DMD č. 21. pro 21. 4. 2014. Téma: Cesta pravé ženy

Edvin, toho času bohatší o několik nesourodých copánků a věneček z kopretin, se zastavil na rozcestí pod Stalinovým pomníkem na Letné a přemýšlel, kudy jim utekla Alenka.
„Šla cestou pravé ženy,“ poradil jim kámoš Stalin a Dorotčiny kamarádky začaly diskutovat.
Sansa soudila, že pravá žena vyrazí cestou nejkrásnější, po mramorové dlažbě. Pippi se chtěla vrátit pro balón a Koralína vzpomínala na jiné dobrodružství plné pravých a nepravých nejen žen. Kitty paličatě trvala na tom, že mají jako všechny správné dámy mířit do města, a Saša omdlela ze šoku, že někoho zajímá její názor.
Edvin šel napřed tam, kam ukazovala rolnice.

„Pán si mě vyvolil. Je to velká pocta,“ prohlásila Bellatrix se svým maniakálním úsměvem.
„Bello, posloucháš se vůbec?“ řekla Narcisa a zněla opravdu unaveně. „Tohle přece… to není cesta, kterou bys měla jít. Měla bys založit rodinu, vychovávat děti. Ne mu dělat poskoka a nechat se mučit.“
Ruka jí sjela k hůlce. Lucius, do té doby mlčky přihlížející, zpozorněl. Věřil sice, že na svoji sestru by nezaútočila, ale… kdo ví, třeba už se dostala i za tuto hranici…
„Jistě, tys byla vždycky hodná holčička, že?“ zaprskala Bella. „Musíš být rád, jak vzornou ženušku máš, švagře.“
„To vskutku jsem,“ odpověděl důstojně.

Malá Apolenka se rozběhla za utíkajícím míčem, neslyšela vychovatelčino volání. Najednou ji dvě ruce pevně popadly a zvedly ji ze země.
„Nana, můj míč!“ piští Apolenka.
„Zítra vám koupíme nový,“ zkouší to vychovatelka laskavě.
„Ale…“ Apolenka rezignovaně špitne.
„Tam nikdy nesmíte, slibte mi to.“ Chůva ji hladí po vlasech a vede ji směrem pryč. „Za touhle ulicí je Pátá čtvrť, tudy správné a slušné dívky nechodí.“
„A pánové touto cestou mohou, nana?“
„Ne, ani slušní pánové sem nechodí.“
Apolenka byla zmatená. Poslední procházka s tatínkem vedla právě touhle ulicí. A paní, která si s ní hrála, jí připadala celkem milá.

"...nakonec to šlo císařem, ale normálně mi dali malýho do náruče. Akorát jsem měla v porodním plánu plnej bonding, jenže jsem pak byla v narkóze a malýho odnesli do inkubátoru."
"Simtě, ty naděláš. Když jsem měla tebe, tak jsem tě pořádně viděla až ráno a pak vás vozili na kojení. A taky žijem, žejo."
"Holčičky moje, mně to příde, že už nevíte, co je to bejt ženská. Já když čekala nejstaršího, tak jsem do porodu dělala na stavbě. A byl nedonošenej, tak se frknul v pekáči do trouby."
Nastálé ticho rozetne prabába: "Pche, a v jámě na mamuta jste rodily?"

Hned jak jsem jednou pobrala rozum, věděla jsem, že budu jiná. Jiná než matka a bába.
Nebudu celé dny šukat po světnici a ani mě nenapadne skákat přes plot kvůli peří. Když už, tak ho obejdu, jsem inteligentní žena. Vzdělaná, emancipovaná!
Neprosedím celý život u pece.
Až se budu vdávat, tak to bude z lásky. S mužem budeme společně bojovat za práva žen!
Já budu někdo – osobnost! Budou o mně psát knihy, děti o mně uslyší ve školách.
Nechci se za čtyřicet let podívat do zrcadla a vidět moudrou stařenku v kroji a s šátkem na hlavě... A do háje.

