?“ odvětil ležérně a, věřte nebo nevěřte, i do toho jednoho slova dokázal procpat asi tak tunu sarkasmu.
„Léčíte tu dívku přes můj výslovný zákaz?“ zatvářila se výhružně.
„Ano,“ ušklíbl se, ale bylo vidět, že znervózněl, nečekal, že bude odhalen tak rychle.
„Nechávám ji převézt do Městské nemocnice,“ oznámila své rozhodnutí.
„Pak zemře…“ odvětil a kulhal pryč.
Byla si téměř jistá, že blafuje. Ale co když ne?
„Housi!“
„Cuddyová?“
„Dovolím vám ji léčit.“
„Vynikající.“
„Ale budu po vás chtít dalších deset hodin na ambulanci.“
„To je vydírání,“ namítal.
„Kdepak… obchod,“ usmála se sladce, ráda za dílčí vítězství.