DMD č. 21. pro 21. 4. 2014. Téma: Cesta pravé ženy

Doctor se při řízení TARDIS nudil. Amy si četla. Tahle společnice si skoro neustále četla. Doctor si k ní přisedl, sklonil se a přečetl si název knihy.
„Doctore!“ řekla Amy nahněvaně.
„Nechtěl jsem se ptát, vždycky mi nadáváš, když se zeptám!“
„Cesta pravé ženy, Doctore, stačí?“ zeptala se Amy a protočila oči.
„Zajímavá knížka! Znal jsem její autorku, moc milá dáma!“ řekl Doctor a obratně ji o knihu připravil. Pak ji zahodil přes rameno.
„Doctore!“ vykřikla Amy pobouřeně.
„To nepotřebuješ, Pondová! Pravá žena si vždy vybírá cestu sama. A ty už sis vybrala!“
„Vážně?“
„Šla jsi se mnou, no ne?“

13. 6. 1986- Tohle je můj tajní deňíček. Menuju se Chell, mám 6 rokú a králíka Wheatleyho a narozenini.
20. 1. 1988- Strejda Doug nechce, abych mu říkala tati. Mí praví rodiče jsou prý mrtví, ale já tomu nevěřím.
20. 12. 1991- Nechce mě pustit ven z pokoje. Nikdy. A´t prý cvičím a čtu. Včer mi sebral Wheatleyho.
20. 12. 1993- Dnes přišla nějaká paní. Byla moc milá. Zeptala jsem se jí kde je Wheatley, ale jen se usmála a neodpověděla.
9. 6. 1994- Zítra mě Doug konečně pustí ven! Prý pro mě má ke čtrnáctým narozeninám dort a překvapení!

,,Navlhčit!" rozkázala Cassandra.
Poskoci poslechli.
,,Víš, Doktore, jaké vlastně máš štěstí, že jsi pořád mladý," řekla.
,,To nevím, Cassandro. Mně to občas připadá jako utrpení. Asi záleží na úhlu pohledu."
Cassandra se zasmála. ,,Příští týden mě čeká bělení krve. Ach, je to tak těžké udržovat se v kondici, ale to je cesta každé ženy, která chce vypadat dobře."
Rose vedle Doktora vybuchla smíchy. ,,Já nevěděla, že cesta pravé ženy je stát se trampolínou."
,,Ne, Rose, ty se takovou cestou prosím nevydávej," zasmál se.
,,Jen počkej, Doktore. Jednou ti to tvoje mládí seberu!" vyhrožovala Cassandra.
,,A jak to uděláš? Navlhčíš mě?"

Šel muž po cestě. Cesta byla dokonalá. Všude bylo rostlinstvo či zvířectvo. Ale to bylo vše. Muži něco chybělo. A vtom se objevila žena. Připojila se k němu a šli dokonalou cestou dál.
Po chvíli, či dlouhé době, došli k rozcestí. To mělo dvě cesty. Cestou vpravo ubývalo všeché krásy a cestu ovíjeli jen hadi a další příšery pekelné. Cesta vlevo byla stále krásná a naprosto rozdílná od druhé.
Tehdy se muž a žena rozdělili. Žena zvolila cestu pravou a muž levou. Hned se ale cesty spojily a krásná zanikla. Poté šli oba špatnou cestou, až jim skončila kamenem. Smrtí.

Jsem vládkyně celého kraje. Žiji v přepychovém paláci, ale jako královna se necítím, spíše stále více jako vězeň. Nejdřív mi radili jen šeptem. Vdát se, zachránit království. Pak jejich hlasy sílily a sílily. Teď už na mě kromě mých nejvěrnějších jen všichni vyčítavě hledí. A nápadníci stále přicházejí.
Má malá lest nevyšla. Od té doby, co na ni přišli, jsem zavřená doopravdy. A co odešel můj syn, je vše horší. Modlím se k Jasnooké, aby mi dala sílu vytrvat, zachovat se jako pravá žena. A já vytrvám, nezlomím se, i když to bude skoro dvacet let, co odplul můj Odysseus.

