Sovátko

„Svoboda je pěkná,“ přemýšlelo Sovátko, „ale drabble je drabble a pravidla jsou pravidla. Sto slov. A samozřejmě téma. Pěkně zřetelné, nezpochybnitelně přítomné téma!“
„Drabble se bez tématu obejde,“ mínil Myšák. „Prostě sto slov, a aby to mělo hlavu a patu, možná i páteř, aby se nekácelo, a máš drabble.“
„Drabble máš, ale bod ne. V DMD má drabble téma, a basta!“
„Někteří autoři body nesbírají,“ řekl Myšák.
„Od bodů se osvobodit můžou,“ opáčilo Sovátko, „ale pravidla platí stejně.“
„Kontroluje je někdo?“
„Asi ne.“
„Takže se pravidly spoutávají dobrovolně?“
„Nejspíš. Proč to řešíš?
„Přece aby tohle drabble splnilo téma,“ řekl Myšák.

Sovátko se marně snažilo usnout.
„Nesnáším je,“ brumlal Myšák, shrbený před monitorem. „Pitomci! Neumětelové!“
Sovátko zavrtalo hlavu hlouběji pod křídlo.
„Rukama si třesou, sami sebe chválí!“
Vláda, hádalo Sovátko. Nebo opozice?
„Co začnou, pokazí. Tragédi!“
Spíš vláda, usoudilo Sovátko.
„Určitě má situaci i ten druhý!“
Cože? pomyslelo si Sovátko.
„Já to nechci vidět!“
„Co nechceš vidět?“
„Pata a Mata! Už nikdy! Ale jeden má situaci!“
Sovátko zamžouralo na monitor.
Zamávalo křídlem a oprášilo ho z nejhoršího.
„Vidíš? Čárka zůstala. Patová! Žádný Pat. Ani Mat!“
„Super,“ zaradoval se Myšák, svalil se do pelíšku a usnul.
Jenom Sovátku už se spát nechtělo.

„Jako vejce vejci co ? Vejce vejci nic neudělá. Když se vylíhnou ptáčata, to ano, ptáče ptáčeti i na hlavu vleze, ale vejce? Vejce jsou v pohodě.“
„Je to nějaké lidské úsloví,“ usoudil myšák. „Jako třeba vrána vráně.“
„Vrána vráně co?“
„Oči nevyklove. Myslím.“
Sovátko se načepýřilo.
„Řeklo bych, že si lidé vrány idealizují,“ řeklo upjatě. „Správně má být: vrána živé vráně oči nevyklove.“
„Jde o podobu,“ vysvětloval Myšák. „Podobní jako vejce vejci.“
„Copak vejce jsou si podobná?“ užaslo Sovátko. „Vejce jsou malá, velká, modrá, hnědá, kropenatá, žlutá… co si ti lidé vůbec myslí?“
„No,“ pokrčil Myšák rameny. „To je záhada.“

Poslední březnový večer Myšák po Sovátku neklidně pokukoval.
„Nepoletíš už?“
Sovátko zívlo. „Letos budu na home office.“
„Cože to?“ polekal se Myšák
„Home office to! Ty nevíš, co to je?“
„Samozřejmě vím! Jsem na houmofizu pořád!“ (ačkoliv, pomyslel si, je to spíš home než office… ale to Sovátko neví…)
„U tebe,“ prohodilo Sovátko, „je to spíše home než…“
„Nono!“ přerušil je Myšák. “Chtělo bys snad podávat standardně vysoký pracovní výkon bez kávy?“
„To bych vskutku nechtělo,“ zasmálo se Sovátko.
„No proto! A opravdu budeš doma?“
„Apríl!“ houklo Sovátko. „Vždyť bychom se tu jeden z druhého zbláznili!“
A odletělo do noci.

„Každá doba,“ vyprávěl Myšák, „má svoje obludy. Před lety to bylo strašidlo komunismu. Zabývalo se hlavně cestováním. Obcházelo Evropu.“
„Pěšky?“
Myšák zaváhal. „Myslím, že tenkrát ještě auta nebyla. Ale to je jedno. Teď máme příšeru Trh. Ještě strašidelnější.“
„Čím?“
„Má dlouhé chapadlovité ruce,“ vymýšlel si Myšák, „vlastně jenom jednu ruku, na které je nejpříšernější, že je neviditelná. Když nemáš dost peněz nebo zlata nebo čehokoliv, co potřebuješ, chytne tě neviditelným chapadlem pod krkem a trhne. Proto se tak jmenuje: Trh!“
Sovátko potěšeně zahoukalo. Milovalo strašidelné příběhy.
„Přijde na nás?“
„Ne. My všechno, co potřebujeme, máme. Trh si může trhnout chapadlem!“

„Zakopaný pes,“ řeklo Sovátko, „je něco jako jádro pudla.“
„Ty se, Sovátko,“ opáčil Myšák, „občas domníváš, že věci osvětluješ, ale přitom je zatemňuješ.“
„A v tom může být zakopaný pes!“ nedalo Sovátko pokoj. „Co ti není jasné?“
„Například, co je pudl?“
„Pes s trvalou.“
Pes s čím ? pomyslil si Myšák. A je zakopaný ? A pokud ano, je zakopaný trvale ?
„Odhalit, kde je zakopaný pes,“ pokračovalo Sovátko, „neboli, kde je jádro pudla, je jako uhodit hřebík na hlavičku.“
„Hřebík nemá hlavičku.“
„Ta placatá část je hlavička.“
„Není,“ zavrčel Myšák. „Můžeš uhodit do hlavy zakopaného pudla, ale je to surové a zbytečné!“

„A my se nedáme, nedáme se kdo co, my, nedáme se komu čemu, nikomu,“ prozpěvoval Myšák.
Ale Sovátko už mělo hlavu pod křídlem.
„Dáme si koho, co, pauzu,“ zahoukalo ospale, „ať mi kdo, co, všichni, dají svátek. Na každý pád.“
„Svátek podle vzoru pátek,“ prohlásil Myšák.
Sovátko pootevřelo jedno oko.
„Pátek není vzor, navíc je čtvrtek, a ty, Myšáku, koukej spát, nebo uvidíš, co ti dám!“
„A koho co mi dáš, Sovátko?“
„Tohle,“ hodilo Sovátko po Myšákovi polštářek.
Byl měkkoučký, vyšívaný a s nápisem Dobrou noc, Myšáčku.
„Jé,“ řekl Myšák, stulil se na něj a usnul.
A já taky jdu.

„Já tomu nerozumím,“ přiznal Myšák. „Co to znamená?“
„Co znamená co?“ zeptalo se Sovátko.
„Co na Adama?“ upřesnil Myšák. „Někdo na toho Adama myslel? Žaloval? Nebo … je to nějak nemravné?“
„To znamená,“ vysvětlilo Sovátko, „že je bez oblečení. Prostě nahatý.“
„A když se svlíkne Vašek, je na Vaška?“
„Ne. Taky na Adama.“
„To je blbost,“ usoudil Myšák.
„A když se svlíkne třeba Martina, je na Evu,“ doplnilo vesele Sovátko.
„Chm,“ poznamenal Myšák. „Já rozhodně na Adama nejsem.“
„Taky se nesvlíkáš,“ upozornilo Sovátko.
„Ani neoblíkám! Chodím pořád na Myšáka! A ty na Sovátko.“
„Ano,“ přikývlo Sovátko. „A jak nám to sluší!“