DMD č. 20. pro 20. 4. 2014. Téma: Transakce

Ležel jsem tam už několik hodin, když se konečně začalo něco dít. Na opačném konci ulice se vynořilo ze zatáčky terénní auto se zatemněnými skly, a rychle se blížilo k místu setkání.
Sledoval jsem ho skrz hledí odstřelovací pušky, dokud nezastavilo. Vystoupila z něj najatá gorila a hned po ní náš kontakt. Chvilka nato se ze skrytého vchodu vynořil Freddy a Lil, nesoucí kufřík se Zbožím.
Začal jsem mít pocit, že je vše na dobré cestě, když v tom jsem spatřil na protější střeše nějaký pohyb.
Sniper! Právě se dostal na pozici. Takže zákazník nás podrazil.
Zamířil jsem a vystřelil.

Lidé mají tendence chtít toho příliš,
a když někdo pravdu plivne – šílíš,
nebude z tebe bohatý právník,
spíše jenom obyčejný strávník,
budeš žít ze dne na den, chudinko,
z tvých snů zbude takhle malinko.
Nebo se vyšplháš k těm mocnějším,
budeš čelit obludám zrůdnějším,
v rukou držet moc celého světa,
zabít tě může jen jediná věta,
ale máš v područí životy ostatních,
nemusíš se ani dovolit pokladních,
abys jednoho ze země sprovodil,
abys třebas celému klanu uškodil.
A tím se liší had a krtek,
spousta moci, spousta smrtek.
Jeden peněžní machinace,
druhý lidské rasy likvidace...
Ale pořád je to transakce!

"Nezdá se mi to vůbec správné," zapochyboval John už asi posté.
"Apeluji na vaši přirozenou zvědavost." Oči hraběte byly velmi uhrančivé. "Rozmyslete si to pořádně. Tolik jsem toho zažil. A za ty roky jsem objevil mnohá tajemství, o která se toužím s někým podělit."
John mlčel a hypnotizoval šálek čaje. Ačkoliv zasvětil své srdce vědě, pořád byl dobrý křesťan a tahle nabídka zaváněla peklem.
"V čem je háček?" zeptal se nakonec.
"Háček? Ach vy lidé pořád hledáte nějaké háčky." Ušklíbl se hrabě. "Žádný háček není. Každý večer troška krve. Výměnou za moudrost staletí."
"Dohodnuto."
Harker s Draculou si potřásli pravicemi.

„Myslím, že bysme s tím měli přestat,“ sundal si unaveně brýle a podíval se na Michala, který si pilníkem zkrášloval své kopyto.
„Co máš na mysli?“ nadzvedl tázavě obočí a podíval se na padlého anděla sedícího u osobního počítače.
„Měli bysme přestat přijímat platby formou žíní z jednorožců, pegasů a další havěti. Prostě jen peníze. Ulehčilo by nám to spoustu práce.“
„Ale to nemůžeme našim zákazníkům udělat…,“ usmál se vyhnaný čert vlastnící obchod s magickými předměty.
„Ale tyhle pracné převody přes židovské prostředníky, kteří nám za to jako jediní vyplatí peníze, jsou příšerný.“
„Myslíš, že nás oškubávaj?“
„Myslíš, že ne?“

Daniel běžel časovými tunely. Před očima ho strašil vyčítavý pohled přítele, který zjistil, čeho je schopný.
Běžel. Dokud nepadl.
Probraly ho jemné ruce, které mu otíraly tvář.
„Vítej, Danieli,“ usmál se muž laskavě.
Daniel zmateně zamžikal. „Kde…? Kdo?“
„Nikde. Kdo? To přece víš,“ usmíval se muž.
„Pane?!“ zdráhal se věřit Daniel. Boží syn přikývl.
„Jak?“
„Uběhl jsi dva tisíce let,“ vysvětlil mu Ježíš.
„Zradil jsem přítele, Pane. Třiceti kapkami krve,“ plakal Daniel.
„Soudíš se příliš přísně. Můj život si lidé cenili na třicet stříbrných, přesto jsem zachránil svět,“ uklidňoval ho Ježíš.
„Proč tyhle transakce vyžadují nevinnou krev?“ šeptal Daniel zlomeně.

