Sovátko

„Já bych řeklo,“ řeklo Sovátko, „že hymna je samice a hymnus samec.“
Myšák zavrtěl hlavou. „Hymna je vlastenecká píseň,“ přečetl z Wikipedie, „zatímco hymnus je něco jako chvalozpěv. Oslavuje bohy a tak.“
„Hymnus se mi rozhodně líbí víc. Nejenom proto, že je samec,“ vedlo Sovátko svou, „jako spíš že moc nemusím tohleto vlastenectví.“
„Na vlastenectví nejspíš není vůbec nic špatného. Já mám třeba rád naše podkroví. Takže jsem taky vlastenec, ne?“
„Ne. Ty jsi Myšák,“ řeklo Sovátko rázně. „Uměl bys složit hymnus?“
„Samozřejmě,“ zasmál se Myšák. „Sovátko, Sovátko, nejlepší ptáčátko! Všem nosí slova, ta úžasná sova!“
Sovátko se potěšeně načepýřilo.

„Já,“ pravilo Sovátko, „jsem vždycky optimistou.“
Myšák cosi zamumlal, téměř neslyšně, ale sovy mají dobré uši.
„Ne, Myšáku, to není tím, že nejsem normální. Jsem naprosto normální. Neznám žádnou bytost, která by byla normální jako já.“
Myšák otevřel tlamičku. Pak ji zase zavřel. Pak ji zase otevřel.
„Ty, Sovátko, jsi vrchol dokonalosti. Například jsi vegetarián.“
„Samozřejmě.“
„Pracovité…“
„Vždycky!“
„Roztomilé.“
„Nesmírně.“
„Pravdomluvné, skromné, krásné… a nesnesitelné.“
„Pochopi… cože?! Proč?“
„Kdo nemá ani nejmenší chybičku, nemůže být snesitelný,“ vysvětlil.
Sovátko se zamyslelo.
„Jednu mám.“
„Ano?“
„Piju moc kafe.“
Myšák mlčel.
„Myšáku?“ špitlo Sovátko. „Už mě sneseš?“
„Vidím to optimisticky,“ usmál se Myšák.

Sovátko kroužilo nad zchátralým stavením a dávalo si pozor, aby se drželo nad pachovým oblakem.
„Tohle je opravdu smutné,“ ozval se Myšák, sedící na jeho zádech.
„Je,“ přisvědčilo Sovátko. „Taková Ježibaba se třeba držela dlouho, ale když pak z nudy začala experimentovat s perníkem...,“ mávlo křídlem ke zhroucené postavě.
I ostatní obyvatelé jevili známky postupného rozpadu. Vlk okousával vlastní ocas, vyhublý Otesánek závistivě přihlížel, Santers sklesle hleděl do hlavně své pušky a Voldemort se Sauronem si navzájem předčítali Rychlé šípy.
„Někdo to tu přece má na starost…“
Ze Stanice se vypotácel pracovník, mávaje prázdnou lahví.
„Na dně!“ zaúpěl. „Už zase!“

Chrápání.
Myšák: „Sovátko, slyšíš?“
Sovátko: (šeptá) „Ne.“
Myšák: „Máš práci“.
Sovátko: (tiše úpí): „Nemám. Je den!“
Myšák: „Ale je téma.“
Rachot padajících hrnků. Popuzené mumlání.
Sovátko: „Kolik je hodin?“
Myšák: „Za deset osm.“
Rachot padajícího nábytku.
Sovátko: „RÁNO?“
Myšák: „Jo.“
Sovátko „Vždyť je světlo!“
Myšák: „Ne tolik jako včera.“
Sovátko: „Kafe?“
Myšák: „Máme.“
Sovátko: „Sluneční brýle?“
Přehrabování.
Myšák: „Sakra… mám je!“
Sovátko: „Kus tmavé látky?“
Myšák: „Ano, ale…“
Šustění látky.
Myšák: „Vypadáš jako muslimská sova! Sovátko, takhle nemůžeš letět, vždyť neuvidíš.“
Sovátko: (spokojeně): „Neuvidím. Má před očima tmoucí tmu. Poletím podle navigace.“
Myšák: (zmateně): „Ty máš navigaci?“
Sovátko: „Samozřejmě. Nasedej!“

„Heslo,“ pravilo Sovátko. „Zrovna včera jsem o něm slyšelo rýmovačku.“
„Jakou?“
„Heslo – bobek vyletěl vzhůru.“
Myšák zmateně zamžoural.
„Nerýmuje se to,“ upozornil.
„Vím. Bylo tam… neslušné slovo.“
„Sovátko,“ povzdychl Myšák, „nejsi trochu velké na to, aby ses tvářilo, že některá slova neznáš?“
„Já znám slov, ó jé,“ odpovědělo Sovátko, „divil by ses, co někteří autoři píší!“
„Nedivil. Taky čtu všechno. Ale ty už jsi velká…“
„...dáma!“ skočilo mu Sovátko do řeči. „Velká dáma, a dámy některá slova neříkají! A vůbec, téma je čas hesel, ne čas neslušných slov, takže s takovými poznámkami jdi třeba…“
Myšák napjatě pozdvihl obočí.
„…do Prachatic!“