DMD č. 25. pro 25. 4. 2014. Téma: Volání přírody

Tak jednou, dvakrát do roka. Ráno se obleču, jdu do práce a po cestě zjistím, že mám na nohách toulavý boty. Že musím vypadnout. Do hor. Dýchat. Jít 4 hodiny do kopce pro ten výhled, který mě v půli cesty odmění. Pro to těžko zachytitelný štěstí, který mě unese, daný fyzickou únavu a tím, že najednou všechno, na co se celej den koukám, je krásný a voní. Rumunsko, Ukrajina, Černá hora. Na tom nesejde. Všude to samý volání přírody.
Ale když v přírodě zavolá příroda, je to jiný příběh. Všechny kameny jsou malý, kleč pichlavá a zkuste najít vhodný listí!

Mládec statný, prodíraje se obrovským srocením lidu, z nichž všichni podivně vymóděni byli a vyzbrojeni špacírštoky, zalitoval okamžitě, že chtěl se cestou na František projíti po nábřeží, aby větříku do tváří nachytal, pak že zahnul od rejdiště Malou Křížovnickou, chtě se ještě kolem Haštala pokoukati. Tlačili se ku Vltavě, projít mohl teprvá, až poslední ze shromáždění tohoto protivného odešel.
Když usazen na sofa u Máry poptal se na to srocení, vysvětlila mu, že to jest výlet do přírody organizovaný těmi, kteří nechtějí být o nedělním odpoledni městem spoutáni. Karel ušklíbl se kysele a druhý den vydal se pěšky do Krkonoš.

Tarzan, Lord Greystoke ostražitě sledoval společenskou džungli. Některým nebezpečenstvům se naučil vyhýbat, další špička podpatku ho nepřekvapí, další sklenici na něj nešikovný tanečník nezvrhne. Dokonce zvládal uchránit strategické zásoby lososových chlebíčků před žravými kobylkami - sestrami Aspertonovými.
Teď se ale blížilo ultimátní nebezpečí. Zpoza sloupu vyšla Jane Porter, úžasná od drdolu po špičky lodiček. Tarzan neváhal. Symbolicky zabubnoval pěstma na hrudi, zhoupl se na lustru a prolétl otevřeným oknem do zahrady. Několika přírazy vyšplhal na mohutný čimišník a ukryl se v jeho koruně.
„Miláčku, pojď si zatancovat,“ zaslechl zdola.
V takových chvílích s láskou vzpomínal i na boj s hladovými aligátory.

Lenka Krupičková se nervózně ošívala. Právě na ni promluvilo zvíře, což mohlo znamenat jenom dvě věci. Buď jí definitivně přeskočilo, nebo je se světem něco strašně špatně. Potom zavrtěla hlavou a vydala se směrem k ubikaci. Na nebe se vyhoupl měsíc jako tvarohový koláč, v lese zahoukala sova, přes cestu přeběhl hraboš a Lenka byla nervózní.
V noci ji trápily noční můry, ve kterých na ni mluvili hrabošové, sovy, lišky a dokonce i měsíc, ona sama byla spíš liška než člověk.
Probudila se úplně propocená. S hrůzou pak hleděla na svoje ruce porostlé hustou kožešinou. Dostala neuvěřitelnou chuť na hraboše.

Simbaccu tohle cvičení moc nebavilo. Seděl uprostřed džungle, pršelo mu na hlavu a kručelo v břiše.
[„Soustřeď se,“] radil mu otec, kterého přes zavřené oči jenom matně tušil někde před sebou, s pečeným hadem a flaškou žížalovice, [„vnímej život kolem sebe. Každý živý tvor od červa po nejstarší stromy se podílí na tvorbě pole živoucí Síly. Nemusíš nad tím přemýšlet, nespěchej, stačí se správně naladit a uslyšíš, jak k tobě volají.“]
Simbacca se soustředil, div si jazyk nepřekousl, a najednou fakt něco slyšel.
[„Fakt něco slyším,“] zamručel.
Champbacca pozvedl obočí, ale než se stačil zeptat, přišla očekávaná odpověď.
[„Mají hlad.“]

