DMD č. 25. pro 25. 4. 2014. Téma: Volání přírody

ŘÍHĚONBEEKP
"Oř."
"Pí."
"Nop."
"Křín."
"Křen."
"Bok."
"Chce to něco delšího."
"Kon. Hm."
"Běh. Mě nic nenapadá..."
"Mě taky ne! A on už má určitě dvacet slov!"
"Keř."
"Hon."
"Kop."
"Kopí."
"Je něco pěník?"
"Nevim, zkus to."
"Tak nic."
"Tys to tam naschvál zadala špatně! Jasně že běník nic není!"
"Koukej myslet relevantně."
"Tsche. Nok."
"Břeh."
"Pekřín!"
"Hříbě!"
"Příběh!"
"..."
"..."
"OPEŘENÍ! To netrumfne!"
Soupeř předčasně ukončil hru.
"Hnusák! Zbabělec! Nečestné a nesportovní! Napiš mu tam, že je hnusák!"
- JSI HNUSÁK!
"Na to ti teda neodpoví."
"To nevadí, tak mu to napiš ještě jednou."
- Jsi fakt hnusák.
- TO JSEM SE MĚL POČŮRAT?!

Skupinka postav postávala pod lampou pouličního osvětlení a kolem nich se rozléhal městský park. Bylo jich celkem šest, každý jinak vysoký a široký a každý si krátil čas jinačím způsobem. Jeden hleděl na hvězdy na obloze, druhý si hrál s palci v kapsách, třetí počítal bezdomovce na lavičkách, a tak dále. Okolím se rozléhal pronikavý zvuk vytryskující tekutiny, který přebíjel jak noční ptactvo, tak hmyz. Ten zvuk trval snad věčnost, jakoby snad šlo o nějakou fontánu, ale fontána to nebyla.
„Tak co, už seš?“ houkla jedna z postav k houští, z kterého se následně vyloupl jeskynní troll zapínající si příklopec.

Laureen se labužnicky naložila do kádě s teplou vodou provoněnou smrkovým jehličím.
Milovala cestování. Kolébání koňského kroku, větrem vířené vlasy ve cvalu.
Ledové šplouchání vody potoka kolem kotníků, sametové pohlazení mechu na bosých chodidlech, křupání písku mezi prsty.
Neustálý šum a šeptání stromů, zurčení tekoucí vody, zpěv ptáků.
Velkolepé západy slunce, hru barev i světla a stínu pod baldachýnem korun.
Hovory u ohně a spánek pod hvězdami.
Napětí lovu, radost ze získané trofeje, vůni opékaného masa.
Ale kdyby se jí někdo zeptal, co je na světě nejlepší, odpověděla by v tuhle chvíli bez zaváhání:
Vana horké vody, a zděný prevét.

V mládí byl díťátko chytré jak opice,
život měl krátký jak chuděra jepice.
V pubertálních letech zmámen byl voláním přírody
v hlavince mu začly strašit hormonální pochody.
Tak se stalo že se zbláznil do mladičké slečinky,
problém byl, že stal se trnem v oku její maminky.
Tvrdila, že poblouznění zase brzy zmizí,
že ty city, které chová nejsou vůbec ryzí.
Tak se stalo, že své dceři zakázala schůzky,
každý večer vyrážela domem na obchůzky.
Mladík měl však srdce mužné ve chlupaté hrudi,
řekl si, že oknem vleze a svou milou vzbudí.
Pro lásku si zlomil vaz, pročež tchýně vezmi ďas.

Půl roku žil jako ve snu, v duhové bublině, která najednou praskla. Nikdo to nečekal. Odcházel slavit silvestra a v myšlenkách byl dávno u Richarda. Nikdy tam ale nedošel, protože volal záchranku. Zařizoval pohřeb, ačkoliv netušil, jak se to dělá. Volali mu právníci, kteří ho informovali o dědictví. Protože babička vydědila svoji dceru a všechno odkázala jemu. Zavalily ho papíry, kterým pořádně nerozuměl.
Vracel se do prázdna plného jejích věcí. K dalším záležitostem, které čekaly, až s nimi něco udělá. Jenže tu nebyl nikdo, kdo by mu nakázal aspoň vynést koš nebo viděl, že čtyři hodiny brečel, než vyčerpaně usnul.

