DMD č. 21. pro 21. 4. 2014. Téma: Cesta pravé ženy

Nenáviděla to tam.
Její přítel ji vzal do míst svého mládí. Aby poznala jeho kořeny.
To tedy poznala.
Ovce smrděly.
Muchničky strašně kousaly. Byly úplně všude.
I na záchodě.
Hlavně na záchodě.
Pršelo.
Cesty, které nebyly bahnité nebo pod vodou (to není potok, lásko...) byly tak uzoučké, že ji vřes chytal za kolečka kufru. Toho, který pečlivě zabalila, když svému milému oznámila, že je konec.
Včera přestala jít elektřina. Mobil ztratil signál. A on mluví jen o nějaké pitomé katastrofě.
Dokodrcala k silnici a zvedla palec.
Pojede do civilizace.
Nějaký ten konec světa (nebo dva) ji přece nepřinutí změnit standardy.

Vždycky se dívala, jak lidé, které milovala, stojí před ní a chrání ji. Dívala se jim na záda, poslouchala jejich konejšivá slova. Sledovala, jak se před ní rodí hrdinní mužové, jejichž statečnost bude opěvována v písních. Záviděla jim. Toužila se jim vyrovnat, být součástí toho hrdinského světa, který byl krutý ale také vznešený a krásný. Nenáviděla a bála se své bezmocnosti.
Teď to byla ona, kdo chránil. Stála sama před Černokněžným králem Angmaru.
Strachy se jí třásly ruce, nohy měla jako máslo, žaludek sevřený úzkostí a zlomená ruka ji bolela.
A věděla, co má udělat: Useknout té hnusné bestii hlavu.

„Každá mladá šlechtična musí umět vyšívat, komteso Alžběto. Dále pak ovládá hru na klavír a společenskou konverzaci.“
„Myslíte ty pitomý řeči, že je krásný počasí, slečno guvernantko. Nebo ano, milý choti. K tomu mě v životě nikdo nedonutí.“
„A jak si Vaše Jasnost představuje svoji budoucnost, když ne po boku nějakého šlechtice?“
„O své další cestě životem mám poměrně jasnou představu. Stanu se členem osobní stráže našeho krále a nakonec budu této gardě velet. Budu gardisty učit střílet z luku, šermovat a ovládat sekyru. A po večerech s nimi budu pít a hrát vrchcáby.“
Nelze se divit, že guvernantka omdlela.

Christabel spěchala spletitými chodbami hradu. Noc byla jasná, za okny svítil měsíc v úplňku. Nebylo slyšet nic než tichá ozvěna jejích kroků. V duchu si opakovala cestu, kterou jí šeptala Geraldine. Doprava, dlouhou chodbou na konec, malými dvířky prolézt, vystoupat po schodech, dalším schodištěm zase dolů, v polovině chodby přitisknout ucho ke dveřím. Ticho. Opatrně je otevřela. Doufala, že bard Bracy tuto noc opět nespí ve svých komnatách. Ale ložnice byla prázdná, krb vyhaslý. Srdce jí bušilo, když zpod šatů vyňala kouzelné lístky kapradin a vložila je bardovi pod polštář. Znala už jedno z Geraldininých tajemství. Geraldine by je nezahřála.

Byl to ten časopis. Na titulu byla dívka a úžasný dort.
Brandy se zamilovala do toho dortu.
Pak ale četla dál.
Dokonalá žena... ach. Není ona vlastně taky žena?
„Sebevědomí!“ Brandy se zazubila, plachostí netrpěla nikdy.
„Kariéra!“ Samolibě si vzpomněla na prodělané boje, které byly většinou vítězné.
„Okouzlující křivky!“ Nejdřív nalétla nad rybník, ale foukal vítr.
Potom se zmenšila před Alžbětino zrcadlo. Kriticky obhlédla půvabnou křivku krku, klenuté boky, silné spáry, elegantně nesený ocas a spokojeně povzdechla – na cestě stát se pravou ženou zjevně neležel ani kamínek.
„Dieta!“
Přečetla si to jednou, podruhé...
Hm.
Rozhodla se.
Být dračicí je lepší!

