„Drž se pevně,“ houklo ještě Sovátko.
Myšák upevnil svůj stisk, sovátko zkontrolovalo vak… a pak letěli.
Prolétli nad řekou, prolétli nad městem, prolétli večerní uličkou. Letěli a letěli, až přistáli na parapetu.
Sovátko opatrně vysadilo Myšáka, aby mohlo doručit balíček kouzelných slov, toužebně očekávaný svým adresátem. Tak rychle, jak jen mu pečlivost dovolila, se pak k Myšákovi vrátilo.
Seděli spolu za oknem, tiše pozorovali autora, který s radostí tavil slova v opravdový příběh, a Sovátko drželo své ochranné křídlo za Myšákovými zády.
Důvěra mezi nimi, mezi dvěma druhy, které si důvěřovat nemohou, patří do říše pohádek. A přece tu je.