I deposit the little girl into the arms of the distraught wife. She hugs the child to her chest, both sobbing and snuffling. I quickly switch with Mithra. Mithra is better with people.
“Thank you!” the woman cries and pulls Mithra into a sort of three-way hug. “You saved my baby! Thank you so much!”
I meet the husband’s eyes and tacitly direct him to the office. It’s satisfying to do good deeds and save kids’ lives, but we still have to eat. Besides, he’s got his daughter back. What do a few thousand Euros mean in comparison to that?

"Jé, Košíne, víš co?"
"Nevím."
"Skvělé zprávy! Postelka je prázdná! Páníček je pryč! Úplně vstal!"
"To není možné! V neděli nikdy nevstává před devátou."
"Tak se pojď schválně přesvědčit."
Ťap, ťap, ťap.
"Nojo, je úplně pryč. Skočíme do postelky?"
"Já tam skočím první!"
Hop. Hop.
"Tady je zválená peřinka, jako obvykle. A polštářek."
"Ale pyžámko tady není."
"To asi složil někde zvlášť."
"Hele, Želví, neměli bychom o tom někomu říct?"
"A komu asi?"
"Já nevím, třeba paničce."
"Určitě o něm ví. Radši se tady stočíme do klubíčka."
"Jasně."
"Tak, a výměna obyvatel postelky je dovršená."
"Výměna jako transakce?"
"Radši spi."

„Teď už to jen tady podepíšete kapkou krve a hotovo,“ usmál se ďábel.
Byla to jediná možnost. Potřeboval pomoc. Byl tak strašně slabý. Vyčerpaný. Každé ráno strávil celou věčnost přemlouváním sebe sama, aby vstal. A nebyl sám. I kdyby se on naplnění slibu nedočkal, lidstvo ho potřebuje.
„Tak, výborně. Jak jsem řekl, velmi brzy se na trhu objeví látka, která se stane snadno dostupnou, masově užívanou a společností schvalovanou. Nejen vy, ale celé další generace budou těžit z jejích vlastností.“
„Jo, jasně, to už jste říkal... Můžete mi jenom ještě zopakovat, jak že se ten váš zázrak bude jmenovat?“
„Kafe.“

Neplakej, sestřičko. Já vím, bolelo to, víc na duši než na těle. Poslouchej, povím ti pohádku.
Byla jednou jedna princezna a ta žila v zakletém hradě. Hlídal ji černokněžník, ježibaba ji týrala hladem a prací a dvě cácorky si z ní udělaly služku. To jsme byly my dvě. Jenže pak přišel mocný kouzelník a princeznu vykoupil za patnáct set franků a odvedl ji s sebou. A tam někde daleko, třeba v Paříži, potkala krásného prince a žila šťastně až do smrti.
Nás ten černokněžník prodává za mnohem míň. A kolikrát to ještě udělá, než mu vyděláme stejnou částku jako Cosetta?

Dostat se dovnitř mu dalo pořádně zabrat. Jen příprava na průnik byla náročná. A ten ustavičký strach, že ho někdo objeví. Ale teď už byl relativně v bezpečí, schovaný před jejich slídivým zrakem. Teď ho ovšem čeká ten nejnáročnější úkol. Dostat se až do Centra a provést tu transakci, nedůležitější v jeho životě. Času měl zoufale málo a pokus jen jeden. Pokud se vše nepovede hned napoprvé, znamená to okamžitý konec.
Ještě kousek... Konečně!
Je v Centru. Teď už jen připravit data, velice opatrně je zadat a ještě opatrněji celou tranakci odeslat. A pak už se jen a jen... Množit.