Sovátko

Na Velikonoční pondělí se Téma zjevilo brzy. Sovátko si bylo jisté, že stihne všechny vaky se slovy roznést včas. Ve volné chvilce navštívilo strýčka sýčka, toho, co přihoukává smrt.
Strýček měl také volno, protože se zrovna nikomu nechtělo umírat. Seděli v příjemně temném domě a povídali si.
„Vyrostlo jsi, sovátko! Jak se ti líbí tvá práce?“
„Moc,“ řeklo sovátko. „V těch povídečkách je všechno, smích, pláč, napětí, radost, život i…“
Zarazilo se, protože to slovo říkalo nerado.
„Smrt,“ pokýval strýček hlavou. „Ta být musí. Co neumírá, nikdy nežilo.“
Sovátko posmutnělo, ale vědělo, že strýček je moudrý.
Bude ho navštěvovat častěji.

Písmenka se tisknou k sobě, slova oddechují, příběhy se splétají, propletené se rozplétají, uvolněně natahují údy.
DMD spí.
DMD spí, ale ne celé. Punkové nutrie rozličných podob si udělaly párty v trpasličích jeskyních. Kladné a záporné postavy se tajně sešly na Záchranné stanici, popíjejí whisky či kolalokovu limonádu, vzpomínají na staré bitvy, potichoučku, aby nerušily pracovníka, který o nich samozřejmě ví a v polospánku se usmívá.Týraní hrdinové na chvíli vyklouznou z okovů, aby nabrali sílu na další den. Kačenky si šly zaplavat. Sovátko si připravilo myš do ranní kávy, načechrává si peříčka, je trošku unavené, ale stejně se těší.

Vedle kanceláře vedoucího SOSP byla malá, tmavá místnůstka s pohodlnými bidýlky. Kurýři se do ní uchylovali, když únavou padali na zobák.
„Křídla už skoro necítím, oči mě pálí,“ hořekovalo sovátko. „Ti lidé snad vůbec nespí!“
Vedoucí konejšivě zahoukal.
„To je tím černým hořkým, co do sebe pořád lejou!“
„Kolik toho vypiješ ty, sovátko?“
„Jenom pět hrnků za den,“ špitlo sovátko, „a vždycky si do toho dávám myš.“
„Co ještě?“
„Když je zjeveno Téma, někteří… říkají taková slova.“
„Neslušná?“
„Ano!“
„A potom?“
„Napíšou krásné příběhy,“ zatetelilo se sovátko potěšeně.
„Takže toho nechceš nechat?“
„Kdepak,“ řeklo sovátko. „Ani nápad!“
A letělo dál.

Bylo jedno sovátko. Přemýšlivé, brejlaté. Toužilo pracovat u SOPS. Kurýři SOSP jsou důležití. Nosí slova do příběhů.
„Jsem ale malé. Neunesu velký vak.“
„A tenhle? Je v něm sto slov.”
„Jenom?“
„Jsou lidi, sovátko, kterým stovka stačí na vyjádření myšlenky. Nebo pěti. Jsou takoví, kterým nestačí statisíce.“
„Opravdu?“
„Onehdy jsem posílal slova na tři tlusté knihy. Řeknu ti, škoda slov!“
„Knih o čem?“
Šéf SOSP koukl na sovátko. Bylo tak mladé, tak nevinné!
„O míchání barev. Hlavně šedivé. Chceš tu práci?“
Sovátko je teď kurýrem SOSP. Nosí balíčky lidem, kterým stačí sto slov, aby vyjádřili myšlenku.
Nebo třeba pět myšlenek.

Bylo jedno sovátko, to tmoplaché, které nosilo tmoodpuzovací brejličky. Ale tuhle vyprávěnku možná znáte, tak vám o sovátku povím víc.
Kdo má brejličky, je tuze inteligentní a přemýšlivý. Takové bylo i sovátko. Nejvíc přemýšlelo o svých příbuzných.
Že prababička sovice sněžná nosí sníh, to bylo jasné.
Že mamince, sově pálené, to tuze pálí, o tom nebylo pochyb.
A děda výr dělal víry. Nebo výry? Možná obojí.
Ale co strýček sýček?
„Já, mé malé sovátko, přihoukávám smrt,“ řekl strýček sýček důležitě. „Komu zahoukám, musí umřít!“
„A kdo zahouká tobě, strýčku?“ zeptalo se sovátko.
„Nikdo!“ odpověděl sýček vítězně. „A proto nikdy neumřu!“