DMD č. 25. pro 25. 4. 2014. Téma: Volání přírody

Přemýšleli jste někdy, proč existuje tolik živočišných a rostlinných druhů?
Proč se na Zemi vyskytují organismy v tolika rozličných formách, tvarech a barvách?
Proč nějaký druh vystoupá na vrchol, vyvine se k dokonalosti a pak prostě upadne a vyhyne?
Proč ho nahradí jiný?
K čemu celý ten koloběh?
Někdo by řekl, nevyhnutelný vývoj. Evoluce.
Ale odpověď, jakkoli zřejmá, je jiná.
Všechny podivuhodné druhy jsou jen volány na šatech přírody. Ozdobný špendlík vetknutý do klopy jejího saka.
Příroda je marnivá žena. Nebude přece věčně chodit v jednom druhu. Obzvlášť, když zjistí, že jí nesluší.
Jak dlouho myslíte, že vydrží sezóna savců?

Vše začíná i končí cizími příběhy. Zabodávají se do mě jako komáři a nenasytně pijí krev. Vypouští mi své sliny pod kůži. Do mé krve, protože jejich slova se stávají mými. Často palčivě svědí a já si je škrábu tak dlouho, až po nich zůstanou jen jizvy. Žádné hrdé stopy odvahy v bitvě, jen pozůstatky toho, že nejsem schopna dostatečně si otupit nehty.
Poznám, že jsem naživu, jen když se mi v tkáních rozlézá jejich jed. Jsou až moc silné tyhle příběhy.
Mohla bych se jim vyhýbat. Mohla bych abstinovat.
Ale co z toho? Byl by to život?
Vítám komáry.

Po ulici bežala dvojica. Muž zamatovom kabáte nasledovaný mladou ženou, ktorá sa ledva držala pár krokov za ním. Johny ich pozoroval, ako sa blížia k nemu. Muž sa pri ňom zastavil, prešľapoval na mieste a oslovil ho: „Prosím vás, nevideli ste v okolí modrú búdku?“
Mužovo zastavenie umožnilo žene dostihnúť ho: „Ale Doktor, veď dobre vieš, že Tardis pristala vo vagóne nákladného vlaku a kým sme prezerali okolie, tak ju odviezli.“
Muž nazvaný Doktor sa k nej otočil.
„Ja viem, ale práve teraz potrebujem trochu iný druh modrej búdky.“
Johnymu došlo, o čo ide: „Najbližšiu Toitoiku nájdete za tamtým rohom.“

Hledal jsem Tě po celý život a došel až na kraj světa. Teď se přes něj dívám dolů do propasti a přemýšlím, zda skočit.
Čekám, jestli uděláš ještě krok ke mně – jen Tvá blízkost mě může zachránit. Pokud odejdeš, zemřu. Jiná příležitost k setkání už nebude.
Váhavě přicházíš. Být spolu je tedy naším osudem.
Voníš, dýcháš, žiješ. A já Tě chci.
Natahuji se k Tobě. Cítím Tvé teplo.
Konečně se Tě mohu dotknout. Tvá kůže je tak hebká! Je mi skoro líto, že jí musím ublížit. Ale mám takovou žízeň…
Blaženě se zakusuji.
A velebím svůj Hallerův orgán, že nezklamal.

,,Harry! Rone! Proč tu sedíte? Za chvíli začíná obrana proti černé magii," vyhrkla Hermiona.
,,Pff. Supluje nám Snape. Ten není cool jako Lupin," odfrkl si Harry.
,,Ale musíte tam jít, jinak nám strhne body."
,,No tak jo no."
Vešli do učebny. Profesor Snape už tam byl.
,,Slečno Grangerová! Jdete pozdě. Mínus deset bodů!" řekl.
,,Dík, Hermiono," zvolal Harry s Ronem.
,,Profesore? Kde je profesor Lupin?" zeptal se Harry.
,,Jste snad jeho matka, Pottere? Řekněme, že profesor Lupin musel poslechnout volání přírody."
Za pár hodin se Lupin probudil vedle mrtvého jelena.
,,Blah, vlkodlačí opice," povzdechl si. ,,Ta příroda mě jednou zabije."

