Sovátko

„Mně se to líbí,“ prohlásilo Sovátko. „Rýmuje se na Sovátko.“
„Udělátko, Sovátko, myšátko, koňátko,“ mumlal Myšák. „Zvířátko. Milostnéééé zviřáááátko udělááááme z váááás, kolem hrdla dáááme pozlacený pááás!“
Jenomže to, čím začal Sovátko omotávat, nebyl pozlacený pás, ale provaz, a nevinul se Sovátku kolem hrdla, ale kolem celého těla.
Teď musím být velmi laskavé, umínilo si Sovátko.
„Myšáku, milostné zvířátko si každý představuje jinak,“ řeklo opatrně. „Ale já na tyhle věci nejsem!“
„To je poštovní postroj,“ vysvětlil Myšák. „Abys mohlo nosit vaky na zádech a nebolely tě pařátky. Nezamlouvá se ti?“
„Ne.“
„Nevadí,“ řekl myšák a odmotal provaz. „Vymyslím něco jiného.“

„Můj nejlepší kamarád je myšák,“ vyprávělo Sovátko strýčku sýčkovi. „A všichni moji příbuzní jsou masožravky!“
„Masožravci.“
„To taky. Masožravci a masožravky.“
„Trápí tě to?“
Sovátko vzdychlo. „Já vím, že to nemůže být jinak. Ale stejně.“
„Co kdyby bylo tvým nejlepším kamarádem kuře?“
„Kuřata...“
„Taky byla kdysi živá.“
„Ale aspoň jsem je nezabilo!“
„Ty žiješ jinak než ostatní sovy, Sovátko. Nesuď je příliš přísně.“
Sovátko vzdychlo podruhé.
„Nemůžu změnit svět.“
„Můžeš změnit malinkatý kousek světa. Ten, na který dosáhneš.“
„A to stačí?“
„Stačí. I když je svět veliký, skládá se ze samých malinkatých kousků.“
Sovátko poděkovalo strýčkovi a odletělo za myšákem.

Sovátko si otřepávalo zmoklá křídla a udiveně vejralo na monitor.
„Proměnná? Co to je?“
„Nejspíš nějaká paní, co se proměňuje,“ usoudil myšák. „Ve vlčici. Četl jsem o tom. Není dneska úplněk?“
„Pozejtří,“ brouklo Sovátko. „To nebude ono... Pro.. mě.. nná.“
„Snad pro tebe, ná?“
„Pro mě, ná, co?“ podivilo se Sovátko.
„Pro tebe, ná, tady máš kafe.“
„Jééé,“ řeklo Sovátko dojatě. „Tys uvařil kafe!“
„A rozmrazil jsem kuře.“
„Jsi prostě nejlepší!“
„Nenahraditelný,“ naparoval se myšák.
„Však bych tě za nic neproměnilo. Teda nevyměnilo.“
Měsíc zraje k úplňku, myšák se Sovátkem pijí kávu a uždibují kuře.
S proměnnou si hlavu nelámou.

„Nevlezu do toho! Prostě ne,“ prohlásil myšák.
„Takže tam chceš trucovat do konce měsíce?“ zeptalo se Sovátko.
„Klidně,“ ozval se myšák zpoza kamen. „A příští měsíc taky. Víš, co se říká! Březen, vlezem, duben, budem!“
„Je to prostě zdravější,“ vysvětlovalo Sovátko. „Stejně jako vegetariánství. Překáží ti snad, že jsem vegetarián?“
„Jíš balený kuřata ze sámošky. Tomu říkáš vegetariánství?“
„U nás sov se tomu tak říká. Nelovím tvé příbuzné. Vadilo ti to.“
„Jo,“ zahučel myšák. „Hele, už jsi to vůbec ochutnalo?“
Sovátko zkusmo strčilo zobák do kalné tekutiny.
„Je to hnusný,“ připustilo.
Vylilo bezkofeinovou náhražku do výlevky a uvařilo pořádné kafe.