Kamarád Karel má malý domeček na samotě. Říkal, že je to tam taková obydlená zatáčka. Že opečeme buřty a bude pohoda.
Potom jsme promokli skrz naskrz, když jsme před odjezdem kupovali jídlo.
Odjezd se o hodinu posunul, protože jsme nemohli najít kocoura a báli jsme se, že vyběhl ven z bytu.
Půlka lidí nedorazila vůbec. Druhá půlka prý dorazí po vlastní ose.
Dopravní značení se zbláznilo. Dostat se z Prahy do Říčan se ukázalo jako bojovka.
Padla mlha.
Málem jsme přejeli srnku.
Na konci nás ale čekala sladká odměna. A nemám na mysli panenskou přírodu. Byl to soudek vychlazeného piva!

Na Jona to přijde vždycky zjara.
Po prolenivělé zimě, kdy vyhledával teplo a zajišťoval konečně taky jednou adekvátní přísun jídla, stačí pár stupidních předpovědí počasí, a už je to tady.
Dával jsem si svůj třetí šlofík, po kterém mělo přijít mezišlofíkové kafe, a najednou to přišlo.
Jon začal hledat své vycházkové boty.
„Garfielde,“ drze ignoroval mou vytíženost náročným spánkem, „je jaro! Vyrazíme na výlet. Slunko svítí, ptáčci zpívají, příroda volá!“
Odtušil jsem, že pro mě za mě může ta hysterka klidně řvát, mne to nezajímá. Jako obvykle se tvářil, že mě neslyšel.
Tak jsem vycházkové boty podstrčil Odiemu na hraní.

"Přírodo! Mám tě plný zuby," rozléhal se lesem křik.
Matka Příroda se zrovna zabývala pěstěním podhoubí, když k ní hluk dorazil. Zase jeden z těch lehkovážných tvorů. Lidé ji dávali posledních pár stovek let zabrat. Neustále do ní šťouchali a hlodali. Nakonec se to vždy obrátilo spíše proti nim než proti ní.
Čas od času se neubránila utahování si z podobných turistů. Dnešek byl jedním takovým dnů.
Jakmile se cestovatel otočil, dorazila k němů ozvěna: "Mám tě plný zuby. Zuby."
Moment nepozornosti, jak se zaposlouchal.
Kořen pod nohu.
Zakopl a rozplácl se do bláta.
Měl toho plné zuby. A ústa.

Čas jakoby se zastavil. Napětí houstlo a houstlo a já lepila oči k obrazovce a pomalu jsem ani nedýchala. Tmavovlasý mladík s průzračně modrýma očima se právě pomalu skláněl ke své ubohé umírající matce, která se mu chvěla v náručí.
"Synáčku," zašeptala namáhavě. "Před tím, než umřu, ti musím ještě něco říct. Tajemství, které se v naší rodině předává z generace na generaci..." Žena si odkašlala. Z úst jí vytékal pramínek krve.
"Poslouchám." Syn se k ní sklonil, téměř se uchem dotkl jejích rtů.
"Tak dobře poslouchej..."
"Kam pádíš, Krakonoši?"
"Slyším volání přírody!"
Já se z té reklamy asi picnu.

Jarda je pohodář. Programátor, práce nad hlavu, ale stejně si našel čas s náma posedět. A takhle si ho pomatuji naposled. Pivečko, hospodský řeči... po půlnoci se Jarda zvedl od piva.
"Sorry, kluci," povídá. "Volání přírody."
Šel a už se nevrátil.
Zůstalo po něm nedopitý pivo, nešťastná manželka a spousta otázek.
To bylo před patnácti lety. A proč jsem si na Jardu vzpoměl?
No, otevřu noviny a tam Jaroušova fotka. Sice je zarostlej jak Ezau, ale je to on.
Že prej u Bajkalu našli Čecha, co žije jak poustevník, bez elektriky, bez kontaktu s civilizací. Vrátit se nechce.
Prostě pohodář.