DMD č. 25. pro 25. 4. 2014. Téma: Volání přírody

Fluttershy málem srazila Rainbow Dash z oblohy.
Přistála mezi stromy Everfree a začala vydávat podivné zvuky.
Rainbow, která nabyla podezření, se její kamarádka nadobro pomátla, přistála vedle ní.
"Fluttershy, je ti dobře?"
"Snažím se přivolat cockatrice," odpověděla Fluttershy a skřehotala dál.
"Ale..." než Dash stačila něco namítnout, z lesa se vyřítili hned dva nebezpeční tvorové.
Modrá pegaska si zakryla oči, aby nezkameněla.
Žlutá vypadala, že bát by se měly spíš cockatrice.
"Potřebuju tu, co měla dost drzosti proměnit Angela v kámen!"
Jedna roztřeseně zvedla křídlo.
Fluttershy ji popadla a vlekla k chalupě: "Koukej to napravit!"
Druhá ulehčeně zmizela v lese.

„... a to je o maskování všechno. Prozatím. Nějaké dotazy?“
Pokročilý výcvik elitních jednotek dospěl do další fáze. Odbyli si dvacetimílový běh s traverzou, orientaci v terénu a nácvik regenerace po zranění. To všechno zvládli levou zadní.
Teorie... je horší.
Někdo by se měl na něco zeptat, aby tu nebylo tak trapné ticho...
„A co když budu potřebovat... co když budu potřebovat?“
Snaha mladíčka opsat onen problém vyvolala smích, hlášky o králích, co chodí pěšky a poznámky, že když musíš, tak musíš.
Když hlahol utichl, instruktor se usmál.
„Jste Přeměnění, kreténi. Když víte jak, dokážete své tělesné pochody ovládat.“
„Vy nemusíte.“

Ti vlci byli k neutišení.
Dobytek v ohradách neklidně přešlapoval, přestával žrát. Sobí samci začali samým podrážděním vyvolávat půtky, i když na ně nebyl správný čas.
Lidé z osady vyslali Einara, přestože byl ještě mladý. Einar to se zvířaty uměl, mluvil jejich řečí. Pokud existoval způsob, jak zjistit, co vlkům vadí, a uklidnit je, mohl ho najít jedině Einar.
Byl pryč den, žádná změna. Byl pryč pět dnů, vytí trochu zesláblo. Byl pryč deset dnů. Vytí utichlo.
Po pěti měsících začali mluvit o tom, že se pro svou osadu obětoval.
Mýlili se.
Vlci ho jen odvedli tam, kam patřil víc.

Mistři Windu a Yoda vstoupili do Senátu.
Chtěli navštívit kancléře, když vtom jej spařili, jak pospíchá k východu.
„Dnes ne, pánové,“ zahalasil zjevně zaskočen. „Odjíždím.“
„Odjíždíte?“ podivil se Windu.
„My věci neodkladné probrati přišli,“ doplnil Yoda.
Palpatin se začal ošívat. Už měl být jinde.
„Och, Mistře Yodo, vy milovník zeleně mne zajisté pochopíte,“ zazubil se neupřímně. „Jsem přesycen Coruscantem. Potřebuji pár dnů naslouchat volání přírody.“
Otočil se na patě. Rychle zmizel.
„Co zase chystá?“ zamyslel se Windu.
„Hmmm, nápad jeho já schvaluji,“ našpulil hubinku Yoda. „Součinnost my poskytnout bychom mu měli. Vykopat jámu, na kořínky kytinek nechat jej odspodu koukat.“

"To sem já! Sem tady a tohle je můj bejvák, a vy vostatní vodprejskněte, jinak vám nakopu kloaku!"
"Bacha! De sem kočka! Estli ta mrcha zrzavá poleze nahoru, dejte jí do čumáku!"
"Halo, juhú, slečinko! Netoužíte po divokém románku s libovým samečkem? Ukážu vám svou sbírku muchniček a pořádně vám načechrám prdelku!"
Jiřík si povzdechl. Znát řeč zvířat bylo praktické, ale svět touhle dovedností ztratil spoustu romantického kouzla. Už nikdy si nemohl bezelstně užít kouzla ptačího cvrlikání, ten požitek mu kazil fakt, že rozumí, co na sebe ti sprosťáčtí ptáci řvou.
Stálo to jedno sousto kouzelného hada vůbec za to?

