DMD č. 21. pro 21. 4. 2014. Téma: Cesta pravé ženy

Moji drazí rodičové,
místo na medicínu jsem se v Curychu zapsala na polytechniku. Jsem pátá žena, která zde studuje, v ročníku jsem sama. Kolegové si mne váží, ani nekomentují, že jsem kulhavá a nehezká. On si to nemyslí.
Maminko a tatínku, já se zamilovala. O zimních prázdninách přijedeme spolu, abyste ho poznali. Povím vám pak něco, co nechci psát. Ale co, stejně se vezmeme, dostuduji a stanu se doktorkou, přestanu být knihomol a budu mu pořádnou ženou, naučím se vařit a budu se o něj starat a pomáhat mu se vším, aby on mohl pokračovat ve výzkumech.
Líbá vás
Mileva.

V sedmi letech Izumi pomocí alchymie rozmetala kůlnu.
Ve čtrnácti porazila učitele bojových umění.
V osmnácti ji učitel alchymie poslal do zasněžené pustiny, aby tam měsíc přežívala. Objevila tam životní filozofii a předsevzala si, že neumře, dokud nepozná milostnou vášeň.
Ve dvaadvaceti při návratu z lovu vrazila do muže, jenž jí dvorně podal medvěda, který jí upadl na chodník.
Ve třiadvaceti si onoho gentlemana vzala.
O pár let později porušila tabu. Draze za to zaplatila.
V devětadvaceti přijala za žáky Alphonse a Edwarda, protože dětem nedokázala odříct.
Nato kluky vysadila na pustém ostrově, ať se tam měsíc protloukají, jak chtějí.

Nikde nikdo, příjemný les a nádherná cesta, všechno mlčí. Všechno tedy ne, ptáci zpívají, vítr hvízdá, stromy ševelí. Je tu krásně. Čas tu plyne mnohem pomaleji než ve městě, vlastně skoro vůbec.
Nakonec do toho města přece jenom dorazíte a potkáváte ty… lidi. Nepříjemně se culí a nutí vám věci. Naprosto nepotřebné, zbytečné a nechutné. I když nechcete být zlí, všichni vás štvou. A vy stejně nakonec zalitujete, že jste nezůstali v tom úžasném lese.
No a ke všemu zlému, stejně vás potom, na konci dne, někdo okrade.
A takhle dopadla cesta ženy, která se na písčitém rozcestí dala vpravo.

Život ženy v lepší rodině byl jednoduchý. Musela správně vyrůst, nejlépe do krásy. Měla být vzdělaná v domácích pracích, jako bylo šití, vyšívání, dekorování. Měla se učit nějaký cizí jazyk, nejlépe francouzštinu, aby to dobře znělo. Musela se umět dobře chovat.
Ale to všechno jí bylo k ničemu, pokud neměla dostatečné věno. Mohla být i dokonce i hloupá, ošklivá a nešikovná, ale když měla peníze, měla automaticky vstupenku do lepší společnosti.
Pár tisíc bylo minimum, ale se stoupající částkou se zvyšovaly i šance na to, že uloví opravdu bohatého a zámožného manžela. Na pravou lásku ale taková žena mohla zapomenout.

Doba, ve které žila, ovlivnila ideál pravé ženy. Její rodiče se snažili, aby se mu co nejvíce přiblížila. Chtěli, aby byla jemná, pobožná, pracovitá žena, která dokáže vést domácnost. Zároveň aby byla skromná, respektovala svého manžela a byla dobrým vzorem pro své děti.
Ona navíc dokáže být svému muži příjemnou společnicí a umí ho utišit hudbou. Loutna pod jejími prsty ožívá. Rozechvělé struny zpívají. Nádherné zvuky laskají srdce a povznášejí.
Teď právě se snaží zachytit lahodnou, prchavou melodii, zapsat ji na papír, uvěznit do not, aby se od ní nemohla vzdálit. Úžasný souzvuk.
Miluje hudbu, možná víc než svého manžela.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- Nuž veď ja len tak, či nie si dole v dedine pri Anči.
- Anču mi ty radšej ani nespomínaj. Krepá je, ako noc o pol druhej na obed. Nejaký časopis si nedávno kúpila a prečítala. Šťastný domov sa to volalo. A písali tam, ako byť tou správnou, pravou, ženou. A vravím ti, tak nadávať som už dávno nikoho nepočul.
- To bolo tak zlé?
- Veru, asi bolo, keď sa rozhodla, že si urobí menšiu cestu do Prahy do redakcie, aby im ukázala, ako vyzerá pravá stredoslovenská žena.