Ravennská mistryně lektvarů při pohledu na toho mladíka v černém hábitu zaváhala opravdu jen na okamžik.
„Ale jistě, otče, pojďte dál, je to čest pro můj dům.“
Svůdně se usmála a z účesu jí vyklouzla speciálně připravená kadeř.
Severin zamžikal a nervózně přešlápl. Ale nechtěl se hádat na ulici. „Děkuji,“ zamumlal. Nechal se odvést do atria... vtisknout si do dlaně pohár s chlazeným nápojem... Zdvihl ho ke rtům, přičichl a omočil špičku jazyka.
Poznal silný nápoj lásky.
Zavrtěl hlavou a vylil pohár do nejbližšího květináče.
„To bude nějaký omyl,“ řekl – a představil se.
Mistryně Tissa se rozesmála z plných plic.

14. března 1989
Dnes jsem mluvila s Cavem. Kašlal a sotva dýchal. Řekl mi že je na smrt nemocný. Vím že musíme naše city tajit, ale proplakala jsem den.
20. prosince 1993
Po pohřbu Cavea jsem navštívila Chell. Nechala jsem Douga Rattmana se o ni starat. Nesnesu pohled jejích očí. Jsem pro ni cizí. Podle Caveovi vůle budu vedoucí komplexu. Protože pracoval na výzkumu umělé inteligence, chci v tom pokračovat.
10. června 1994
Slyšela jsem že Shell uspali. Říkají jí subjekt 273. Všichni mi říkají projekt GLAdOS. Vyvinula jsem dokonalou umělou inteligenci z králíka Wheatlyho. Teď to chtějí udělat mně.

Babička mi kdysi dávno vyprávěla příběhy o statečných rytířích a princích, o jejich odvaze a chrabrosti. A o tom, že si pro mě jednou taky jeden takový přijede. Nepodložené kecy.
A tak jsem čekala na prince na bílém koni s železným mečem za pasem a stříbrnou korunou ve vlasech. S krásnýma šedozelenýma očima. Dost dlouho.
Vyhlížela jsem z okna den co den. Uplynula celá léta. Nebo spíš jedno desetiletí.
Nakonec jsem se smířila s tím, že žádní princové už dneska nejsou. Možná, že ani nikdy nebyli.
A tak mi bude stačit jen ten železný meč. A vzrůstající počet jeho obětí.

"Co to čteš za knihu, zlatíčko?" zeptal se Bail Organa své adoptivní dcery.
"Jmenuje se to 'Padmé Amidala: Cesta pravé ženy'," odvětila mu Leia. "Je to strašně zajímavé, životopis jedné republikové senátorky, stáhla jsem to z holonetu."
Bail se zatvářil překvapeně, ale Leia vesele pokračovala.
"Chci být taky jako ona. Její přístup se mi vážně líbí. Ona to nikdy nevzdala a vždycky stála za svými zásadami a přitom dokázala být vstřícná. Rozhodla jsem se, že půjdu touhle cestou."
"To je moc hezké, zlato. Kdo to napsal?" otázal se Bail nervózně.
"Nevím, celé jméno tu není. Nějaký Lord V, či co."

Nepociťuji potřebu naplňovat podstatu ženství.
Nevhodné křížení mých předků, jejichž genetický materiál tak nekvalitní dal vzniknout jedinci tak nefunkčnímu jako jsem já.
Nebudu tedy pokračovat v jejich sobecké snaze tuto genetickou výbavu přenášet na další generace nefunkčních jedinců. Uvědomuji si fatální dopady na potencionálního potomka i na celou společnost, která by na něho musela vydělávat. Člověk jako přemnožený druh potřebuje pouze silné jedince, kvalitu na úkor kvantity.
Vzdávám se veškerých nároků na krásu, jakožto podstatu ženy, která svým krásným měkkým tělem doplňuje to hrubé mužské. Vybírám si rozum na úkor citu.
Tímto manifestem nastupuji cestu levé ženy / pravého muže.
XXX