Do chaty vnikly první paprsky ranního slunce. Pankrác vstává a vychází před chatu. Labužnicky si vychutnává ráno v přírodě. Bos a v trenýrkách se vydává k potoku, aby v něm provedl ranní mytí. Ale to už za ním přichází i Jenovéfa, též více neoděna než oděna. Ne, nic žhavého nebude, za chvíli se může vzbudit i Zdirádek.
"Miláčku", začne Jenovéfa, "opravdu se hodláš celý pobyt neholit?"
"To se ví, že ano, hned tak se mi opět nepoštěstí být patnáct dnů mimo civilizaci."
"Budeš jak Krakonoš..."
"A proč ne, chatu si rodiče pořizovali, aby se sblížili s přírodou, tak to naplňujme."

Říkala mi Slunce.
Když mě poprvý spatřila, mhouřila oči a odvracela tvář.
Byl jsem první bílej, kterýho potkala.
Zpočátku jsme spolu mluvili tak, že já seděl na kameni u řeky a ona mě pozorovala z větve.
Neuplynula dlouhá doba a bezpečná vzdálenost se zkrátila na dýlku šípu.
Říkal jsem jí Vlče.
Přicházela ke mně za hluboký noci, kdy už všichni spali.
Odcházela před rozedněním.
Nikdo nesměl vědět o našem hříchu.
Už ani nevím, kolik nocí jsem tehdy probděl a čekal, až se objeví.
Ale bylo jich dost na to, abych si přiznal, že se nedočkám.
Příroda si ji vzala zpátky.

"Vyzývám Temného pána, aby vyšel," rozléhal se před Černou bránou Aragornův hlas.
Nejprve se nic nedělo, ale pak se brána začala otevírat. "Odvahu, přátelé," zvolal Aragorn na svou armádu. A právě v tu chvíli z řady spořádaně vyčkávajících vojáků vyběhla tryskem jedna postava.
Když, po nezbytně dlouhé době, vyšel z nejbližšího lesíka Gimli, našel na rozlehlé pláni jedinou osobu. Aragorn nepřítomně zíral na zavřenou bránu.
"Kde jsou všichni?"
Aragorn otočil po trpaslíkovi hlavu. "Všichni utekli, když viděli, že boj vzdává i Gimli, syn Glóinův, nejstatečnější bojovník."
Gimli zaraženě polknul.
"Proč jsi vlastně utekl?"
"Když musíš, tak musíš," pokrčil trpaslík rameny.

Z nízkého vršku se rozhlédla po neutěšené scenérii pod sebou. Mžením lesklé břidlicové střechy tlačila k zemi těžká poklička šedého dýmu. I tráva kolem cesty tady u hřbitůvku měla v nejsvětlejších chvilkách barvu šedozelených proužků na její sukni.
Ne, tady si nedokázala lehnout pod neexistující koruny stromů.
Slunný Helstone se zdál beznadějně daleko.
Kdesi za šedými mraky však tušila žlutou záři keřových růží kolem fary. Cypřiše před kostelem jí mávaly ze vzpomínek.
Tam někde na jihu leží krajina naděje.
Její zvonivý hlas zaslechla po dlouhých měsících na rušném nádraží, když jí John Thornton vtiskl do dlaně zlatou minci růžového květu.

Ten pocit se strašně těžko popisoval. Začínalo to podivným tlakem někde v okolí žaludku a s každým přibývajícím zeleným lístečkem to sílilo. A když bylo jaro v rozpuku, nemohl tomu sladkému volání už nikdo odolat. Cítil, jak se mu nos plní všemi vůněmi a jak se celou jeho bytostí rozlévá radost a tak poslechl volání přírody a zpíval z plných plic.
A pak ho něco praštilo.
Kanibal měl přesnou mušku a tentokráte se mu podařilo sejmou kočkodlaka botou z plotu hned na poprvé. Nastalo ticho.
"Konečně," zavrčel kanibal a vydal se k posteli, "Kočky pitomé. Už aby byla zase zima."