Vynořila se z mořské pěny, a když sluneční paprsky poprvé dopadly na její nádhernou tvář, celý svět se rozjasnil zářivými barvami. Oblékla si šaty z nebeské modři a vydala se na cestu krajem.
Všude, kam její noha vkročila, přinášela lidem naději, mír a lásku. Králové plakali, když spatřili její spanilost, horkokrevní mladíci zahazovali meče a chápali se seker, aby postavili dům pro rodinu. Mladé dívky ji doprovázely na každém kroku a z jejich líbezných hrdel se nesl nadpozemský zpěv.
A tak kráčela po své cestě, Afrodita, z vln stvořená. Jejím posláním bylo přinést něhu a lásku do temného mužského světa.

V určitém věku přestanete očekávat prince na bílém koni a v zářivé zbroji. Upnete se k práci, i když třeba pracovat nemusíte, a snažíte si vsugerovat, že muže ani děti nepotřebujete. A pořídíte si domácí zvíře.
Já začala chovat draky. Rozhodně ne kvůli tomu, aby mě ten princ (kdyby přece přijel) měl před čím zachraňovat. Moji draci nejsou jako ti z pohádek. Spíš potřebují, aby někdo chránil je.
Jenže na cestě životem číhá nejedna zákruta. Objevil se vznešený drak. A objevil se… Tedy byl to jen kapitán, koně neměl a zbroj měl trochu otlučenou, ale… Miluju ho. A vždycky budu.

28.4.2014, Ankh-Morpork, sál u Proraženého bubnu
Program:
čarodějnická sekce
8,00 Gita Oggová: Probuďte Bohyni v sobě
trpasličí sekce
Pleskot Řiťka:
9,00 Několik zdravých cviků se sekerou
9,30 Několik typů na úpravu vousu
10,30 Jak vybrat slušivou helmu
11,00 Pečeme vskutku dobrý chléb
12,00 Jak zvednout malé sebevědomí
14,00 Sedm zaručených rad, jak poznat pravděpodobného muže
sekce zombie
magistra Rubášová:
16,00 workshop: opravujeme drobné vady na kráse
17,00 Nové trendy v mumifikaci
18,00 "Krásy neživé přírody" - módní přehlídka
závěr:
22,00 Esme Zlopočasná: Uspěte Bohyni v sobě
Srdečně zveme!

Říkávali jí, aby se dobře vdala - za čistokrevného kouzelníka z dobré a bohaté rodiny. Vedli ji k nenávisti mudlů, mudlovských šmejdů. Hltala každé slovo.
V Bradavicích děti nečisté krve šikanovala.
Sedm let vybírala pečlivě nastávajícího, nakonec se rozhodla. „Bude to Rudolfus Lestrange,“ oznámila rodině.
Nikdy však nebyla se svým postavením spokojená. Být něčí manželkou není poslání. Proto podlézala, plnila ty nejtěžší rozkazy. Nakonec si vydobyla správné místo ve společnosti - po jeho boku. Dostalo se tam pouhých pár vyvolených. Byla jedinou ženou v úzkém kruhu. Pro mnohé se stala obávanější, než kterýkoliv smrtijed.
S mocí se cítila silná.
Moc ji zabila.

Dneska mám casting, fotografování, rozhovor v rozhlase, generálku v divadle, večerní představení a sedánek s kolegy. Uf. Večer si dám sprchu a padnu do peřin. Ještě si musím rozmyslet, s kým. Producent po mně házel očkem, ale houby, to je ten typ, co je lepší ho nechat v nejistotě a jenom flirtovat. Kameraman by rád, ale je mi na nic. Ale počkat, otec milovníka v tomhle souboru je ředitel reklamní agentury. Tak co, otce nebo syna? Nebo snad oba?
Milovník... ano, kdysi se mi jeden líbil. Moc. Dala jsem mu na schody proutěný košík. Ať se stará. Já budu žít.