Sovátko si ten den nad ránem už neuvařilo kafe s myší. Místo toho dostalo od maminky velký hrnek dobrého čaje a šlo spát.
Snilo o
podivuhodných cestách
kousku nebe a vlahé teplé klidné noci
svorně spících klubíčcích koček a jiných větší či menších zvířátek hebčích než květy pampelišek
hemžení stovek slov
punkových nutriích přeskakujících pumpy a olověné kruhy na útěku s ukradenými vejci
pravých ženách na cestách
strýcích pábitelích ve zpovědnicích
nakukování za poslední stránku - ale za zeď raději ne
nevysvětlitelném nárůstu spotřeby kafe v ČR v měsíci dubnu
Když se probudilo, přepadl je pocit, že mu něco moc chybí.

Horáček na konci dubna povídá Machovi: “Člověče, Machu, my jsme s Pažoutem tak spokojení, zámečnictví funguje, vztah klape, rodiče nás respektují, babi nestůně, vy nám půjčujete malou Machovou, dokonce i vztahy s bývalými učitelkami se urovnaly. Tak nějak máme pocit, že nám poslední dobou někdo někde strašně moc pomohl. A než to skončí, rádi bychom mu poděkovali. Půjčíš nám sluchátko?”
Když to všechno vysvětlili, ze sluchátka se ozvalo: “Ale jistě, to se dá zařídit.”
A neviditelná ruka pohladila sovátko, načechrala mu peřinku a zahrála ukolébavku na větvičkách jabloní. A pak se na nočním stolečku objevila krásná, vypasená myš k snídani.

„Leží tam v komoře, nožky má nahoře, bojím se, bojím, že umře,“ recitovalo Sovátko. Leželo na zádech, křídla rozepjatá, drápky komíhalo ve vzduchu.
„Není čas umírat,“ poznamenal vedoucí. „Máš před sebou noc, den a půl noci.“
„A potom?“
„Zaplní se poslední stránka, a konec.“
„Co budu dělat pak?“
„Hodně jsi zesílilo, Sovátko. Přidělím ti mikropovídky.“
Sovátko vzrušeně zahoukalo, vzlétlo z podlahy a usadilo se na bidýlku.
„Ale příští duben chci dělat zase tohle!“ vymiňovalo si.
„Myslel jsem, že umíráš,“ usmál se vedoucí.
„Já? Ani nápad!“ zasmálo se Sovátko a vyletělo ven.
Ještě mělo co dělat, než dojde na poslední stránku.

Plachty zakotvených lodí pleskaly ve vánku. Kapitán, tělnatý chlap v kabátci, který na něm málem praskal, prohlédl náklad a se znechuceným výrazem vyplatil smluvenou cenu.
„Už jsem viděl leccos,“ řekl mi. „Papoušky, opice. Ale se sovou na rameni se tu ještě nikdo nepotloukal.“
Sovátko se zavrtělo. To, co se skrývalo pod plachtovinou, na které se přesvědčivě skvěla řada mušket, považovalo svým způsobem za děti. Ale vědělo, že už neožijí a poslouží dobré věci.
Kapitán se neobtěžoval kontrolovat víc. Místo zbraní měl v podpalubí kupu vajec, která za pár dnů začnou pořádně smrdět.
Tenhle nepřítel ti neublíží, Frances.
Šťastnou plavbu, děvče!

Monitor zářil do šera, na něm slovo jak kámen hozený po ptáčeti, před ním zamračený vedoucí a vyděšené Sovátko.
„Co to znamená?“
„Složené slovo. Učíš se anglicky, tam jich je!“
„Třeba forget-me-not. To je hezké slovo, ne neslušné!“
„Neříkej, že taková neznáš.“
„Znám jedno úsloví.“
„Řekni..“
„Kdo se bojí, sere v síni.“
„Při zdi,“ doplnil vedoucí zamyšleně.
„Nebude to dělat uprostřed! Někdo by do toho mohl šlápnout! Má strach, ale je ohleduplný,“ uvažovalo Sovátko.
„Ale v síni…“
„On po sobě uklidí,“ uklidnilo ho.
„Proč myslíš?“
„Je přece ohleduplný!“
Když Sovátko odletělo, vedoucí se usmál.
To slovo už mu tolik nevadilo.