Krunk se rozhlédnul po jeskyni. Byla prázdná.
„Chtělo by to družku,“ pomyslel si Krunk. „Mohla by hlídat oheň, až bude Krunk lovit. A taky by mohli být malí Krunkové.“
No ale koho vybrat? Krunk přemýšlel, drbaje se za uchem. Nejdřív mu na mysl přišla Ugha od zubaté skály. Nikdo neumí štípat pazourky jako ona. Pak si vzpomněl, jak dala kyjem jeho bratru Krankovi. Uvažoval i o Grughe kožišnici z černého lesa. Ale nakonec se rozhodl pro Ohghu, z klanu od řeky. Vždycky, když viděl ty její oblé tvary, naplňoval nevysvětlitelně příjemný pocit.
Krunk vzal kyj a vydal se lovit družku.

Každý ví, že nejsem právě přírodní typ. Mám rád svoje křeslo s výhledem na televizi, lednici plnou jídla a stůl, z kterého můžu shazovat psy. Mám rád vyhřívané deky a miluji svého medvídka. A ten by v divočině nepřežil. Mám pohodlný život. Někdo by řekl dokonalý. Já jako realista vždy vidím prostor pro zlepšení. Třeba větší lednice by bodla.
Jednou za čas ale dostanu chuť vrhnout se po hlavě do jarní květeny, podovádět v koupátku pro ptáky nebo si jen pohovět na stromě. Řev sousedů patří k atmosféře.
„Ty šmejde zrzavá! Uvidíš, co ti udělám, až tě najdu!“ Volání přírody.

Cesta přes Reich byla peklo.
Za volantem seděl Saša, jehož zlomená pravá noha ve mně vyvolávala permanentní obavu o naši bezpečnost.
Sedadlo spolujezdce okupoval Jindřich, který byl schopný zasáhnout do řízení asi stejně pohotově jako lenochod předávkovaný opiem. S pusou dokořán spal.
Lynda s Ivanem hráli Candy Crush a na mé připomínky reagovali s pětiminutovým zpožděním. Když mě z toho kufru slyšeli.
Poslední zastávka, kterou uskutečnili, byla na hranicích. A močový měchýř se bolestivě napínal.
"Ty vole, Fanouš se pochcal!" zvolal Ivan na benzínce v Mikulově, když si všiml mých kalhot.
"Přírodu nezastavíš," opáčil jsem a zašel si na kávu.

Ono se řekne, poslouchejte volání přírody. Jenomže jeho cesta k cíli je spletitá.
Za boltcem je vnější zvukovod, v němž se zvuk zeslabí.
Pak zabubnuje na bubínek. K němu přiléhá soustava tří kůstek - kladívko, kovadlinka a třmínek. Kůstky tvoří páku, která signál jedenapůlkrát zesílí. Stahuje je k sobě nejmenší sval lidského těla, dlouhý pouhý jeden milimetr.
Za oválným okénkem je hlemýžď. Je naplněn tekutinou, do jeho stěny je zapuštěna soustava vlákének, která převádí mechanickou energii zvukového vlnění na elektrický signál, a to tak, že rozlišuje jednotlivé frekvence signálu.
Volání přírody doputuje do mozku. A tam se zarazí o svobodnou vůli.

„Jak to zítra odehrajeme, to teda nevím,“ zuřil principál. „To jsou teda nápady!“
„Ale prosím tě, vždyť je to takhle každý jaro, copak nepamatuješ?“ otočila se od kotlíku principálka.
„No ale letos ho to vzalo nějak brzo teda, myslel jsem, že ještě bude pár týdnů klid.“
„Letos je všechno nějak dřív, zima nijaká,“ přemýšlela principálka. „Stejně by mě zajímalo, kam se vždycky na těch pár dní vytratí…“
Na podhorské louce se trhaně pohybovala tmavá postava. „Sasanky! Modřence! Pampelišky! Včelky! Matko přírodo, miluju tě! Život je konečně opět krásný!“
Po týdnu se tragéd vrátil s klidem v duši a alergickou rýmou.