DMD č. 25. pro 25. 4. 2014. Téma: Volání přírody

"Ty, Želvíku, teď jsem si vzpomněla na naší první říji."
"Týjo, to už musí být deset let!"
"Byla to strašná legrace. Vůbec jsem nevěděla, co se se mnou děje. Pobíhala jsem po bytě a kníkala jako divá."
"Jasně, a páníčci tě utěšovali. A čím víc tě utěšovali, tím víc jsi blbla."
"A sotva jsem skončila, tak jsi začala ty."
"Jó, Košíne, to byly časy. Ve dne jsme je otravovaly..."
"A v noci zase budily..."
"A nejlepší bylo, když jsme začly říjit obě najednou!"
"A páníčci byli tak sladcí, ani jednou nás neplácli..."
"To ne. Ale hned potom nás nechali vykastrovat."

"Hele, uvažovals někdy, jak vlastně Lord Vader v tom brnění... hm... no, víš co, odpovídá na volání přírody?" zeptal se zvědavý Stormtrooper svého kolegy.
"Příroda je Vaderovi ukradená, prosím tě. To si myslíš, že poslouchá ptáky a trhá kopretinky při měsíčku, nebo co?"
"Ale ne, myslel jsem jako... jak chodí na záchod."
"Myslím, že se moc ptáš a málo se soustředíš na práci," odsekl mu zkušenější druh. "Věř mi... Vader prý tyhle debaty jednou zaslechl a všechny zúčastněné osobně uškrtil."
"No, ale stejně, ty jsi o tom nikdy nepřemýšlel?"
"Ne, a ty bys taky neměl, jestli se chceš dožít důchodu."

Staré zvyky mívají hluboké kořeny.
Pamatoval si muže, který se zabýval starostmi, zdali nenechal doma puštěnou vodu. Děvče, jež ho uvrhlo do rozpaků, protože se ho pokusilo svést. Celou řadu věřících rozličných církví, kteří se bezprostředně po setkání s ním začali věnovat prapodivným rituálům, jejichž smyslu se jen dohadoval.
Starý Čuromil Rychletam neměl šťastný život. Odskočil si během svatebního obřadu, a když se vrátil, nevěsta byla fuč. Nastoupil k Hlídce, ale neodbytné nutkání mu neumožnilo ani složit přísahu.
Ani teď nemohl dojít věčného klidu.
„Vznešenej pane, chviličku… příroda volá.“
„SKUTEČNĚ?“
„Já musím…“
„NEMUSÍŠ, ČUROMILE,“ řekl Smrť měkce. „UŽ NIKDY NEMUSÍŠ.“

„Děkuji, to je velmi laskavé,“ říká “primitivním lidem“ když bleskem rozpůlený strom namazali směsí léčivých bylin.
„Není zač,“ odpoví oni. „Vždyť nás po tři generace krmí chutnými plody. A už naši dědové se pod jeho listy schovávali před deštěm i horkým sluncem. To my děkujeme.“
„Proč?“ volá z plných sil na „civilizovaný lid“. Ten však její hlas neslyší. A ani slyšet nechce. Kdyby se „civilizovaný lid“ jen na moment zaposlouchal do naléhavého volání, brečel by. A možná by to byl začátek změny – na kterou není nikdy pozdě.
Nyní je však slabý, ale je tu stále. Stačí mu jen začít naslouchat.

Posadím sa na lavičku. Reumou zachvátené ruky zložím do lona. Osamelý dôchodca.
Do uší sa zareže ostré škrípanie bŕzd. Berlin Hauptbahnhof sa okolo mňa premení na ľudské mravenisko.
Zavriem oči. Spomínam na iné vlaky – parné lokomotívy ženúce sa po tratiach, čo som sám vymeral.
Z nekonečnej diaľky ma volá Divoký západ, Rio Pecos, slnkom zaliate prérie mojej mladosti. Vydať sa na poslednú cestu, zosadnúť z koňa v údolí riečky Metsur kde som kedysi so svojím bratom pochoval aj svoje srdce. Nech ma privíta vo Večných loviskách.
Kostolné zvony začnú odbíjať šesť hodín, a ja si ticho šepkám slová Ave Maria.