Copak to neviděli? Chtěla přece jen to, co každá žena na světě. Ve všem, na čem záleželo, se nelišila od většiny z nich.
Sotva dospěla z dívky v ženu, provdala se. A i když to zpočátku bylo těžké, nakonec by pro svého muže obětovala vše.
Měla děti. Tři. A milovala je víc než cokoli na světě, i když si s nimi nevěděla rady.
Ale nejen pro ně byla Matkou. Snažila se je všechny ochránit. Vybudovat domov. Není tohle přesně to, co žena dělá?
Před zdmi Meereenu se shromažďovala armáda. Deanerys si přála, aby to bylo tak jednoduché, jak se zdálo.

Jak již bylo řečeno, učit boj světelným mečem v akademii, která se snažila o co největší rozmanitost stylů, bylo náročné.
Yussi to ovšem zvládal s přehledem. Prcky učil schii-cho, cestu sarlacca, pohyblivější učedníky akrobaticky laděné ataru, cestu jestřapýra, a ty s vrozenou nebo vytrénovanou silou shien, cestu kraytského draka. Improvizační niman, cestu rancora, za něj vyučoval velmistr, kterému na oplátku pomohl s vypilováním nové bojové formy nasersi, cesty opilého Wookiee.
Břinkotyčky bzučely, děti se rubaly a mistr měl radost.
Ovšem je pravda, že Valla ho svým vynálezem botychtsu, cesty pravé ženy, kdy odmítala vzít světelný meč do ruky, poněkud rozhodila.

Vždy dokonale elegantní,
nikdy extravagantní,
sladký úsměv na růžových rtech,
hrdinskou historku doprovodí vzdech…
Není chvíle, kdy černá nezdobí tvář,
není možno dokreslit dívce svatozář,
prázdné oči plné chladného odstupu,
nezvládnete pokořit, svést na ni potupu…
Šedá myška sedí v koutě, za knihou ukrytá,
světem spíše plouží se, stínem klopýtá,
jednou třeba děvče i vyvolá hlas,
ozáří nás všechny pravdivosti jas…
Hodně odhalené kůže, málo schovaného,
nevnímá čas, žije z přítomného,
bojí se každý jen trochu blíže znát,
musel by se podřídit, nebo se s ní prát…
Ať je v tom přesvědčení či geny,
každá cesta je cestou pravé ženy.

Věděla, že tohle bude výzva. Co výzva. Problém. Životní cíl.
Byl o dvacet let starší.
Všechny ho milovaly, než ho začaly po první hodině nesnášet.
Byl dvojíma agentem, i když to tehdy nevěděla.
Měl naprosto příšernou povahu.
Naprosto příšerné hábity.
Její přátelé ho nenáviděli.
On po první hodině, kdy na něj chtěla zapůsobit, nenáviděl ji.
Ona se rozhodla, že si ho vezme.
Bylo jí dvanáct.
Nenechala se ničím a nikým odradit a vydala se tou cestou. Protože pravá žena si jde vždycky vlastní cestou. Jedině ta totiž vede k vytouženým cílům.
Hermiona Snapeová se s úsměvem podívala na svého manžela.

Bod nula
Na počátku byla dvojice buněk s poloviční genetickou informací. Pluly prostorem. Větší byla osamělá, menší měla spousty přátel. Setkaly se v úzkém tmavém prostoru. Okamžitě pocítily touhu splynout. I stalo se tak.
Bod jedna
Byly si souzeny. Obě měly chromozom X. Spřízněné duše daly vzniknout hloučku buněk a ten se uhnízdil v děloze. Byl den šestý.
Bod dva
Embryu ženského pohlaví se vyvinulo srdce. Začalo tlouct. Nejdříve slabě, potom silně a mocně. Pohánělo krev do budoucích orgánů. Nastal týden čtvrtý.
Bod tři
Plod začal připomínat člověka. Nastal týden devátý.
Bod N
Děvčátko spatřilo svět. Jeho cesta životem začala.