DMD č. 28. pro 28. 4. 2014. Téma: Sněz mě

Ňom ňom ňom ňom ňom.
Pravotočivá zatáčka.
Ňom ňom ňom ňom ňom.
Pravotočivá zatáčka.
Ňom ňom ňom ňom ňom.
Pravotočivá zatáčka.
Ňom ňom ňom ňom ňom.
Pravotočivá zatáčka.
Ňom ňom ňom ňom ňom.
Pravotočivá zatáčka.
Ňom ňom ňom ňom ňom.
Pravotočivá zatáčka.
Ňom ňom ňom ňom ňom.
Pravotočivá zatáčka.
Ňom ňom ňom ňom ňom.
Pravotočivá zatáčka.
A když se projedl až do středu spirály a stále na ně nenarazil: „Kde ti zatracení duchové jsou? To šli na oběd, nebo co?“
Otočit!
Levotočivá zatáčka.
Levotočivá zatáčka.
Levotočivá zatáčka.
Levotočivá zatáčka.
Levotočivá zatáčka.
Levotočivá zatáčka.
Levotočivá zatáčka.
Levotočivá zatáčka.
Číhali u východu.

Tááák, tady se spokojeně uvelebím a poležím si. Před chvílí jsem se krásně ohřál na peci, ještě teď ze mě to teplo sálá. A k tomu ta vůně, to je teprve lahoda. Ale takhle to taky nebude špatné. Budu si hovět na čistém kanafasu, rozhlížet se po světě…
A heleme se, kdo to sem jde? Vypadá sice trochu prkenně, ale možná budeme kamarádi. Pane jo, ten má tedy ústa souměrná, ale hubu jako splav. Když ji otevře, vypadá to, jako kdyby mě chtěl slupnout k svačině. A copak že to povídá?
„Jed´ jsem, sněd´ jsem, kaši z rendlíka, krajáč mlíka…“

,,Sněz mě, stálo na lístečku u malého dortíčku."
,,Už si zase čteš Alenku v Říši Divů? Musíš to číst nahlas?"
,,Rose! Nechápeš, jak je ten příběh naprosto fantastický? Říše Divů. Fantastické. Jednou jsem tam byl víš?"
,,Doktore, Říše Divů je výmysl. Pouze příběh. I Alence se o ní jenom zdálo," protestovala.
,,Kdepak. To si jen myslela. Mají tam dokonce její sochu. Někdy tě tam vezmu, ale najít cestu tam je těžké, pokud jí hledáš."
Rose se zasmála. ,,To bych tedy ráda viděla."
,,Uvidíš," řekl a podal jí kousek dortíčku.
,,Co je to?"
,,Sněz mě," řekl Doktor a sám si kousl.

Polské království, upadající a stále dezorganizovanější, přímo lákalo k nakousnutí.
Pruský král Fridrich II. už dávno zhltl Slezsko a teď se rozhlížel, co by si ještě dal.
Carevna Kateřina byla také při chuti.
Daly se připomínat historické nároky, staré pohledávky.
Pozvali ke stolu i Marii Terezii.
Ta ovšem trpěla nechutenstvím. Ale její syn a kancléř si nechali chutnat za ni.
„Pláče, ale bere,“ poznamenal Fridrich, otíraje si ústa.
A podotkl, že sám měl nejmenší sousto. Opomněl dodat, že také nejštavnatější.
Další chody následovaly s delším odstupem. Pouze carevna si vychutnala všechny tři, až nakonec coby kudlanka pohltila svého bývalého milence.

Dva draci pobaveně sledovali mladého rytíře, který haněl jejich druh až do dob, kdy byli zřejmě ještě jen malé buňky.
"Vy, zplozenci pekel, nechutná a odporná monstra kazící ovzduší nám, poctivým lidem, jste to nejhorší, co kdy kráčelo po zemi, letělo vzduchem či snad žilo v moři. Kéž vaše kosti spálí pekelný oheň a vaše orgány nechť se rozloží v plesnivou břečku! Ať vaše tupé mozky..."
Zelený drak se líným, úsporným pohybem natáhl a opovážlivce schlamstnul.
"No tak, mohli jsme si s ním ještě užít spoustu zábavy," napomenul ho jeho druh.
"Omlouvám se, ale on si o to přímo říkal!"