Roztomilé lvíče hladově hltalo mléko z nabízené lahve. Rostlo a sílilo, zamilovalo si své adoptivní rodiče. Když z něj vyrostl velký silný lev, jeho láska se neslučovala s ostrými drápy a chutí na maso. Jednoho dne pokousal svoji lidskou „sestru“. Pro něj to byla prostě hra.
Na opačném konci světa pilo z lahve medvídě. Rostlo a sílilo, zamilovalo si své adoptivní rodiče. Když z něj vyrostl velký medvěd, nechápal, že svou silou se mu lidští protivníci nemůžou rovnat. Jednoho dne zavalil svého lidského „tatínka“. Bral to jako důkaz, že porazil staršího samce.
Na každé mládě totiž jednou přijde volání divočiny.

Byla nebyla jedna rodinka, vlastnící kočičku Kolombínu a kocourka Jollieho. Když kočky dospívaly, rodinná rada dlouho jednala o kastracích, koho prvně, koho potom... Kočička byla menší a drobná, tak byl jako první vybrán na kastraci Jollie. Vše proběhlo jak má, jedinou komplikací bylo, že se zrovna začala mrouskat Kolombína. Majitelé si gratulovali, jak to všechno parádně stihli.
Jenže volání přírody je volání přírody...a tak Jollie ještě posledním zbytkem sil stačil hlas přírody poslechnout.
Rodinka se pak nestačila divit, jak je možné, že se jejich čistě bytové kočce kulatí bříško.
Narozená koťata jako by hrdému tatínkovi Jolliemu z oka vypadla.

Průzkumný křižník tiše kroužil kolem modré planety. Nic na jeho lesklém plášti nevypovídalo o horečné aktivitě uvnitř.
„Deštné pralesy?“
„Signál jasný, zřetelný, nejvyšší naléhavost!“
„Oceány?“
„Signál jasný, zřetelný, nejvyšší naléhavost!“
„Zahrádka staré Proškové?“
„Červený poplach!“
„Co se tam, u všech pesticidů, stalo?“
„Někdo si potřeboval umýt auto.“
„Neuvěřitelné! Škůdce identifikován?“
„Bezesporu. Máme povolení k akci. Záchranná flotila zaujímá pozice.“
První úder proměnil lidstvo v základní stavební prvky a vrátil je do přirozeného koloběhu.
Druhý úder vsál vše, co bylo vyrobeno lidskou rukou, do recyklátoru. Z výdobytků civilizace učinil rázem jemný, neškodný prášek.
Země ulehčeně vydechla.
Volání přírody bylo konečně vyslyšeno.

Něco není v pořádku. Něco se děje. Slyším dusot koní. Ale ne koní z našeho stáda. Někdo se blíží! Pozvednu hlavu. Ihned zamířím pohledem k místu, kde jsem slyšel dusot kopyt. Vidím koně, na kterých někdo sedí.
"To nevypadá dobře." Otočím se a zařehtám na své stádo:"Utečte! Něco se blíží!" Stádo se rozběhne pryč, já ne. Musím zjistit kdo to je, kdo využívá koně, ohrožuje mé stádo.
Smyčka spadla koni na krk. Byl chycen.
"Pojď ty mrcho mizerná, pojď!" křičí na mě, ale já je neposlouchám. Příroda mě volá zpět. Vzpínám se co můžu, ale lidé mě táhnou pryč.

Ve Vojslavicích se začali ztrácet lidé. Většina z nich se ztratila v lese poblíž Vojslavic. Většina vesnice přišla za Jakubem, aby zjistil co se děje.
Druhý den večer Jakub vyrazil. Přišel na okraj lesa a tam ji zahlédl. Nejhezčí ženu jeho života.Snažil se odolávat, ale ani to mu nebylo nic platné. Najednou tancovali. Svět se s Jakubem točil a už mu začínaly docházet síly. Dryáda to na něm zřejmě poznala, protože o chvíli později už souložili. Jakubovi proběhla hlavou myšlenka, že je to jeho konec a omdlel.
Ráno se vzbudil a viděl svojí placatku náhodou rozbitou o uschlý strom.