Vypučelo jaro. I město se zazelenalo. Vysočina láká. Volný víkend rozhodl, podlehnu volání přírody. Příjemné teplo podpořilo můj plán. Vyrazím do krajiny mládí.
Úzkokolejka. Vláček už tolik nekodrcá, jako kdysi. Vagon je poloprázdný. Pod zavřenými víčky vidím hluboký les s podestýlkou borůvčí a jemného jehličí, které tlumí mé kroky. Mlčenlivý les vyrušuje jen nesmělé bublání potůčku a zpěv ptáků. Omámí mne vůně borky.
Cíl. Nedočkavě vystupuji. Zrychluji kroky. Konečně jsem na polní cestě vedoucí k obzoru.
A za ním?
Jen pár stromů na okraji mýtiny k sobě bezradně natahuje ruce.
Pařezy letitých velikánů - memento skryté houštím náletů, kopřiv a bodláčí.

Je jaro, včely bzučí, potoky hučí, jak roztává sníh, holky vytáhnou minisukně – a já? Vstávám v pět, modlím se na kamené podlaze, potím se pod černým hábitem. Tohle jsem si vybrala, připomínám si, sama jsem ze sebe udělala sestru Radku.
Doopravdy? Přemýšlím někdy, když se budím z nočních můr (otec s roztlemeným poklopcem, vedoucí na letním táboře se rty na mé šíji).
Je jaro a najednou toužím být prostě jen Radka; příroda volá a v klíně cítím horko – krásné, žádné noční můry.
Svlékáme hábity, já a sestra Jolana, přírodě se nedá říct ne – a příroda je přece taky od Boha!

"Můžeš dnes večer?" Prosebný kukuč.
"Ne, promiň. Dnes ne," usmál se na něj.
"Proč?"
"Mám doma nějakou neodkladnou práci." Příroda volá. Je úplněk.
"Ale zítra přijdeš, viď?"
"Budu muset do města, ale pozítří určitě přijdu, dobře?"
"Tak jo."
*
Tu noc utekl. Netušil, jak se mu to povedlo, ale když se probral, ležel uprostřed lesa. Bylo mu strašně zle, ale na to byl zvyklý. Ale pak si toho všiml. Krev. Ne jeho vlastní, cizí. Nejen na drápech. I v ústech cítil tu hroznou pachuť. Snažil se vzpomenout si. A když se mu to podařilo, celý život se snažil zapomenout.
Promiň, Fenrire.

Harry wakes up screaming, then slips into his Animagus form intuitively, like many nights before – away from the terrors, into a simpler existence. The call of nature is plain – run, hunt, sleep, mate. He should stay this way forever.
A white ferret crosses his path; he spends hours toying with it, pummeling, giving chase, until it finally escapes.
That morning, Draco Malfoy is sitting on Harry’s porch, smoking. “Could’ve been gentler there, Potter,” he says. Bruised, he looks vulnerable… human, somehow.
Dropping down next to Malfoy, Harry starts crying. If Malfoy can be simply human, then, perhaps, so could he.

Patřím ke šťastlivcům s ohleduplnými střevy, volání přírody na mě přijde vždycky půl hodiny po snídani. Bohužel, toho dne jsem na to nemyslela, přijímačky na vejšku byly ohlášeny na osmou ranní a já měla před sebou 150 kilometrů. Takže ty tlaky po pár minutách v dálkovém autobuse bez jediné zastávky přišly poněkud nevhod, stejně jako zavřené záchodky na Florenci. V metru už jsem skoro neviděla a při příchodu do školy pro mě přijímačky nebyly prioritou. Do posluchárny jsem vpadla pozdě, zrovna v momentě, kdy u katedry hlásali: „bez příjímacích zkoušek je přijata PMdA.“ To mi to sakra nemohli oznámit poštou?