Mrzne až praští, skoro mi slova u úst zamrzají, když vyrazím ven pro ještě trochu dřeva. Jenom pár polínek. Tak málo už jich zbývá.
Třesou se zimou. Žena, dobytek, děti. Jaro už tady mělo být.
Dochází jídlo, zbývá ho míň než dřeva.
Zlatavé zrno, příští setba naše, směje se, volá: “Sněz mě! Sněz!”
Dívám se na něj, dívá se žena, děti. Jsme všichni přešlí mrazem. Já ale vím, že bude líp. A tak jim vyprávím, v žaludku nám kručí: “Na jaře zasejem a bude dobré léto, na podzim sklidíme a až pak přijde zima, nacpem si teřichy docela k prasknutí.”

„Udělej oheň,“ navrhla Héra.
„Víš, jak to dopadlo minule,“ odpověděla Hestiá. „Otec vypil několik řek a my se div neutopili.“
„Ale papínkovo pálení žáhy stálo za to,“ poznamenala Héra.
„Cítíte, jak se čeří žaludeční šťávy? To dělám já,“ ozval se nadšeně chlapecký hlas.
„Doufám, že jen silou vůle, Poseidone,“ ozvala se unaveně Démétér.
„Háde, jsi v pořádku?“ zeptala se Hestiá.
„Bojí se, že mu zas přeskočí hlas,“ mínil Poseidon.
„Spíš si užívá depresivní temnotu,“ prohodila Héra.
„Na to je tu moc horko,“ zamumlal Hádés.
Vtom se ozvalo mohutné šplouchnutí, po kterém Hádés oznámil: „Ten šílenec začal polykat kameny obalené plínami.“

Neplač, Seras.
Pobozkal ju. Vydýchol jej v náručí. Kľačala v mláke jeho krvi.
Si silná žena.
Z hrdla sa jej vydral vresk. Neľudský. Zverský. Vresk monštra.
Nasýť sa zo mňa a spolu ich porazíme.
Posledné slová vyplytval, aby jej ponúkol, čo málo krvi sa z neho ešte nevylialo. Chcel jej smiešnym zvyškom životnej sily z vlastných žíl zaceliť rozčesnuté oči, nahradiť jej odtrhnutú ruku, nakŕmiť ju svojou dušou.
Nasýť sa zo mňa a spolu ich porazíme.
Hnaná inštinktom zaborila tesáky do jeho hrdla a hltala plnými dúškami. Ona a Kapitán Bernadotte... ako jedno monštrum sa postavia armáde.
A rozsekajú ju.

Sněz mě, čte Alenka nápis u koláčku.
"To se moc jednoduché," mudruje. "Ale co když je to jedovaté? Tak hloupá nejsem!"
Dlouho čeká, ale nic se nestane. Přestává ji to bavit. Zvedá koláček, opatrně ho očichá a strčí do úst.
Chvilku se nic neděje.
Pak se jí krk stáhne tak, že nemůže dýchat. Padá, chytá se stolu, lahvička cinkne o zem.
Drásá si krk.
Na ústech jí vyvstává krvavá pěna.
Nakonec znehybní.
A pak se probouzí.
Ale už nikdy není stejná, protože vedle své ruky na měkké zelené trávě, potřísněné kapkami krve, nachází lahvičku s nápisem Už nikdy mi nevěř.

Kolem bílo. Samý sníh. Ten vrak letadla uprostřed působí nepatřičně.
Kolem bílo. Pustina. Počínající šílenství. Žádná civilizace. Žádná pomoc. Nic. Jen já a ty.
Kolem bílo. Je mi zima. Beru si od tebe bundu. Nepotřebuješ ji.
Kolem bílo. Nemám žízeň. Kručí mi v břiše. Už deset dní.
Kolem bílo. Hlad. Strašný hlad.
Kolem bílo. Dívám se na tebe. Hlad. Tvé mrtvé tělo na mě volá. Nechtěj vědět co. Není to morální.
Kolem bílo. Krajina ledu a sněhu. Kdo tady určuje, co je morální?
Kolem bílo. Připadám si jako vrah. Přesto je to to nejlepší, co jsem kdy v životě jedl.