Trvala na slušném vychování. Vyžadovala ohleduplné a rovné zacházení i v tomto mizerném světě zařízeném téměř výhradně pro muže. Možná byl příliš drsný, špinavý a nepohodlný, zcela a trvale provizorní.
Ale ona odmítala slevit. Hrdou ženskou disciplínu dodržovala z přirozenosti a chtěla, aby s ní jako s pravou ženou jednali i oni.
První rok se jí smáli. Potom rok mlčeli. Konečně ji uznali a zjistili, že odměnou jim nebude jen dobrý pocit.
Nikdo jiný nedokázal s úřady vyjednat kulatá razítka tak hladce. Vzájemně si pár slovy nedokázali říct to podstatné.
Nakonec jí odpustili i tu jasně fuchsiovou barvu kabiny kamionu.

Majestátně. Klidně. Nesmíš udělat ostudu. Opatrně, ať si nešlápneš na sukni! Dobrá, je čas. Poklekni, skloň hlavu. Hlavně ne moc rychle. Ach, jak je ta koruna těžká. Ne, nesmíš to dát na sobě znát. A teď velmi pomalu povstaň. Výborně. Ne! Neusmívat, musíš vypadat vznešeně! Á, Oskar se na mě usmívá. Ne! Teď není na mávání čas. Teď jsi královna. Nekoukej všude kolem, dívej se dopředu! Ták. Takhle je to správně. Odměřeně běž k Jeanu - Baptistu. Pomalu! Usedni. V klidu. Rovně!
Dobře. Ceremoniál brzy skončí. Jen žádné hlouposti! Toto je tvá cesta.
Cesta korunní princezny... Ne. Královny švédské a norské.

Davidova maminka, má nastávající tchýně, byla etalon pravé ženy. Dokonalá manželka, matka, hospodyně, ozdoba společnosti. David mě uklidňoval, že "mamka je v pohodě", ale já si v ten den, kdy u nás prvně zazvonila u dveří, stejně připadala jako vyděšené ptáče před kobrou královskou.
Vplula dovnitř na oblaku Chanelu, a mě v tu ránu zplihly vlasy, došlo kafe a zdrcla se buchta.
A ona ke mně přišla; se spikleneckým úsměvem a výrazem člověka, který právě předává mladší generaci svoji celoživotní filozofii, mi položila dokonale pěstěnou ruku na předloktí, naklonila se ke mně a sdělila mi:
"Neboj, ono se to neposere."

Akce šla překvapivě dobře. Na to, že čekala, že se tam vůbec nedostanou, tak samotný příchod proběhl hladce. Josefína a Dafné, tedy Mimas a Trins, vedle ní stáli jako čestná a velice vyděšená stráž. Ostatní kluci se rozprchli, zřejmě někam, kde je nikdo neuvidí. Gwen se nedivila. Bylo tu spousta ženských. Veliká spousta.
"Gwen, budeme tu ještě dlouho?" zeptal se Mimas.
"Ne, myslím, že za chvíli to budu moct udělat."
"Půjdeme s tebou," prohlásil Trins.
"Ne, klu- totiž holky. To nejde. Víte to. Musím tam jít já."
"Ale-"
Gwen se naklonila k Mimasovi.
"Já sem tady ta pravá žena, ne?"